Před nějakou dobou se v diskusi pod zajímavým zdejším článkem Meze integrace objevila pozornosti hodná otázka: jak dlouho trvá, než – a zda vůbec! – imigranti přijmou za svou majoritní kulturu, potažmo se vzdají odkazů té své původní.

Toto téma je teď sice módní, ale nikoliv nové. Už v 70. letech zkoumal sociolog Andrew Greeley osobnost, politickou příslušnost, (ne)demokratické smýšlení a rodinné vzorce u Američanů irského a italského původu. Tyto skupiny si vybral proto, že Italové přišli většinou z oblasti tradičně nízké veřejné politické účasti, zatímco u jejich irských protějšků tomu bylo naopak. Závěr studie říká, že postoje imigrantů se k většinovému americkému modelu sice přibližují, ale jen velmi, velmi pomalu.

Že rozdíly mohou po změně podmínek celé století přetrvávat i v rámci jednoho národního státu, dokázal v 90. letech politolog Robert Putnam, který se věnoval rozboru aktivit regionálních vlád v Itálii. Ty dostaly po reformách v 70. letech 20. století důležité pravomoci. Roberta Putnama zaujalo, že severoitalským regionům brzy vládly silné, oblíbené a efektivní vlády, zatímco na jihu vývoj postupoval daleko pomaleji. Putnam prokázal, že rozdíl vyrůstá z odlišné politické tradice italského severu (bývalých městských států s politickou participací lidu) a italského jihu (ovládaného cizími mocnostmi a „shora“). Ani sto let jednotné politické organizace nestačilo ke smazání těchto odlišností.

Neúspěch v potlačování projevů národních kultur zaznamenal i centralizovaný způsob Sovětského svazu. Ten se téměř po sedmdesát let snažil pod rouškou sovětských hodnot plošně rusifikovat všechny neruské národy ve Svazu. Ačkoli ústava oficiálně hovořila o právech nerusů, ruština byla postupně implementována jako vzdělávací jazyk i na nejnižších stupních základních škol a v 60. letech bylo přerušeno studium jazyků neruských národů SSSR. Vláda podporovala stěhování Rusů do neruských republik až do té míry, že se v některých republikách (Kazachstán, Kyrgyzstán) původní obyvatelstvo stalo menšinou. Působnost islámských škol a mešit byla omezena, kariéru nemohl dělat nerusifikovaný občan. Mešity a islámské školy však fungovaly v ilegalitě a s islámem se ztotožňovaly i masy, které nebyly schopny se pravidelně účastnit náboženského života.

Ačkoli není známo, jakým způsobem se podařilo v Sovětském svazu uchovat minoritní kultury, prudký výbuch nacionalismu po roce 1989 ukázal, že nejenom přežily, ale byly odhodlány vybojovat si své místo ve společnosti ihned, jakmile nastane příležitost.

A jak je tomu v případech, kdy chybí represe?

Socioložka Sonya Salamonyová v 80. letech 20. století probádala farmářské komunity amerického Středozápadu. Zvláštní pozornost věnovala rozdílům, korelujícím s etnickým původem farmářů. Ukázalo se, že etnicita Američanů úzce souvisí s jejich životním stylem, názory na farmaření a rodinný život i hospodářské taktiky jsou u různých etnických skupin velice odlišné, i když tyto skupiny žijí ve stejných podmínkách.

Salmonyová se zaměřila na potomky německých přistěhovalců, kteří v polovině 19. století přišli do Illinois. Ty porovnávala se sousední komunitou, kterou v roce 1870 založili přistěhovalci z jihu USA. Obě komunity byly od sebe vzdáleny třicet kilometrů, ale jejich životní hodnoty i postupy byly odlišné. Potomci německých přistěhovalců považovali farmaření za životní styl a chtěli od svých potomků, aby také farmařili. Neprodávali půdu, pečlivě právně ošetřovali její dědění a vzdělání přisuzovali malý význam. Podle socioložky šlo o pozůstatky „sedláckých“ evropských hodnot. Farmáři z jižní části Spojených států oproti tomu považovali své farmy za byznys, neváhali s půdou obchodovat a jejich přístup k farmaření potomků se různí. Většina z nich věřila v důležitost vzdělání.  Půda v obou oblastech byla podobná, ale různé hodnoty obyvatel vedly k různému způsobu hospodaření. Yankeyští farmáři měli v průměru dvojnásobně větší farmy, často na pronajatých pozemcích, než jejich německé protějšky, obdělávající výhradně vlastní půdu. Yankeeyové pěstovali zejména obilí, zatímco Němci tento způsob obživy kombinovali s chovem hovězího dobytka a mlékárenstvím. Yankeeyové se netajili tím, že chov dobytka je pro ně příliš pracný, zatímco Němci díky němu uživili větší počet členů rodiny na menší výměře. V německé oblasti jsou pozemky jen málokdy k prodeji, a pokud ano, je jejich cena vyšší než jinde, protože němečtí farmáři, snažící se zajistit půdu pro své potomky, jsou ochotni platit více. Výsledkem je, že pozemky v této oblasti nenakupuje nikdo zvenčí. V Yankeeyské oblasti proti tomu místní lidé vlastnili jen 56% půdy.

Uvědomíme-li si, že tu hovoříme o modelech chování a hodnotách, které se udržely po více než století i ve velice odlišném prostředí, je zřejmé, že představa o skupinách cizinců, které se během několika málo let asimilují a splynou s okolím, je nereálná, přestože k určitým modifikacím životního stylu jedinců může dojít poměrně rychle.

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Být či nebýt vegetarián

Další článek

Kavárenská póza komentuje redakci Židovských listů