NAŠTVANÍ LIDÉ

Obavy a strach – v poslední době témata velmi aktuální, témata, která se tak nějak vždy zapletou mezi diskuse, ať ty diskuse začínají původně jakkoliv. Dokud jste (žijete) v jednom místě, v jedné zemi, můžete si myslet, že tyto starosti máme zrovna teď tady a že jinde se žije lépe. Jenže máte-li možnost nahlédnout do různých koutů světa a jste-li (třeba jako já pracovně) ve spojení s lidmi z různých zemí, překvapivě zjistíte, že tato témata máme společná a jejich intenzita se v posledních letech zesiluje…

Američané pociťují stále větší strach z Ruska a mnozí také z Číny, to je jejich širší (obecný – globální) strach, který v nich pěstují různá média. Jenže mnoho Američanů (konzervativních a bílých) pociťuje také aktivní (každodenně téměř stále přítomný) strach z přistěhovalců a jejich potomků (z jejich agresivity i prudké porodnosti a důsledků této porodnosti), což vede ke dvěma formám nenávisti, která prostupuje americkou společností, nenávisti k „barevným“ a nenávisti k současné federální vládě, která problémy s přistěhovalci neřeší a naopak je umocňuje. Ti nenávidění pak na druhou stranu mají pocit křivdy, pocit ohrožení, pocit, že každý americký policista v nich vidí jen lovnou zvěř. Spirála této vzájemné nenávisti pak vede lidi na obou stranách ke zvrácené logice: zaútoč dřív, než se tě někdo pokusí zastřelit, nebo – a to je ještě horší – zaútoč vždy dřív, bez ohledu na to, že by někoho vůbec mohlo napadnout tě jakkoliv napadnout…

Podobné pocity zažívají lidé v Anglii, Francii, Řecku, Itálii, Španělsku i jinde v „pohraničí“ Evropy, kde jim přibývá množství místní kultuře naprosto nepřizpůsobivých cizinců. Strach z těchto cizinců pak dokáže zesílit třeba i jediné krátké video, kde tmavý přistěhovalec napadne a zmlátí světlé děvče jen proto, že se s ním odmítne bavit. Pusťte toto video krátce před komunálními volbami šikovně na sociální sítě a uvidíte, jak to (tedy strach a nejistota z budoucího vývoje) rychle změní politické rozložení na radnicích měst a obcí…

Češi, Poláci, Litevci, Estonci či Lotyši nyní aktuálně řeší trochu jiný „problém“: Mám vzít americkou vlajku a jít k silnici zamávat koloně amerických obrněnců a doprovodných vozidel, či si mám vzít rajčata a vajíčka (drahá legrace s potravinami, kterých nemáme nadbytek) a jít si nacvičovat házení na jedoucí cíl, kterým bude právě ta americká kolona? Ať už půjdu (tedy já osobně nepůjdu – ale někteří lidé asi půjdou) udělat jedno či druhé, bude to jen hra se symboly, pokus o vzkaz natěšených nebo naštvaných občanů lidem, které ovšem názory ani natěšených, ani naštvaných občanů nezajímají. Takže co se stane? Kluci a holky v amerických uniformách, kteří mnozí šli do té armády proto, že to byla jediná práce, kterou dokázali ve svém okolí sehnat, budou konfrontováni s náladami místního obyvatelstva, a protože tu práci nedělá většina z nich z nějakého bytostného patriotismu či idealismu, tak jim snad Středoevropan s americkou vlajkou nebude příliš připadat jako nepochopitelný debil a Středoevropan házející smrdutým pukavcem jako hajzl, kterého je třeba preventivně přinejmenším skopat do kulata, aby ho náhodou příště nenapadlo házet třeba Molotovův koktejl…  A Středoevropan motající se kolem americké kolony by si měl uvědomit, že to, co má před sebou, to není nějaká elita, že to není obrněná pěst světové velmoci, jejíž někteří vrcholní politici propadli imperiálním choutkám, ale že je to prostě soubor ozbrojených vozidel a ozbrojených cestujících – lidí, kteří možná měli to štěstí, že už přežili, když realizovali válečné nápady svých politiků, v Iráku a Afghánistánu a přežili i díky tomu, že se nebáli zmáčknout spoušť a vypálit na domorodce, který se tváří naštvaně. Středoevropan by si měl zapamatovat, že kluk nebo holka v americké uniformě si vůbec nemusí uvědomovat, že právě nejede po nějaké silnici poblíž Kábulu, ale že ta kodrcavá cesta, na které se teď natřásá, je kousek od Ostravy (kdesi v Evropě) a že pánové Stropnický se Sobotkou, kteří je na tuto okrsku pustili, jsou snad přece jen trochu jiní spojenci než Hámid Karzaj. Tedy, jinak řečeno, průměrný americký voják s válečnými reflexy může zapomenout, že se nachází na silnici ve střední Evropě a může se chovat jako ve válečné zóně v Afghánistánu – může střílet.

 

ROZPORUPLNÉ A TĚŽKO POCHOPITELNÉ VZKAZY

Amerika se po desítiletí pokouší posílat světu nějaké vzkazy. Ten výše zmíněný americký konvoj je také takový vzkaz – vzkaz Středoevropanům: jsme tu a jsme připraveni vás bránit. Průšvih Ameriky je, že jí příliš často chybí pochopení pro detail. Takže místo aby z Bavorska vyrazila americká kolona po vlastní ose do Pobaltí a demonstrovala tak, jak rychle je schopna (nejlépe bez celodenní odpočinkové zastávky v Praze a bez kulturní vložky v Plzni) přijet na pomoc zemím ohroženým ruskou hrozbou, tak lze trasu kolony chápat spíš jako demonstraci schopnosti rychlého ústupu (útěku) z území Ruskem ohrožených pobaltských spojenců na svou zabezpečenou pohodlnou americkou základnu v Bavorsku. A protože mnoho lidí to dnes -žel- vnímá tak, že Američané umějí v posledních letech vést válku jen tak, že se buď posadí do útočného bombardéru B-2 a bombardují, nebo se posadí do bombardéru B-52 a bombardují, nebo se posadí do stíhačky F-16 a bombardují, či se při boji z „blízka“ posadí do útočného vrtulníku Apache a bombardují, a když se konečně propracují k pozemní válce, tak se posadí do tanku Abrams a ostřelují (tanky ostřelují, ty nebombardují), takže vlastní nohy dnes potřebují američtí vojáci při své praxi jen tehdy, když se chtějí dostat z jídelny, kasina či bordelu do poradní místnosti a odtud do příslušné válečné techniky, tak je logické, že průjezd americké obrněné kolony těmto lidem vyznívá spíše jako chřestění zbraněmi než jako demonstrace připravenosti chránit své slabší spojence.

Jiným takovým vzkazem – vzkazem Evropanům – byl  Morgenthauův plán, tento vzkaz ostatním Evropanům říkal, že takhle Amerika zatočí s každým, kdo se znovu pokusí rozdmýchávat někde válku. Jestliže tzv. mírová konference ve Versailles po prvé světové válce připravila Německo o 10% obyvatelstva a 12% území (které představovalo ztrátu 17% ploch vhodných pro pěstování obilí a brambor), jestliže tato konference připravila Německo o  3/4 potenciálních zásob železa, 2/3 zásob zinkové rudy, 26% zásob černého uhlí, tak po druhé světové válce Morgenthauův plán směřoval přímo k plíživé genocidě Němců. Z rozhodnutí mírové konference ve Versailles (po prvé světové válce) muselo Německo vítězům války vydat 5.000 lokomotiv, 150.000 železničních vagónů, 5.000 nákladních automobilů, 584.000 zemědělských zařízení (pluhů, secích strojů a podobně), 700 chovných hřebců, 40.000 klisen, 180.622 pracovních koní, 40.000 telat, 4.000 chovných býků, 140.000 dojnic, 1.200 chovných beranů, 385.755 ovcí, 31.664 koz, 15.000 prasat, 197.030 kusů různého vzrostlého jatečného dobytka, 275.738 slepic (nosnic) a 390.036 včelstev. Důsledky tohoto faktického vyrabování německého venkova v dopadu na zdraví německého obyvatelstva byly již tehdy hrozné. A to nemluvím o finančních splátkách reparací. Málokdo totiž asi postřehl, že teprve 3. října 2010 současné Německo splatilo vítězům poslední splátku 70.000.000 Eur (což bylo tehdy 1,7 miliardy českých korun) z reparací nařízených Versailleskou smlouvou roku 1919 vzešlou z rozhodnutí mírové konference ve Versailles, de iure tedy první světová válka skončila 3. října 2010 a de facto vlastně možná neskončila, protože druhá světová válka byla v mnoha ohledech důsledkem dopadů mírové konference ve Versailles na Německo a současné napětí ve světě je důsledkem uspořádání světa po druhé světové válce…

Ale zpět k nešťastným americkým vzkazům světu, Amerika se již v roce 1944 rozhodla světu demonstrovat, že nedopustí znovuzrození silného Německa, a proto měla být zátěž na německou společnost i ekonomiku ještě mnohem razantnější než zátěž uvalená po prvé světové válce. V důsledku toho vznikl tzv. Morgenthauův plán, jedním z faktorů tohoto plánu bylo i nakládání s německými vojenskými zajatci, toto nakládání mělo být takové, že by nepříznivé životní podmínky vedly k „přirozenému“ úbytku německé populace. V odborných publikacích produkovaných historiky východního bloku se většinou dozvídáme o laskavém a benevolentním zacházení s válečnými zajatci ze strany příslušníků americké armády. Jenže realita byla rozdílná, jinak se pečovalo o ty, kteří se mohli hodit pro americkou vědu či ekonomiku, nebo o ty, kteří mohli být dlouhodobým zdrojem strategických informací, a jinak se nakládalo s obyčejnými Němci. V důsledku toho zemřelo v amerických zajateckých táborech mezi posledním čtvrtletím roku 1944 až prosincem 1946 cca 790.000 osob, které se většinou Američanům dobrovolně vzdaly v naději na slušné zacházení. Obecně panující mýtus o tom, že padnout do zajetí sovětské rudé armády znamenalo utrpení či smrt, kdežto padnout do zajetí Američanů bylo jako výhra v loterii, zpochybňují jednoduchá čísla: v červnu 1945 si generál Robert Littlejohn stěžuje nadřízeným, že nemá dostatek potravin pro cca 4.000.000 německých zajatců, kteří patřili pod jeho pravomoc. Americká armáda tuto „nepříjemnost“ vyřešila tím, že velkou část zajatců přeřadila do statusu DEF (Disarmed Enemy Forces), s nimiž se neobtěžovala zacházet podle ženevských konvencí; v letech 1947 až 1950 pak německé úřady zjišťují, že se domů z amerického zajetí nevrátilo přibližně 1.700.000 zajatců, kteří v době svého zajetí v roce 1945 dali (většinou prostřednictvím červeného kříže) rodinám zprávu, že jsou naživu, zdrávi či bez vážných zranění. Americký generál Richard Steinbach1), který nějakou dobu prováděl inspekce v různých zajateckých táborech, v nichž byli zadržováni Němci, ve svých pamětech (a také v několika televizních pořadech) popsal, jak to v těchto táborech v letech 1945 a 1946 běžně vypadalo; napsal, že obrovská většina zajatců neměla žádné přístřeší, většina byla vyhublá, někteří měli tuberkulózu a řada zajatců propadala depresím, které vedly k sebevražedným sklonům. Popsal také, že oficiální příděl potravin měl být 1000 kalorií denně, ale téměř nikdy nebyl splňován. Koncem devadesátých let pak vznesl Richard Steinbach v jednom z mediálních rozhovorů palčivé otázky, pro které se stal v USA i přes své hrdinské vojenské skutky velmi nepopulární: „Byl jsem ohromen a znechucen zároveň. Byl toto americký způsob jak zacházet s lidmi, třebaže někteří z nich mohli být váleční zločinci? Samozřejmě nebyl.“ Ke cti generála Steinbacha je třeba říci, že tam, kde mohl zasáhnout, tam se snažil situaci zlepšit (což osobně dosvědčila řada bývalých německých zajatců), ale Steinbach nemohl být všude a za krátký čas se situace zajatců vracela do zajetých kolejí nebo byla (zvláště pokud jde o příděly potravin) ještě horší, přesto svými zásahy během kontrol táborů zřejmě generál Steinbach některým Němcům zachránil život. Přes „péči“ americké armády museli projít i němečtí civilisté vyhánění z okolních zemí, pokud směřovali do západní okupační zóny, kancléř Konrád Adenauer ve svých pamětech napsal, že z přibližně 18.000.000 vyhnaných Němců jich mezi lety 1945 až 1947 přibližně 6.000.000 zemřelo. Odmyslíme-li si lidi staré a dlouhodobě nemocné, je to i tak příliš velké číslo, mělo na jejich zhoršený stav vliv bezpečnostní filtrování, kterým museli projít v „péči“ americké armády?

Teprve ve chvíli, kdy se začala stále více rýsovat možnost války Západu se Sovětským svazem, byl Morgenthauův plán opuštěn a „západní“ Němci začali být Američany vnímáni jako potenciální spolubojovníci, se kterými se hodí zacházet lépe…

Ano, můžeme si – v duchu myšlenkových stereotypů, které jsou nám většinou v odborných publikacích stále opakovány –  říci, že Němci byli v obou válkách agresoři, kteří si zaslouží dostat po nose. Co to má ale co dělat s námi?

I my jsme byli zahrnuti do jednoho amerického poválečného vzkazu. Tedy přesněji: první balíčky tohoto vzkazu na nás několikrát dopadly v podobě bombardování, která jen těžko mohla být omylem, jak se to občas dnes v médiích líčí. Právě na dnešek (kdy píšu tyto řádky) připadá sedmdesáté výročí amerického vybombardování středočeského města Kralupy nad Vltavou. Cílem bombardování měla být údajně rafinerie ropy na okraji města. Tuto rafinerii se americké letectvo pokusilo zničit již 28. prosince 1944, jenže bomby, které svrhli, místo na rafinerii dopadly na okolní obce, celkem 110 bomb tehdy dopadlo na naprosto civilní obyvatelstvo obcí Miřejovice, Hleďsebe, Veltrusy a Podhořany. Protože rafinerii vůbec nezasáhli, tak se Američané dne 22. března 1945 vrátili, celkem nad Kralupy dorazilo 124 letadel ve třech krátce od sebe vzdálených časových etapách, jenže již skupina letadel v prvé etapě byla úspěšná a rafinerii zasáhla, takže v bombardování nebylo vůbec nutné pokračovat. Přesto bylo ve dvou dalších etapách svrženo na město (nikoliv už na rafinerii) 316 tun bomb, které totálně zničily 117 domů a vážně poškodily 995 domů, při bombardování zahynulo 245 civilistů (z toho 100 německé národnosti a 145 české národnosti), kteří ve městě žili. Bylo by tak možné psát o dalších a dalších cílech (většinou civilních), které americké letectvo naprosto zbytečně v Čechách zničilo. Položení kytic na hroby těchto zbytečných obětí jsme se od Američanů nikdy nedočkali (natož nějaké omluvy), to i politici z Německa opakovaně přijíždějí do Lidic, aby se poklonili památce nacisty vyvražděné české obce; politici z Německa opakovaně vyslovili lítost, ale Američani…?!?… A přitom takové gesto pokory by možná vneslo mezi Čechy více důvěry v USA než solidarita projíždějícího amerického obrněného armádního konvoje… Vzkaz Čechům z Washingtonu v podobě biče tedy dorazil na sklonku války, potom měl přijít cukr – tedy přesněji americké chápání cukru.

Tento cukrový vzkaz se nazýval americká ekonomická pomoc, a tím nemám na mysli ty skvělé balíčky od UNRRA, které jsou dodnes chápány jako americké, ale United Nations Relief and Rehabilitation Administration2) byla mezinárodní organizace, americké na ní bylo to, že do ní USA přispívaly finančně a sídlila v New Yorku. To, o čem mluvím, to se přesně nazývalo European Recovery Program a dnes to známe hlavně pod pojmem Marshallův3) plán. Poválečné Československo projevovalo velký zájem se na tomto plánu podílet, a než plán nabral své definitivní podoby, proběhla o tomto plánu řada mezinárodních jednání. Fatálním pro Československo bylo jednání, které se uskutečnilo během pařížského setkání amerického a sovětského ministra zahraničí s jejich evropskými kolegy v srpnu 1946, na tomto jednání se předběžně projednávaly právě i budoucí podmínky americké pomoci poválečné obnově Evropy; náměstek sovětského ministra zahraničí americký plán označil za „pokus o hospodářské zotročení národů Evropy“ a československá delegace vedená ministrem zahraničí Janem Masarykem těmto sovětským výhradám zatleskala. Proč? To už se asi dnes nedozvíme. Ale následky na sebe nedaly dlouho čekat. Ve veřejném prohlášení, které následovalo brzy po Masarykově osudném potlesku, uvedl americký ministr zahraničí James F. Byrnes, že do těch zemí východní Evropy, které „nactiutrhají Spojeným státům a pokřivují jejich pohnutky a záměry“, nepůjde už ani cent pomoci. „Americká pomoc,“ prohlásil, „musí být použita ve prospěch přátel Spojených států, a nikoli k podpoře komunistické vlády v Československu4).“ A bylo vymalováno, politici, kteří mohli ovlivnit směřování Československa alespoň k neutralitě mezi rodícím se Západem a stále silnějším SSSR, se neměli o co opřít. Úspěšná poválečná obnova ekonomiky by zřejmě ovlivnila pohled mnoha lidí v Československu na komunisty, ale americké ministerstvo zahraničí přerušilo rozhovory a následně naprosto odmítlo žádost Československa o půjčku 50.000.000 US Dolarů, přičemž podmínilo jakékoli pokračování jednání o možné pomoci snížením podílu komunistů v Gottwaldově vládě. Taková podmínka byl ovšem naprostý politický nesmysl, Československo nebylo americká okupační zóna v Německu, aby se v něm vyměňovali ministři na základě požadavků americké správy obsazeného území. Otázkou však je, zda Američané rozuměli poměrům v rozdrobené poválečné Evropě, nebo naopak zda se v tom nezvládali orientovat. A co dnes? Jsou na tom lépe? Tehdy zřejmě Washington poměrům v Praze nerozuměl a americký velvyslanec v Praze možná ani nechtěl, aby všemu ve Washingtonu správně porozuměli. Proč? Dnes tuto věc nazýváme střet zájmů, silněji bychom mluvili o korupčním potenciálu, ale tehdy? Nevím, jak to chápali tehdy, ale dnes známe strohá fakta. Velvyslanec USA v Praze Laurence Steinhardt nebyl jen diplomat, ono spíš bychom dnes řekli, že moc diplomat nebyl, byl politicky činný, byl to bohatý člověk, a tak jej poslali do Prahy, jenže tento pán, i když se ujal úřadu velvyslance v Praze, tak dál provozoval v New Yorku advokátní kancelář a klienty této kanceláře (jaká náhoda) byli američtí vlastníci majetku (nemovitostí a různých aktiv), který byl v říjnu roku 1945 v Československu znárodněn5). Postižení Američané se dožadovali prostřednictvím svého advokáta, který byl „shodou okolností“ i americkým velvyslancem v Praze, kompenzací svého majetku. Nešlo o nějakou drobnost, Američané tehdy hodnotu znárodněného majetku odhadovali na 30.000.000 až 50.000.000 US Dolarů (podle tehdejší úrovně měny), a přitom politici v Československu chtěli od USA získat na obnovu válkou zničené země (zničené i podílem amerického bombardování) z USA !!!půjčku!!! (nikoliv nějaký dar) v hodnotě 50.000.000 USD. Paradoxně kdyby Československo na americké podmínky přistoupilo a získalo by tu půjčku, tak by možná ta půjčka padla z velké části nebo celá na kompenzace za znárodněný majetek, což by byla jistě munice pro tehdejší komunistickou propagandu. Tedy americký velvyslanec v Praze měl potřebu československé politiky dusit kvůli svým klientům (tedy i kvůli své zištnosti), a proto zřejmě v Praze dělal více svůj obchod, a ne americkou zahraniční politiku. Když selhává velvyslanec, jde to s lidmi na ambasádě většinou také šejdrem. Vezměme si americkou ostudu, kdy američtí vojáci nejprve vyzvedli ve Štěchovicích ukryté nacistické archiválie a pak je museli s hanbou přivézt do Prahy a odevzdat československým úřadům. Takových přešlapů bylo mnoho a dobré jméno Američanům to nedělalo, například to jak se zbaběle zachovali a nehnuli ani prstem, když jim skupina rudoarmějců ukradla generála Vlasova, který se uchýlil pod americkou ochranu. Agenti americké tajné služby v Československu měli v letech 1945-1948 za úkol sbírat informace a snažit se v zemi udržet demokracii. Komunisté (přítomní již v tehdejších československých bezpečnostních sborech) a sovětská tajná služba ovšem tahali za delší konec provazu, znali prostředí a byli mnohem lépe informováni. Pak došlo dokonce k přetažení jednoho z amerických agentů na sovětskou stranu. V důsledku mnoha fatálních chyb tak americké velvyslanectví v Praze ztrácelo stále více důvěru místních lidí i přátele mezi politiky s reálným vlivem na společnost, až nakonec mohlo jen bezmocně přihlížet, jak komunisté začali s nastolováním svého zřízení. Pokud tedy Američané posílali do poválečného Československa nějaké „vzkazy“, pak to dělali velmi nešťastně, byť uznávám, že ve Washingtonu mohli být v únoru 1948 velmi překvapeni, že tyto americké (dobře míněné) vzkazy nebyly správně pochopeny.

Co následovalo, to si řada z nás už nějak pamatuje. Lidé v Československu kličkovali a švejkovali, aby přežili léta padesátá, zabouřili si při Pražském jaru (1968) a pak opět kličkovali a švejkovali, aby se jich příliš nedotkla normalizace. Dnes mnoha z nich zůstaly vyselektované vzpomínky a bezpečný a relativně spokojený (téměř bezstarostný) život v reálném socíku. Soudruzi v sedmdesátých letech rezignovali na skutečnou revolucionalizaci mas a ideologická práce v letech osmdesátých naprosto selhávala, takže se z ní stal jakýsi komunistický folklór, ve kterém lidé hráli přidělené role, aniž by jim věřili. Skončilo to, jak to skončilo, ekonomické špičky narazily na strop možností svého obohacování se bokem a v pocitu, že jsou politicky i materiálně ohroženy drastickým poklesem výkonu sovětské ekonomiky, vtáhly do svých zájmů některé bezpečnostní špičky a vzápětí společně zradily „dělnickou třídu“, disidentům pak přidělily role viditelných spasitelů společnosti a pak rychle a tiše přehodily výhybku od reálného socialismu k divokému kapitalismu. A kde byli v tu chvíli Američané? Trochu zaskočeni překotným vývojem vyčkali, až bílý otec z Washingtonu zabuší do zvonu svobody a začali posílat nové vzkazy do Prahy i jinam.

Spousta obyčejných normálních Američanů přála lidem z Ostblocku, a tedy i z Československa, svobodu. Byli ochotní přinášet oběti a podílet se ze svých daní na hře na závody ve zbrojení, aby ten režim nesvobody na Východě padl v důsledku ekonomického nestíhání udržet to tempo… Reaganova doktrína stála na jednoduché myšlence: „My vyhrajeme, oni prohrají.“ Proto byla obyčejným Američanům srozumitelná a oni byli ochotni ji podporovat. Prezident Reagan dosahoval významného úspěchu ve své politice vystupňovanými závody ve zbrojení, ale ukázalo se, že to mu na sražení socialistických států na kolena nestačí, bylo zřejmé, že ekonomické vyčerpávání není tak rychlé, aby vytvořilo potřebný tlak na skutečné vlivové (zejména ekonomické) skupiny uvnitř socialistického tábora, které by mohly podnítit zásadní společenské změny zevnitř. Zlomem této patové situace bylo až to, když se Reaganovi podařilo radikálně srazit světové ceny ropy, a tak dosáhl totální minimalizace zisků Sovětského svazu z její těžby, což dominově ohrozilo i veškerou další ekonomiku v celé RVHP6); tím se začaly otřásat i pozice tamních ekonomických bossů, a ti začali jednat, neboť se obávali, že komunistické strany přejdou z běžného ekonomického řízení vnitřního hospodářství na krizové řízení politické, tím tedy byla stržena lavina pádů komunistických vlád. Nejsem si však dodnes jistý, zda prezident Reagan očekával právě takový efekt a tuto rychlost, s níž k těm změnám došlo.  Myslím si, že prezident Reagan byl ve svých antikomunistických postojích čistý idealista, že opravdu Západ chápal jako svět dobra a Východ jako svět zla, které musí být poraženo, že nesledoval žádný svůj osobní prospěch. Pro mne osobně byl (a byť zemřel, tak stále zůstává v mé mysli) prezident Reagan takovým Američanem, kterého si mohu vážit. Ale Amerika dneška -žel- není tou stejnou Amerikou, jakou bývala za Reagana.

Naše minulé čtvrtstoletí bylo časem dramatických okamžiků i naplněných a nenaplněných nadějí. Když prezident Reagan přijímal v Bílém domě ty vousaté gentlemany, muže ryzí víry, jistě nepochyboval, že našel spojence k boji proti Sovětskému svazu. Určitě jej tehdy nenapadlo, že tyto vousaté gentlemany z Tálibánu a jejich kamarády z Al-Káidy budou za pár let v afghánských horách honit američtí vojáci podobně, jako to tehdy dělala sovětská armáda.

Saddám Husajn měl v počátku devadesátých let pocit, že mu některé státy dluží odměnu a vděk za to, že je během irácko-íránské války a i později chránil před íránským náboženským expanzionismem. Protože na jeho opětovné výzvy nepřicházela z arabských zemí očekávaná odpověď a Západ mlčel k jeho stížnostem na odčerpávání ropy Kuvajtem na sporné kuvajtsko-irácké hranici, rozhodl se to vyřešit po svém. Saddám Husajn nebyl žádný hlupák a rozhodně by se nepouštěl do nějakého dobrodružství, kdyby neměl pocit, že mu to projde. Pustil se do útoku na Kuvajt až po rozhovoru s April Glaspie, která tehdy byla americkou velvyslankyní v Iráku, a tento rozhovor s ní si Saddám Husajn vyložil tak, že od USA vlastně dostal „zelenou“ k napadení Kuvajtu. Předala April Glaspie snad Saddámu Husajnovi nějaký vzkaz, který on špatně pochopil, nebo to bylo ještě nějak jinak? Těžko se to už dozvíme, ale důsledek tohoto rozhovoru přinesl v prvé řadě utrpení iráckým civilistům. Mezinárodní vojenské uskupení, ve kterém poprvé od druhé světové války stály bok po boku vojáci z Východu i Západu, zahnalo Saddáma Husajna zpět na území Iráku. Spojenecké letectvo během první války v Iráku záměrně bombardovalo civilní infrastrukturu: elektrárny, vodovodní a odpadní systémy atd. Tyto skutečnosti připravily „úrodnou půdu“ pro pozdější zkázonosné embargo. Již v prosinci roku 1990 tehdejší šéf CIA William Webster před americkým Kongresem vypovídal: „Ekonomické sankce a embargo uvalené na Irák uštědřilo vážnou ránu irácké ekonomice.“ Navzdory četným urgencím vládních i nevládních seskupení, pracovníků OSN, ale i některých politiků ve Spojených státech a jasnému faktu, že tato ekonomická klatba dlouhodobě kosí životy zvláště malých dětí, Clintonova administrativa nehnula brvou a smrtonosnou politiku neukončila. Odhady7) počtu mrtvých na vrub embarga se pohybují od 400.000 (děti do pěti let věku) až po 1.500.000 (všechny oběti). Připočteme-li k tomu „regulérní“ Clintonovo bombardování iráckých civilistů, tak tu máme válečný zločin obludných rozměrů spáchaný na civilním obyvatelstvu, za který nikdo dodnes nenese jakoukoliv zodpovědnost. Paradoxně by se dalo říci, že druhá (otevřená) válka proti Iráku vedená následně za prezidenta Bushe mladšího dala Iráčanům konečně možnost začít znovu a jinak, byť jim přinesla problémy, které nebyli schopni vyřešit dodnes a které dnes vidíme i v existenci takzvaného Islámského státu v Iráku a Sýrii.

Ale vraťme se ještě na chvíli zpět, byla tu například i válka v Jugoslávii, při níž jako by pád socialistického bloku rozmrazil „staré“ nenávisti uložené k ledu na konci druhé světové války. V této době byly chybami Západu i Ruska položeny také mnohé rozbušky dnešní občanské války na Ukrajině, války, která nakonec může zachvátit celou Evropu, nebudeme-li mít dost rozumu a zachovávat si chladnou hlavu.

Ale devadesátá léta byla i časem nadějí, konflikt v Jugoslávii vedl nakonec ke vzniku nových států. Byl otevřen dialog mezi Izraelci a Palestinci, který sliboval směřování k budoucí palestinské státnosti. Češi ukázali, že nejsou pragocentrističtí imperialisté, a pokojně se rozešli se Slovenskem, protože přece nemá smysl být ve společném chomoutu s někým, kdo vás přestal mít rád; nakonec se ukázalo, že když už nemáme důvody vyčítat si, kdo na koho doplácí, tak z nás mohou být dobří kamarádi a sousedé. Kéž by příklad pokojného rozdělení Československa dokázali následovat i jiné národy. Prezident Clinton otevřel dveře a do Bílého domu vstoupil na návštěvu severokorejský maršál Jo; Madeleine Albrightová a Kim Čong Il se během návštěvy americké ministryně zahraničních věcí v KLDR usmívali a připíjeli si alkoholem na to, že se brzo dohodnou a z vleklého příměří se stane konečně mír na Korejském poloostrově.

A pak přišlo 11. září 2001 a Amerika už nikdy nebyla taková, jaká byla před ním. Ale přece jen, co tomuto osudovému dni v Americe předcházelo? Vzpomínáme si ještě? Nebo nám ten osudový den překryl nedávnou minulost před ním. Tedy pokud si už dobře nepamatujete, tak Amerika byla unavená z prezidenta Clintona – z nadějného mírotvorce, který ovšem prováděl i humanitární bombardování, ze záletníka, který neměl, a přece měl sex se stážistkou Monikou Lewinskou. Řadě Američanů bylo stydno, že prezidentovi světové velmoci hrozí impeachment (obžaloba) kvůli Monicagate, tedy kvůli takové hlouposti, že se nechal orálně (sexuálně) uspokojit v Oválné pracovně Bílého domu – ve svatyni velkých amerických demokratických tradic… Takže -logicky- mohl příště americké prezidentské volby vyhrát někdo jiný, slušný, konzervativní – prostě republikán… Proto volby vyhrál a následně se prezidentem v lednu 2001 stal George Walker Bush (syn bývalého amerického prezidenta Georga Herberta Walkera Bushe). Před volbami sliboval Bush junior, že se bude zabývat zejména vnitřními záležitostmi země a sníží předchozí zahraniční Clintonovu angažovanost Spojených států, což bylo naprosto v souladu s „izolacionistickou“ tradicí Republikánské strany. Opakovaně prohlásil, že je proti zahraničním národně-budovatelským (nation-building) experimentům, tedy že je proti zásahům do vnitřních záležitostí jiných států v oblasti lidských práv a státního zřízení. Během své kampaně prosazoval povolení náboženským charitativním spolkům zúčastňovat se federálně podporovaných programů či restrukturalizaci armády USA, prostě témata, která byla v různých místech Ameriky živá, ale která toho moc neříkala zbytku světa. Své první volební období začal v komplikované ekonomické situaci, kdy USA vážně hrozila recese. S úmyslem oživit spotřebu a splnit své předvolební sliby prosadil v Kongresu USA sérii zákonů snižujících daně. Jednalo se zejména o tyto tři věci: snížení Daně z příjmu pro sezdané dvojice (manžele), zrušení Daně z nemovitostí a snížení tzv. Hlavní daně. Někteří ekonomové mluví o hospodářském zázraku během Bushova prvního volebního období. Hospodářství země, která na začátku jeho vlády stála na pokraji recese, začalo pomalu nabírat na síle. Při převzetí prezidentského úřadu ekonomika rostla ročním tempem na úrovni 0,8%, v roce 2002 už 1,9%, v roce 2003 3,0% a ve volebním roce 2004 dokonce 4,2%. Vzrostla důvěra investorů v dobré vyhlídky ekonomiky USA a začal růst export. Spojené státy se tak z pohledu celosvětového růstu a z pohledu vývoje evropských ekonomik staly „hospodářským skokanem roku 2003“. Rostly totiž osmkrát rychleji než Evropská měnová unie, kde růst v tomto roce dosahoval jen 0,4%. Podobný rozdíl byl zachován i v roce 2004. Bush junior navýšil rozpočty pro vnitřní a zahraniční bezpečnost, ale snížil výdaje na nevojenské programy. Výdaje státu se zvýšily za 4 roky o 20%. Temným momentem nadějné politiky v té době prvního roku vlády tehdy ještě velmi oblíbeného prezidenta bylo 11. září 2001. Toho dne byly Spojené státy šokovány svou zranitelností v důsledku moderního terorismu. Během útoků s použitím civilních letadel zahynulo přes 3.000 lidí. Prezident Bush byl v okamžiku prvního útoku na cestě na návštěvu floridské základní školy Emmy E. Bookerové, o tom druhém se dozvěděl od Andy Carda již ve třídě a až po sedmi minutách poté ji opustil, aby improvizovaným prohlášením oznámil, že došlo k závažným teroristickým útokům na americké půdě. Zbytek tohoto dne strávil spolu s viceprezidentem Dickem Cheneyem a dalšími politiky a ministry v Air Force One a teprve k večeru promluvil na celostátních televizních kanálech k národu. Přestože Bush junior svou předvolební kampaň (její zahraničně-politickou část) stavěl proti intervencionalismu, po útocích z 11. září 2001 své zaměření americké zahraniční politiky radikálně změnil. Celá další politika Bushovy vlády byla ovlivněná válkou proti terorismu a týkala se nejen zahraniční politiky, ale ovlivnila i dění uvnitř samotných Spojených států. Byla přijata legislativa jako USA PATRIOT ACT OF 2001 a další, které výrazně omezily občanské svobody. Za vlády prezidenta Bushe juniora byla oprášena a znovu uváděna v život Reaganova myšlenka centralizované (štítové) obrany a modernizována i na obranu demokratické Evropy. Součástí tohoto projektu se měla stát i Česká republika, což se (logicky) zrovna ne moc líbilo Rusku, které se jen pomalu vzpamatovávalo z ekonomického i obranného (vojenského) útlumu, do kterého bylo uvrženo rozpadem SSSR a následným obdobím vlády alkoholika Jelcina. Poděšené Rusko tehdy v první chvíli zkusilo zatahat za řadu nitek natažených ještě v dobách SSSR, probudilo některé spáče, a ti posbírali i nové kádry, takže vzniklo podivně poslepované hnutí „Ne základnám“ (rozumějte ne americkým základnám) táhnoucí se napříč politickým i občanským spektrem v ČR. Jenže v ČR tehdy byla úplně jiná politická atmosféra, a toto hnutí, byť podporované různými dárci, nemělo valný dopad na celkovou spíše proamerickou náladu ve společnosti. Spousta českých politiků tehdy cítila nápad centralizované obrany jako dobrý a byli ochotni se za něj doma prát. Ostatně ani Bush junior neviděl v Rusku nepřítele číslo jedna či potenciálního agresora, Bush junior míval na účet Putina pochvalná hodnocení, v nichž veřejně hovořil o Putinovi jako o spolehlivém politickém partnerovi i jako o muži, který je čestný, zásadový a zaslouží si důvěru; proto ostatně opakovaně navrhoval, aby se Rusko necítilo ohroženo, ať se k tomuto projektu obranného štítu přidá, k čemuž z Ruska nakonec zaznívalo sice nesmělé, ale přece jen přitakání, že by to tak i mohlo být… Ale vše pak bylo úplně jinak.

Po dvou volebních obdobích však měla Amerika té vleklé války proti terorismu už plné zuby a chtěla změnu. V záři mediálních reflektorů se objevil další hezounek z demokratické partaje – taková obdoba Clintona, jenže s africkými kořeny, člověk, který nikdy nedělal nic jiného, než že řečnil a sliboval. Média, která jako by byla po málomluvném introvertním prezidentu Bushovi naprosto vyprahlá, vycítila náhle příležitost a z extrovertního Obamy udělala mediální hvězdu – mesiáše  Ameriky, muže tolerantního k homosexualitě, majícího pochopení pro feťáky i pro potraty… Vše, co vám Bush nedovoloval, to vám dám – bylo to jednoduché a lákavé – dělejte si, co chcete, já vám žádné morální zrcadlo nastavovat nebudu a o vaše hříchy se taky starat nebudu. Sklapla past. Američané dali hlas někomu, kdo se sice pohyboval léta v politice, ale nikdy za nic nenesl osobní zodpovědnost, dali hlas politikovi, jehož chyby se sice mohly ztratit mezi dalšími chybami zákonodárného sboru, ale nemohly se ztratit, když se z něho stal sólista stojící v čele supervelmoci. Kdyby tentýž politik kandidoval na starostu nějakého amerického městečka, tak by se za pár měsíců asi městská rada vzbouřila nad jeho neschopností a odvolala by jej. Neschopného prezidenta, který je navíc nositelem bianko udělené Nobelovy ceny míru jen za sliby, které nakonec zůstávají nenaplněné; člověka, kterému kryjí záda lidé z FEDu a majitelé různých korporací, toho tak lehce z Bílého domu neodvoláte… Pan Kecy Kecy Obama se ukázal jako ještě větší blbec, než doufali ti, kteří ho tlačili do prezidentského úřadu. A paradoxně, když končilo jeho první volební období, tak volání patriotů „Probuď se, Ameriko!“ nezafungovalo, mediální oblíbenec si se svým bakelitovým úsměvem vystačil téměř s prohlášením „Já bych si, prosím, ještě vzal“, jako by to říkal nějaký sirotek natahující ruku po dalším zákusku jak z nějakého amerického filmového slaďáku, a spousta naivních lidí mu dala druhou šanci. Nebo nedala, a on si ji stejně nějak vzal? Při jeho „těsném“ druhém vítězství jsem zapochyboval o nemanipulovatelnosti amerického volebního systému, protože opakovat stejnou blbost dvakrát odporuje logice, dokonce snad i logice hodných a naivních Američanů…

Obama a jeho vláda rozesílají světu rozporuplné vzkazy a pak jsou zaskočeni, že je svět nechápe, ještě více než předchozí americké vlády. Frustrované vulgární úchylačky a agresivní feministky jsou dnes moderními reprezentanty „prozápadního“ disentu, který je ochraňován v duchu sice dobrých amerických tradic – ovšem dnes zjevně aplikovaných na naprosto špatné lidi. Zdá se, že jedním z hlavních bodů americké zahraniční diplomacie (pokud zrovna neřeší nějaké lokální rozbroje ohrožující americké zájmy) je celosvětová obhajoba a propagace homosexuality. V prvním volebním období Obama vycouval z části projektu obranného štítu a z českých politiků, kteří se za tento projekt doma prali, nadělal blbce. Češi jsou ochotní brát se za cizí věc, pokud věří v její smysl a pokud mohou důvěřovat tomu, kdo tu věc dělá či předkládá, ale když z ochotného Čecha uděláte před celým národem vola, který hájil něco, co vlastně není potřebné, pak si z něj za pár let těžko uděláte znovu spojence pro nějaký další projekt, který navíc zavání mnohem větším průšvihem než ten předchozí, ve kterém jste jej již podtrhli. Ve Washingtonu opět nechápou, co to ti Češi, ta nepatrná podivná kapka v moři okolních národů, teď mají proti i jen dočasné přítomnosti pár amerických vojáků a trochy americké bojové techniky na svém území. Oni už asi ve Washingtonu nevědí, že poslední cizí vojenská dočasnost u nás trvala 23 let. Je však možné, že by zapomněli i na ten podraz, když nejprve Američané za Bushe slibovali hory doly, když se bude stavět americká radarová základna v ČR, a pak z toho náhle sešlo, protože Obama potřeboval ty peníze určené na tuto výstavbu a provoz nalít do svých různých šílených nápadů jak překopat fungující americký sociální a zdravotní systém??? (Ostatně ten systém stejně jen rozvrtal a poškodil.) Takže, když teď Washington posílá do Prahy své vzkazy, občas to vypadá, jako by mluvil do zdi, což -žel- vyvolává v Bílém domě více reakce uražené slečinky než snahu zamyslet se nad tím, proč se ti Češi tak divně změnili, když nás kdysi přece měli rádi.

Co vypovídá další americký vzkaz, nad tím přemýšlím, když se dívám na fotografii, na které si Muammar Kaddáfí a Obama potřásají rukou; je to celkem nepříjemné zamyšlení – ten vzkaz totiž říká: neštítíme se stát s diktátory v jedné řadě a pak se ani neštítíme tyto diktátory zabíjet. Co to však o dnešní Americe našeptává třeba radikálním islamistům? Proč si nebrat od Američanů zbraně, když s nimi pak můžeme zabíjet Američany – proč bychom nemohli být stejní… Z téhle nestálosti současné administrativy Bílého domu jde strach, když se člověk zamyslí nad tím, kdo vlastně třeba vyzbrojil a uvedl v život ISIS.

A zde jsme, jsme v bodě (čase) naší současnosti, v době, kdy američtí vládní představitelé považují za správné šmírovat kteréhokoliv člověka na Zemi bez ohledu na jeho občanství či bezúhonnost a cítí se pekelně naštvaní, když si na to dovolí někdo (natož nějaký Američan) poukázat. Ne, nejsem naivní, šmírují i jiní, stejně nebo podobně, podle toho, jaké mají technické a ekonomické možnosti, šmírují Rusové, Číňané, Britové i Francouzi, samozřejmě i Němci… Přestala naprosto existovat elementární důvěra mezi spojenci; německá zpravodajská služba nakoupila minulý rok psací stroje a nejdůležitější dokumenty přestala zpracovávat na počítačích; prezident Putin prý nemá ve své reálné pracovně (ne v té, kterou občas Rusové ukazují přátelským novinářům) počítač vůbec. Mnozí Češi už zapomněli, jak naši otcové a dědové zatínali s bezmocí pěsti, když se po silnicích a lesích kolem Milovic, Mimoně, Ralska a mnoha dalších míst neustále proháněly sovětské vojenské kolony, zapomněli na to, jak pyšně si třeba po Mladé Boleslavi vykračovali sovětští důstojníci se svými paničkami, zapomněli na to, do kolika míst v Čechách jsme nesměli, protože to byl sovětský vojenský prostor, zapomněli na sovětské stihačky a vrtulníky téměř neustále přítomné na naší obloze, na ekologické zátěže z pobytu Střední skupiny vojsk8) a zapomněli na úlevu, když naše území opouštěli její poslední příslušníci. Dnes někteří Češi spekulují nad tím, zda za americkou silovou aktivitou v ČR nejsou třeba mocensko-ekonomické zájmy (boj) firmy Westinghouse o významné české jaderno-energetické zakázky; totéž si jiní Češi myslí o Rusku a Rosatomu. Těm, kteří hledají zakopaného psa tímto směrem, bych rád připomněl, že v jaderné divizi Westinghouse je více japonských peněz a zájmů než amerických a že největším investorem „ruského“ Rosatomu je britský Rolls-Royce – tedy přestaňte hloupě ukazovat prstem na Temelín jako na největší zdroj amerického nebo ruského zla v Čechách.

Rozhádaná a naštvaná Evropa se dívá směrem na východní Ukrajinu a děsí se, kdy ty plameny války přeskočí dál, jedni připodobňují Putina a jeho současné praktiky k Hitlerovu „sjednocování“ Říše před začátkem druhé světové války, jiní vidí v Putinovi znovuzrozeného Stalina, ne Stalina – politického padoucha, ale Stalina – hrdinného osvoboditele Evropy od nacismu. Putin přitom není ani jedno, ani druhé, Rusko není Sovětský svaz a Obama není Reagan…, a drastické sražení cen ropy nemusí vyvolat stejný pád pomyslné říše zla, jako se to povedlo na sklonku osmdesátých let. Svět totiž není stejný, zažíváme sice podobné situace, ale zašli jsme už mnohem dál. Kam až dál?

Dnes nám běžným Evropanům i těm normálním obyčejným Američanům tu svobodu, kterou oni nám lidem z Východu na sklonku osmdesátých let z upřímného srdce přáli, chtějí ukrást – jsme na tom stejně, jsme na stejné lodi, na lodi, na kterou hladově a nenasytně dorážejí ze všech stran vlny rozporuplné propagandy… Těm, kteří nám tu svobodu chtějí ukrást, těm velmi vyhovuje, že jsou lidé rozdělení a rozhádaní, protože když jsou lidé utopeni ve svých „politických“ sporech, tak nestíhají postřehnout, že jim je kradena i ta základní svoboda. A zbaví-li nás svobody, co jim zabrání, aby nás vehnali do další světové války? Tedy proč vlastně do další? Vždyť to, co prožíváme, to jsou důsledky a pokračování nevyřešených problémů, které naše předky vehnaly do té první velké (jak říkali naši pradědové) války, tehdy to ještě tito pradědové netušili, že záhy je bude čekat ještě větší – druhá světová… Je šílené, že vlastně už nemáme (pokud jde o politické uspořádání – domácí i mezinárodní) na výběr dobro či zlo, ale jen možnost přiklonit se k jedné z forem téhož zla, a nenalhávejme si, že můžeme být politicky (občansky) neutrální a stát mimo, protože v našem současném společenském uspořádání prostor pro něco, co by se dalo nazvat respektovaná neutralita, neexistuje. Máme jen jedinou cestu k reálně žité neutralitě, a to je neutralita dětí Božích – následovníků Ježíše Krista, jenže tato neutralita, to je a bude z pohledu států forma občanského odporu – odmítání války a odmítání vojenské služby bude zcela nepochybně (tak jako v minulosti) sankcionováno, stíháno a může vést k věznění, při němž můžeme pozemský život i ztratit.

Některé věci se stanou a nemáme šanci se jim (my lidstvo) zřejmě vyhnout. Když se dívám na dnešní události, vybavuje se mi prorocké vidění, které obdržel první americký prezident George Washington ještě v době, kdy nebyl americkým prezidentem. Tehdy spatřil ve vidění události obrovské (světové) války, které dolehnou ohněm (zřejmě jaderným) a ničivou zkázou na americká města. Během válek v minulém století se toto nestalo (nenaplnilo), řada dalších znaků tohoto vidění však napovídá, že se světové uspořádání, včetně možností a formy soudobých zbraní, přiblížilo tomu, že by se toto vidění mohlo naplnit v našich časech. Anděl držící v ruce americkou vlajku jako symbol ohrožené lidské svobody (svobody upřímně věřících a čestných lidí) mocí Antikrista je pro mne sice zvláštním vizionářským obrazem, ale život mi již dal řadu zkušeností, že Duch Páně vane, kudy chce, a používá symboliku pro nás někdy těžko pochopitelnou…

Bůh nám dal svobodnou vůli, což je jediná svoboda, kterou nám nikdo nemůže vzít, pokud se jí my sami nevzdáme, Bůh nám tedy dal prostor se rozhodnout podle svého poznání a svědomí. Chtěl jsem dnes hlavně popsat mechanismy, kterým je dobré porozumět, abychom viděli, jaké špatné lidské vlastnosti přivádějí svět (lidstvo) na pokraj války; je dobré znát historické souvislosti, je užitečné si představit možné scénáře budoucnosti, protože nežijeme ve vzduchoprázdnu a neměli bychom se nechat zaskočit tím, že budeme neinformovaní; ale je dobré od toho všeho ukročit a snažit se nebýt součástí toho všeho – ne proto, že by mne to pak nemohlo fyzicky zničit, ale proto, aby mé svědomí bylo před Bohem čisté, že jsem součástí toho zla být nechtěl.

Bůh nám pomáhej!

+ Ignatius

 

Poznámky:

1) Richard Steinbach sloužil jako vysoký důstojník pod velením generála George S. Pattona, až se nakonec stal náčelníkem jeho štábu. V padesátých letech byl nasazen v Korejské válce, kde se v březnu 1953 vyznamenal při dramatické obraně oblasti známé jako Little Gibraltar. V roce 1962 odešel z americké armády a pracoval na manažerských postech v německé pobočce firmy Lockheed a později ve firmě Burbank v Kalifornii, několik let před odchodem do důchodu byl viceprezidentem firmy USA Petroleum Corp. v Los Angeles.

2) United Nations Relief and Rehabilitation Administration (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu), zkráceně UNRRA, byla mezinárodní organizace založená v roce 1943, jejímž účelem bylo plánovat, koordinovat, spravovat nebo zajišťovat pomoc obětem druhé světové války ve všech oblastech, které se později ocitly pod kontrolou a pravomocí Organizace spojených národů, a to prostřednictvím poskytování potravin, paliva, oblečení, přístřeší, základních potřeb a zdravotních a dalších nezbytných služeb. UNRRA měla 12.000 zaměstnanců a sídlila v New Yorku. Z celkového rozpočtu 3,7 miliard amerických dolarů jí přispěly Spojené státy americké 2,7 miliardami, Velká Británie 625 miliony dolarů a Kanada 139 miliony dolarů. UNRRA existovala do roku 1947, pak byly její úkoly rozděleny do několika organizací, v současnosti na její práci navazují hlavně Mezinárodní organizace pro uprchlíky, Vysoký komisariát pro uprchlíky a Světová zdravotnická organizace.

3) Plán veřejně představil ministr zahraničí USA George C. Marshall ve svém projevu na Harvardu 5. června 1947, ale definitivně byl schválen Kongresem USA až 3. dubna 1948.

4) Igor Lukes: On the Edge of the Cold War: American Diplomats and Spies in Postwar Prague; Oxford University Press 2015.

5) Znárodňování v druhé polovině roku 1945 probíhalo na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše. Nejprve byl mezi červnem 1945 a říjnem 1945 znárodněn a předán do státní správy majetek Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, následně jim pak byla zkonfiskována i půda; není bez zajímavosti, že takto došlo i ke znárodnění německých firem, v nichž měli před vypuknutím války velké majetkové podíly američtí investoři, nebo naopak těch firem, jejichž německé filiálky na území USA se transformovaly (na poslední chvíli) na americké společnosti a jako americké pak fungovaly po celou dobu války. Po skončení války se pak tyto americké filiálky německých firem v některých zemích pokusily „transformovat“ německý majetek na svůj, aby zamezily jeho zabavování. Dne 24. října 1945 pak došlo (opět na základě dekretu prezidenta Edvarda Beneše) k zásadnímu velkému znárodnění, při kterém ovšem již bez ohledu na národnost a politickou orientaci vlastníků či vazby vlastníků k nacistickému režimu přešly do majetku státu všechny doly, banky, pojišťovny, průmyslové podniky s více než pěti sty zaměstnanci a také vybrané podniky s více než 150 zaměstnanci. Tak bylo 24. října 1945 znárodněno přes 3.000 podniků, které představovaly dvě třetiny tehdejšího československého průmyslu, kromě podniků filmového průmyslu, které byly znárodněny samostatně v roce 1946.

6) Rada vzájemné hospodářské pomoci (neboli Совет Экономической Взаимопомощи) byla obchodní organizace založená v roce 1949, která sdružovala v době studené války socialistické státy, jednalo se však také o mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem, původně šlo o sovětský protipól Marshallova plánu a později o protipól EHS.

7) Podle informací Global Policy Forum

8) Střední skupina vojsk (Центральная группа войск, zkratka ЦГВ) bylo vojenské uskupení Sovětské armády umístěné od 24. října 1968 do 21. června 1991 v Československu. Z jednotek Rudé armády nacházejících se na konci druhé světové války na území Československa a Rakouska byla tehdy vytvořena tzv. Střední skupina vojsk, která byla ovšem umístěná jen v Rakousku a Maďarsku. Po vyhlášení neutrality Rakouska v roce 1955 Sovětská armáda z Rakouska odešla a Střední skupina vojsk fakticky zanikla. Sovětská vojska v Maďarsku se přeměnila v tzv. Zvláštní sbor, který tvořil základ budoucí Jižní skupiny vojsk, dislokované v Maďarsku. Nová Střední skupina vojsk byla znovuvytvořena po sovětském vpádu do Československa v roce 1968. Tato nová Střední skupina vojsk se skládala ze dvou tankových divizí, tří motostřeleckých divizí, tří brigád raketových vojsk, jedné brigády dělostřelectva a jedné úderné brigády výsadkářů. Celkem šlo o přibližně 85.000 mužů ve zbrani a na ně navázané velké množství (nikdy nespočítaného) dalšího nevojenského personálu a rodinných příslušníků. Hlavní stan této skupiny byl umístěn v Milovicích ve středních Čechách. Čtyři z pěti sovětských pozemních divizí byly dislokovány na českém území (Milovice, Mladá Boleslav, Vysoké Mýto a Bruntál), jedna na Slovensku (Zvolen). Na počátku roku 1987 zahrnovala výzbroj Střední skupiny vojsk 1.500 tanků, 650 děl, 90 víceúčelových raketometů a 300 leteckých strojů (z toho 120 helikoptér), včetně bitevníků Su-25. Některé zdroje uvádějí, že v rámci této skupiny byly v Československu dislokovány i rakety s jadernými hlavicemi SS-12/22. Pravděpodobně však tyto „jaderné“ jednotky měly zvláštní postavení a nebyly přímo součástí Střední skupiny vojsk ani nebyly podřízeny velení této skupiny. Příslušníci těchto „jaderných“ jednotek byli v ČSSR totiž umístěni na základě mezivládní dohody, která byla politicky uzavřena o několik let dříve (právně v roce 1965), než ke vzniku a umístění Střední skupiny vojsk v ČSSR vůbec došlo, a Moskva neměla důvod zvláštní postavení těchto jednotek ani poté měnit.

My jsme armáda!

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

¿No pasarán?

Další článek

Společný program pro židovské a muslimské děti