Zdroj: wikipedia.org

“V životě bylo pro mě nejdůležitější poslouchat rozkazy,” napsal “architekt konečného řešení židovské otázky” Adolf Eichmann ve svých pamětech.

Tím se tento nacistický důstojník a snažil zbavit viny za smrt šesti miliónů židů, kteří zahynuli v důsledku jím vytvořeného plánu. V nedávno zveřejněných záznamech z německých archivů ale vyplývá, že tento přesvědčený antisemita nebyl pouhým “příjemcem rozkazů”, ale “idealistou”, který litoval pouze toho, že se mu nepodařilo vyvraždit všechny židy. “Nesplnil jsem svůj úkol pořádně, mohli jsme udělat víc,” řekl v jedné nahrávce z Argentiny. Eichmann se 15 let od konce války skrýval, nalezen byl v Argentině a v květnu 1960 unesen izraelskou tajnou službou do Izraele. Soudní proces s ním začal před 50 lety, 11. dubna 1961, Eichmann v něm byl odsouzen k trestu smrti a 31. května 1962 popraven.

Strůjce holokaustu Eichmann (narozen 19. března 1906 v Solingenu v Porýní) se stal členem Hitlerovy NSDAP v roce 1932, “židovskou otázkou” se v rámci SS začal zabýval o dva roky později. Po obsazení Rakouska v roce 1938 byl poslán do Vídně, kde založil ústřednu pro židovské vystěhovalectví, o rok později stál u založení podobné ústředny v Praze. Eichmann začal organizovat zatýkání a postupně i přesuny židů do koncentračních táborů. Po rozpoutání války stoupl výrazně jeho vliv, když byl jmenován do čela přesídlovacího referátu Gestapa. Od března 1941 nesl Eichmannův “židovský referát” (Judenreferat) označení IV B 4.

Eichmann hrál významnou roli při přípravě konference ve Wannsee v lednu 1942, jejímž hlavním cílem bylo zajistit “konečné řešení” židovské otázky. Vrcholem činnosti tohoto “organizačního génia” byla v roce 1944 deportace 440.000 maďarských židů do Osvětimi.

Soud s tehdy pětapadesátiletým Eichmannem začal v jeruzalémském středisku Bejt Haam (Dům lidu) 11. dubna 1961. Přitáhl velkou celosvětovou pozornost, arabské listy z Egypta, Sýrie či Jordánska například nijak neskrývaly sympatie s Eichmannem, dokonce ani lítost nad tím, že “svou práci Eichmann nestihl dokončit”. Obžalován byl v 15 bodech, které zahrnovaly zločiny proti židovskémunárodu, zločiny proti lidskosti a členství ve zločineckých organizacích. Obžaloba se opírala o zákon o potírání nacistů a kolaborantů z roku 1950. Na všech 15 bodů Eichmann ze své kabiny z neprůstřelného skla odpověděl: “Ve smyslu obžaloby nevinen.”

Během procesu svědčilo proti Eichmannovi mnoho lidí, kteří holokaust přežili a kteří dokazovali jeho vinu při transportech židů do vyhlazovacích táborů. Eichmann se – podobně jako řada nacistů během Norimberského procesu – snažil přesvědčit o tom, že rozhodnutí přijímal pouze jediný muž, Adolf Hitler, a že on pouze poslouchal rozkazy. Když se jej hlavní prokurátor Gideon Hausner při křížovém výslechu zeptal, zda se považuje za vinného za vraždu milionů židů, Eichmann odpověděl: “Právně ne, z lidského hlediska… ano. Odpovídal jsem za jejich deportace.”

Po 114 stáních bylo hlavní líčení uzavřeno 14. srpna 1961 (vyslechnuto bylo na 100 svědků), 11. prosince soudci oznámili, že Eichmann je ve všech 15 bodech obžaloby vinen. První čtyři body se zabývaly zločiny proti židovskému národu, pátý až dvanáctý bod zločiny proti lidskosti a poslední tři body jej obviňovaly z příslušnosti ke třem ze čtyř zločineckých organizací (SS, SD a Gestapu). Rozsudek smrti nad Eichmannem vynesl soud v pátek 15. prosince 1961 v devět hodin ráno.

Eichmannovo odvolání izraelský soud odmítl v květnu 1962 s tím, že Eichmann “žádné vyšší rozkazy nedostával, byl sám sobě šéfem a sám rozkazy vydával. … Myšlenka konečného řešení by nikdy nenabyla tak pekelných forem, nebýt fanatické horlivosti a nenasytné krvežíznivosti odvolatele a jeho kompliců”. O milost požádal izraelského prezidenta Jicchaka ben Zviho sám Eichmann i řada dalších osobností.

Ben Zvi to 31. května odmítl a Eichmannově manželce Veronice, která pocházela z jižních Čech, napsal pasáž z biblické První knihy Samuelovy: “Jako tvůj meč zbavoval ženy dětí, tak ať je tvá matka bezdětná nad jiné ženy.” Na popravišti Eichmann řekl: “Ať žije Německo. Ať žije Argentina. Ať žije Rakousko. Nikdy na ně nezapomenu. Pozdravuji svou ženu, rodinu a mé přátele. Jsem připraven. Za krátký čas se znovu setkáme. Umírám s vírou v boha”. Eichmann byl oběšen ten samý den krátce před půlnocí ve věznici Ramla, jeho tělo bylo spáleno a popel rozmetán nad Středozemním mořem mimo izraelské výsostné území.

Proces, který skončil jediným trestem smrti pro civilistu v poválečné historii Izraele, znamenal obrat i v dějinách židovského státu. Podle americké historičky Deborah Lipstadtové byly právě výpovědi lidí, kteří přežili holokaust (ačkoli z právního hlediska neměly na soud žádný vliv), nejdůležitějším aspektem procesu. Po jejich výpovědích se změnil v Izraeli pohled na obětiholokaustu a mnoho Izraelců byla teprve poté schopna naplno hovořit o vyvražďování.

O procesu napsala slavnou knihu německá filozofka Hannah Arendtová (Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla), která se snažila ukázat, že holokaust nebyl prováděn morálně zrůdnými jednotlivci se sadistickými sklony, ale lidmi, kteří byli “děsivě normální”. Podle Arendtové nebyl Eichmann antisemitou, hlavním motivem jeho děsivých činů prý byl kariérní postup a poslouchání rozkazů.

Známý britský historik se specializací na holokaust David Cesarani ale ve své knize (Eichmann. Jeho život a zločiny) míní, že Eichmann byl extrémním antisemitou, což bylo důležitou motivací pro jeho genocidní akce. I podle Lipstadtové byl Eichmann jasným antisemitou, což doložila ve své nedávno vydané knize Eichmannův proces citací jeho slov před popravou, kdy řekl, že na smrt půjde spokojený, protože zabil miliony židů. Lipstadtová také odmítla kritické názory Arendtové o tom, žežidovské rady během války pomáhaly nacistům dávat dohromady seznamy židů pro deportace do vyhlazovacích táborů.

Jeruzalém/Praha 10. dubna (ČTK)

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Ten strom nevyvrátíš – (Náhrdelník 15)

Další článek

Vede někam naše politika?