Zdroj: Shekel

V souvislosti s problémy státních rozpočtů mnoha zemí se řeší, jak s nimi naložit. Někteří politici se spoléhají na zásahy na výdajové stránce, jiní chtějí navýšit tu příjmovou a další kombinovat oba dva přístupy.

Jediným způsobem jak navýšit příjmovou složku státních (a dalších veřejných rozpočtů) je zvýšení daní. Otázkou je, zda je to ta správná cesta. Příklady skandinávských zemí, zejména Švédska a Norska (i když to je trochu atypické) by naznačovaly, že ano. V těchto zemích jsou vysoké daně a přesto (nebo právě proto) dokázaly tyto státy vyjít z ekonomické krize na výbornou. I proto jsou skandinávské země mnoha politiky dávány za příklad jak postupovat. Ovšem dle mého názoru tento přístup nelze aplikovat všude. Neboť prostě není všude dost Švédů (a obecně skandinávců). Mentalita severských národů je jiná, než např. v tuzemsku, ale to už je poněkud mimo dnešní téma.

Složená daňová kvóta

Diskuze o výši daní jsou snad nikdy nekončící téma. Jedni preferují vyšší daně a větší vliv státního aparátu, jiná ekonomická škola preferuje pravý opak. Často se hovoří o Lafferově křivce, která má znázorňovat ochotu subjektů platit daně při dané daňové zátěži.  Svízel však nastává, že v některých zemích jsou mezi daně počítány i platby sociálního a zdravotního pojištění (pro zjednodušení jsem použil v tuzemsku používané názvosloví). Při započtení těchto odvodů se u mnoha zemí dostáváme s daněmi na úplně jinou úroveň. Ovšem nejen výše daní, ale také administrativa spojená s jejich odvodem, znamená pro poplatníky výraznou zátěž. Podle analýzy Doing Business 2011 je Česká republika při odvodu daní skutečným daňovým peklem. V porovnání s průměrem zemí OECD je místní administrativní daňová náročnost trojnásobná Daňové zatížení poplatníků se vyjadřuje pojmem daňová kvóta. Daňová kvóta představuje mezinárodní srovnávací ukazatel pro podíl vybraných daní v daném státě na hrubém domácím produktu. Běžně se můžeme setkat se dvojím vyjádřením daňové kvóty.

Zjednodušená daňová kvóta (DK)

DK = (suma daní vybraných ve státě/HDP)x100

Složená daňová kvóta (SDK)

SDK = ((suma daní vybraných ve státě + pojistné)/HDP)x100

Zjednodušená daňová kvóta i složená daňová kvóta se udávají v %. Složená daňová kvóta bývá vždy vyšší. V České republice se daňová kvóta pohybuje okolo 21 % a složená daňová kvóta okolo 35 %. V současné době patříme k zemím s nejnižším zjednodušenou daňovou kvótou, ale s nejvyšší složenou daňovou kvótou.

Složená daňová kvóta by po daňové reformě měla klesnout ze současných zhruba 35 procent na 33 procent, řekl s v pořadu ČT otázky Václava Moravce ministr financí Miroslav Kalousek. Změny sazeb a výpočtu daně z příjmu a sjednocení sazby daně z přidané hodnoty mají v Česku nastat postupně do roku 2013. Ovšem to jsou pouze proklamace politiků a skutečnost může být úplně jiná.

Přímé či nepřímé daně

Další ze sporných otázek daňové soustavy je, zda se spíše zaměřit na přímé (tzn. daně placené z příjmu) anebo nepřímé (zjednodušeně řečeno daně ze spotřeby) daně. S nástupem současné trojkoalice se misky vah přesunuly spíše na stranu přímých daní, které by se měly snižovat a nepřímé daně zvyšovat. Opozice to však vidí jinak. Pravdou je, že koncept nepřímých daní se na první pohled jeví jako nejspravedlivější. Nicméně ten, jehož příjmy jsou nízké, na tom je o poznání hůře, že člověk s vysokými příjmy. Avšak je nutno si uvědomit, že daně nikdy nebudou spravedlivé. V tuzemsku při porovnání s EU či vyspělým světem patří přímé daně mezi nízké (tomu odpovídá i výše uvedená daňová kvóta). Ovšem při započtení sociálního pojištění se dostáváme někam jinam. Navíc je naše daňová soustava příliš složitá. I když současný ministr financí proklamuje její zjednodušení, zřejmě se jej nedočkáme.

Daňová svoboda

Zajímavým teoretickým konceptem, který porovnává daňové zatížení v různých zemích je den daňové svobody. Vytvořil jej floridský podnikatel Dallas Hostetler již v roce 1948. Jeho větší vypovídací schopnost limituje skutečnost, že neexistuje však jednotná metodika jeho výpočtu. Zatímco ve Spojených státech se den daňové svobody vypočítá jako podíl veškerých daní na celkových příjmech obyvatel, v Česku jej každoročně vypočítává Liberální institut jako podíl veřejných výdajů na hrubém domácím produktu

Den daňové svobody je pomyslnou hranicí, která rozděluje rok do dvou období. V prvním vydělávají daňoví poplatníci na pokrytí výdajů vlády a ostatních institucí státu. Teprve až o penězích, které vydělají počínaje dnem daňové svobody (včetně), rozhodují svobodně sami.

V roce 2010 byl v Česku den daňové svobody 18. června, na pokrytí výdajů veřejných rozpočtů tak Češi museli pracovat 168 dní. Výpočet Liberálního institutu vychází z odhadů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Nelze jednoznačně říci, jaká sazba daně je pro lidi nejvýhodnější. Snad neexistuje člověk, který by nechtěl nízké daně a v mnoha případech pak výbornou péči od státu. Ovšem kombinace těchto dvou parametrů není dost dobře možná. Co však určitě přivítá každý je přehledná a jednoduchá soustava daní. To se však o té české říci nedá.

Autor: Šimon Finemon

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Nové banky a jejich spořící účty, nic moc

Další článek

Terezínem prošlo za 3,5 roku 155.000 Židů, nepřežilo 118.000