Židovským ghettem v Terezíně prošlo za druhé světové války za tři a půl roku od prosince 1941 do května 1945 na 155.000 Židů z českých zemí a dalších zemí Evropy, z nichž na 118.000 zahynulo.

Přímo v terezínské ghettu zemřelo na 35.000 lidí, dalších 83.000 vězňů zahynulo po deportaci z Terezína ve vyhlazovacích a pracovních táborech a za pochodů smrti v závěru války. První transport s tzv. komandem výstavby přijel do budoucího židovského ghetta v Terezíně před 70 roky, 24. listopadu 1941.

Nejhrůznější genocidu 20. století, holokaust, zahájilo nacistické Německo po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941. V Protektorátu Čechy a Morava začalo “konečné řešení židovské otázky” po příjezdu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do Prahy koncem září 1941. Již dva týdny po jeho nástupu se 10. října konala v Praze porada, na které bylo rozhodnuto o deportaci části českých Židů do Lodže (tam odjel první transport 16. října 1941) a Terezín byl určen jako vhodné místo pro soustředění většiny protektorátních Židů.

To už Malá pevnost bývalého pevnostního města, které bylo postaveno v letech 1780-1791 proti pruskému nebezpečí, sloužila od června 1940 jako policejní věznice pražského gestapa. Byli zde vězněni především čs. političtí vězni a členové odboje. Za pět let prošlo branou Malé pevnosti na 32.000 lidí, z nichž zde zahynulo na 2600 lidí, další tisíce zahynuly po deportaci z Terezína. Hrůznější kapitolu ale představovalo právě židovské ghetto v Hlavní pevnosti.

Tzv. komando výstavby, které čítalo 342 židovských mužů, dorazilo do Sudetských kasáren v Terezíně 24. listopadu 1941. Jejím úkolem bylo připravit další objekty ve městě pro přijet dalších transportů, které začaly do vznikajícího ghetta proudit od 30. listopadu 1941. Lidé zařazovaní do transportů dostávali obsílky a shromažďovali se na určených místech ve větších českých městech. Předtím museli odevzdat veškerý majetek a ponechat si maximálně 50 kg zavazadel. Zpočátku zůstávaly rodiny pohromadě, záhy však došlo k jejich rozdělení a oddělenému ubytování mužů, žen a dětí. To ještě stupňovalo psychický tlak na vězněné. Transporty přijížděly na nádraží v Bohušovicích nad Ohří, vzdálených asi 2,5 kilometru od Terezína. Odtud pokračovali vězňové pěšky. Za první měsíc bylo do Terezína deportováno 7350 Židů z Protektorátu.

Na konferenci ve Wannsee bylo v lednu 1942 nacisté rozhodli do Terezína deportovat zejména staréŽidy i z dalších zemí Evropy, v září 1942 zde bylo na 58.000 vězňů. Už v lednu 1942 začaly transporty z ghetta na východ, poslední z celkem 63 transportů smrti vyjel v říjnu 1944. Do vyhlazovacích a koncentračních táborů bylo deportováno více než 87.000 lidí. Osvobození se dožilo pouhých 3800 z nich. Polovina transportů vypravených z ghetta měla jediný cíl určení – Osvětim-Březinka.

Do terezínského ghetta bylo od listopadu 1941 do dubna 1945 celkem deportováno na 140.000židovských vězňů, určených za oběti “konečného řešení židovské otázky”. Mezi 20. dubnem a 6. květnem 1945 k nim přibylo ještě více než 15.000 příslušníků tzv. evakuačních transportů, které z různých koncentračních táborů přivážely židovské i nežidovské vězně. Celkem tak terezínským ghettem prošlo asi 155.000 mužů, žen a dětí, z toho asi 75.000 z Čech a Moravy, na 40.000 z Německa, 15.000 z Rakouska a další ze Slovenska, Maďarska, Nizozemska, Dánska a dalších okupovaných zemí. Přímo v Terezíně zemřelo v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek na 35.000 vězňů.

Ghettem, kterému veleli postupně tři nacističtí velitelé Siegfried Seidl, Anton Burger a Karl Rahm (pouze první a třetí byl po válce odsouzen), prošli například spisovatelé Karel Poláček, Arnošt Lustig, Norbert Frýd či Ivan Klíma, dirigent Karel Ančerl, operní pěvec Karel Berman, hudební skladatelé Hans Krása, Viktor Ullmann a Pavel Haas, režisér Dušan Klein, filozof Karel Kosík, politik Egon Lánský, herec Zdeněk Ornest, rakouský spisovatel Hans Günther Adler, rabín Richard Feder či v útlém věku fotograf Jan a malíř Kája Saudkovi.

V ghettu zemřel kupříkladu podnikatel Emil Kolben, předválečný ministr za československé německé sociální demokraty Ludwig Czech, sestra rakouského psychologa Sigmunda Freuda Adolfine, otec českého zemského rabína Karola Sidona či dědeček někdejší americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové. V táboře se narodil slovenský politolog Fedor Gál.

Koncem války byla do Terezína, který byl osvobozen sovětskou armádou v noci z 8. na 9. května 1945, zavlečena epidemie skvrnitého tyfu. Epidemie, kterou se snažil zastavit tým českých lékařů pod vedením Karla Rašky a Františka Patočky, si i po osvobození vyžádala více než 1000 obětí i z řad lékařů a zdravotníků.

Praha 22. listopadu (ČTK)