Možná vám to v dnešních turbulencích přijde malinko okrajové. To nepopírám. Ale po přejití všech aktuálních vichřic by už mohlo být pozdě, a proto to přeci jen píšu. A ačkoli se jedná jen o hroby „obyčejných“ Němců, domnívám se, že to sem na Shekel patří. Hroby totiž nemají žádnou národnost,

Izraelský velvyslanec v USA, Ron Dermer, vyzývá americké židy, aby se postavili za náboženský pluralismus a pomohli tak měnit Izrael. Ve svém pondělním projevu na setkání nazvaném Izraelské diplomatické horizonty dostal Dermer několikrát otázku ohledně toho, že Hlavní rabinát v Izraeli přehlíží neortodoxní formy judaismu a neuznává manželství, která jsou

Výsledky průzkumu, zveřejněného minulý čtvrtek Smithovým anketním institutem, ukazují, že velká část izraelských židů netuší, že i páry, úředně oddané v zahraničí, musí v případě rozvodu v Izraeli před rabínský soud. Anketa vyjevila, že většina Izraelců značně podhodnocuje počet izraelských občanů, kteří se nemohou vdát nebo oženit. Rabín Uri Regev,

Trpící jedinec, prchající z nepředstavitelných hrůz, které na něm, jeho rodičích, manželce, dětech spáchali lidé stejné víry, ve jménu Alláha, Mohameda a Koránu. Vyčerpaní, vyděšení migranti, kteří prchají před jinými muslimy, těmi, kdo na nich ty odporné zrůdné zločiny páchali, například během „al-džihád bi’l-sajf“[1] – ano my máme povinnost, tyto oběti

Sýrie Sýrie byla francouzskou kolonií. V roce 1946 vznikla parlamentní republika Syrská arabská republika. Po sérii převratů se dostala k moci strana Ba’th (Baas) a Háfiz al-Asad. Ten v roce 1962 vyhlásil výjimečný stav, který zrušil až jeho syn Bašár al-Asad v roce 2011. Háfiz al-Asad naplňoval všechny rysy diktátora.

Před nějakou dobou se v diskusi pod zajímavým zdejším článkem Meze integrace objevila pozornosti hodná otázka: jak dlouho trvá, než – a zda vůbec! – imigranti přijmou za svou majoritní kulturu, potažmo se vzdají odkazů té své původní. Toto téma je teď sice módní, ale nikoliv nové. Už v 70. letech zkoumal

NAŠTVANÍ LIDÉ Obavy a strach – v poslední době témata velmi aktuální, témata, která se tak nějak vždy zapletou mezi diskuse, ať ty diskuse začínají původně jakkoliv. Dokud jste (žijete) v jednom místě, v jedné zemi, můžete si myslet, že tyto starosti máme zrovna teď tady a že jinde se žije lépe. Jenže

Je to smutné, ale posledních asi 20 let nám ukazuje, že to platí. Člověku musí být těch lidí líto, ale bohužel není jiné cesty, než je opravdu nechat žrát hlínu.

V době, kdy jsme zahlceni zpravodajstvím z nejrůznějších vzdálených míst, není na škodu připomínat si věci, které dnes znají už jen ti nejstarší z nás. 

Zvláštní pocit stát v šábesdeklu před lidma, kteří jsou smutnými Němci. Smutnými, protože na ně i ti „spokojení“ Němci koukají jako na exoty.

Hru Tadeusze Slobodzianka, inspirovanou masakrem v Jedwabném z roku 1941, nyní uvádí pražské Divadlo komedie.

“Toto téma je posledním velkým tabu v polské společnosti,”