Možná vám to v dnešních turbulencích přijde malinko okrajové. To nepopírám. Ale po přejití všech aktuálních vichřic by už mohlo být pozdě, a proto to přeci jen píšu. A ačkoli se jedná jen o hroby „obyčejných“ Němců, domnívám se, že to sem na Shekel patří. Hroby totiž nemají žádnou národnost, jenom se nemohou bránit. A tím pádem se ty, o nichž mluvím, skoro až zatraceně podobají těm židovským. Navíc jidiškajt vyznává také termín „darkej šalom“- tedy něco jako cesty pokoje – a dokonce i halacha vyučuje, že poskytnout mrtvému jakéhokoli vyznání náležitou péči a ochranu je lidské.

Pravda, rozhodnutí křesťanského kulturního prostředí vykopat hrob a kámen jednoduše přeleštit anebo prodat jidiškajt respektuje také. Dokonce do té míry, že se na to v Boskovicích chodívají dívat. Najdeme tam totiž zvláštní „děravý“ náhrobek. Mohutný kus mramoru se dvěma zahloubenými kartušemi sloužícími pro text barokního epitafu. Kámen pořízený pro nebožtíky z let 1677. V každé kartuši je však na poměrně do očí bijícím místě kruhový otvor. Zvláštní způsob dekoru. Hned se rodí otázka proč?

Teprve důkladnější prohlídkou podivného kamene zjistíme, že docela dole, tam kde se zbytek nebes stýká s hrobovou prstí je (a pochopitelně vzhůru nohama) tesáno a pěkně latinkou římské Anno Domini MDCXXV. Tedy ten kámen patřil původně do křesťanského světa, otvory nejsou dekorace, ale zbytky po masivních skobách a kámen byl asi po třicetileté válce v dobách tehdejší hospodářské krize přeprodán “do židů”. A použit pro nebožtíky židovské. Jenomže to byl případ, kdy prodávající strana jednala vědomě, dobrovolně (anebo ve finanční tísni), ale nebyla ani bezbranná ani přehlížená. Ne tak v Chomutově.

To je vůbec hodně zvláštní město ten Chomutov. Jednak se tam střílí housky za babku, a to jak obrazně, neb Chomutov je proslulou baštou šíbrů z Divokého severozápadu, tak i doslova. Konkrétně podnikatelé Houskové, po jejichž popravě spáchané samozřejmě „náhodným feťákem“ se postupně hroutí krajské hejtmanky a po nich i celý ROP Severozapád. Vedle tohoto koloritu je Chomutov podobně proslulý právě svým hyenismem vůči historické paměti a mrtvým.

Na obhajobu samotných Chomutováků nutno dodat, že jsou to oni, kteří petici iniciovali, a na obhajobu tamní věrchušky zase to, že vlastně ani není divu, že si jen ztěžka hledají cestu ke kořenům jejich regionu, když většina z jejich rodičů byly náplavy z časů drancujícího komunismu a Sověty řízené petrochemie. Že oni sami vyrůstali na okraji těžební jámy hnědouhelných velkodolů, takže je samotný region už od malička podprahově kojil představou, že žádné kořeny neexistují. Protože je všechny do jednoho oškrábe rypadlo.

Přesto je Chomutov téměř světovou raritou v likvidaci pohřebišť. Shodou okolností existuje studie, kterou lze brát za víceméně závazný dokument, jak se o staré hroby starat (viz níže). Letmým pohledem do ní zjistíte, že je toprávě Chomutov, kdo likviduje jeden hřbitov za druhým, aniž by se snad pokusil přemýšlet maličko odpovědněji. Odpovědněji vůči historické paměti i bezbranným mrtvým.

Co se vlastně děje?  Kohosi „moudrého“ napadlo, že nevyplacené německé hroby (často i se secesním dekorem, hroby těch, kdo tuhle krajinu formovali a formátovali dávno předtím, než se to tak pitomě pokazilo během Druhé války) jednoduše zruší. Dělá se to tak běžně. Tak jaképak štráchy, že. Jenomže už jenom pro všechno to, co jsme této krajině a jejím bývalým Němcům stihli provést zase my – například v Postoloprtech – bychom v tomto případě měli brát jiný než běžný metr. Ty hroby na chomutovsko a do Chomutova patří. Pokud vůbec mají ještě nějaké příbuzné, těžko lze předpokládat, že sledují obecní vývěsku nebo počítají s tím, že je za hrobové místo nutno platit. Tím pádem nelze počítat ani s tím, že by se na ceduličku nalepenou na opuštěný (ale stále často velmi hodnotný) hrob nalepí. Je potřeba jim pomoci. (Těm hrobům, ne těm přeživším či nepřeživším pozůstalým)!

Jak? Cest je kupodivu poměrně dost. Ozvat se přímo Technickým službám Chomutova, poptat se také na tamním magorátě, jak se oni hodlají postavit k historické hodnotě těch k likvidaci určených míst, anebo se přinejhorším dát synergicky a po lidsku do skupiny a na neplatiče se formou sbírky složit a vykoupit těm hrobům alespoň rok anebo dva roky existence, než se situace vyřeší.

Také to můžeme všechno nechat plavat. To už je opravdu na každém z nás.

Vím stejně dobře jako vy, že nějakým klikancem na nějakou petici (ke všemu petici virtuální) se daleko víc než do konkrétního činu pouštíme víceméně do pouhé soutěže: „Kolik nás nakonec bude?“  Jsem si vědom dokonce i toho, že se na vás dopouštím určitého násilí ve snaze přesvědčit, že tenhle klikanec zase tak zbytečný nebude, když výsledky soutěže dopadnou „dobře“. Přesto si říkám, že pokud některé ty výše zméněné kroky doplní navíc i názory a podpisy lidí z větší dálky, a třeba taky odhodlaných konat, je to taky jedna z cest k oněm „darkej šalom“ – cestám pokoje.

p.s.  Studie o pohřebnictví s fotkami z Chomutova : http://www.webyshopy.cz/upload/pohrebnictvi/docs/prirucka_schvalena.pdf

p.p.s. Případné kliknutí a názor: https://www.petice24.com/petice_proti_likvidaci_nmeckych_hrob_na_chomutovskem_hbitov

 

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Purim se blíží a nápadů není nikdy dost

Další článek

Městské divadlo Brno uvede muzikál o holokaustu