Proces globalizace nabízí tržním ekonomikám vyspělých (vesměs západních) zemí mono příležitostí. V minulém století západní země těžily z ekonomické a politické dominance. Avšak výhled do budoucnosti je spíše špatný než dobrý.

Západní země se mylně domnívají, že jejich další růst zajistí „nadřazené“ dohlížející instituce nad trhem, vědou, technologiemi a zvláště jejich komerční aplikací. Zatímco méně vyspělé země v době před globalizací neměly možnost využívat nejnovější inovace a propojení trhů, rozvinuté země tuto možnost měly.

V poválečné éře byl vysoký příjem vyspělých zemí dán jejich privilegovaným přístupem k nejvýkonnějším technologiím a velkému množství kapitálu. Globalizace však umožnila rozvijícím se zemí dosáhnout na stejné zdroje. Svět se stává pro západ stále méně přátelským.  Západní země nedokážou pochopit, jak rychle rostou rozvíjející se země, zejména pak Čína. Zvláště jak nabídka a poptávka v těchto zemích ovlivňuje ceny západního dovozu.

Důležité cash flow

Politici nechápou, jak cash flow určuje monetární politiku. Posuny v globální ekonomice přinášejí velké změny v redistribuci příjmů, přízni kapitálu a schopností lidí, oproti minulosti. Rovněž stoupá míra „státního kapitalismu“ kdy vlády, nikoli trhy, řídí proudění kapitálu z rozvíjejících se zemí a vlády taky uzavírají bilaterální ekonomické dohody o investicích a obchodě, což má negativní dopad na zájmy západních zemí. Mezitím západ stárne a jeho příjmy závisí na stoupajícím přílivu imigrantů a návratnosti investic z rozvíjejících se zemí.

Západ a zvláště USA připomíná spícího giganta. Síla západu jistě zaznamenává nezpochybnitelný pokles. Ostatně, jako dlouho mohlo 12 % celosvětové populace diktovat zbytku? Ostatně i ekonomická pozice se zhoršuje. A to tak rychle, jak rychle klesá výhled na pokračování ekonomické prosperity vyspělých zemí.  Nynější děti na západě budou žít v mnohem konkurenčnějším prostředí. Současné špatné řízení přinese globální politickou a ekonomickou změnu.

Ovšem ještě není nic ztraceno. Radikální institucionální reformy jsou jistě děsící, ale nezbytné. Nebezpečí hrozí v podobě obnovení protekcionismu proti obchodu, toku kapitálu a zvláště ve stoupajícím podílu „státního kapitalismu“. Vyspělé země mohou „ztratit“ méně, pokud se přizpůsobí vzrůstající roli rozvíjejících se zemí, než aby se tomu bránily. Západ může pokračovat v růstu prosperity. Avšak ignorování vlivu, zájmů a idejí zbytku rozvijících se zemí může mít fatální následky.

Nejvíce viditelným znakem a pro mnoho lidí i nejvíce kontroverzním, je expanze společností, formou akvicizic, z rozvíjejících se zemí. I když vezmeme v úvahu množství kapitálu, které z vyspělých zemí přitéká do rozvíjejících se ekonomik, začíná se tento poměr obracet. V Africe zase indická telekomunikační společnosti India´s Bharti Airtel vytvořila pátého největšího světového telekomunikačního operátora. Nejedná se o jediné „výstřelky“ společností z rozvíjejících se zemí. Naopak. Bohatnoucí společnosti z oblasti emerging countries, velmi často výrazně podporované vládami daných států, kupují společnosti v Evropě, USA a čím dál více se pro zajištění surovin, bez ohledu na v euroatlantické civilizaci uznávaný koncept lidských práv, se prosazují na africkém kontinentu. Společnosti z těchto zemí vyšly z celosvětové krize lépe než firmy z vyspělých zemí.

Těmto společnostem roste jejich hodnota, vstupují na trh s novými produkty, službami a značkami, sátle více se prosazují v high tech oblasti, ať již se jedná o čínskou elektroniku, indická auta či brazilské finanční služby. Zvláště Čínu již můžeme považovat jen za nízkonákladovou manufakturu. Tyto státy stále více a lépe využívají potenciál v rámci globální soutěže. Připomínají tak japonské společnosti z období před 25 lety.  Nové nadnárodní firmy přicházejí ze zemí, které se více otvírají zahraničním investicím, stejně jako Japonsko v osmdesátých letech minulého století. Stovky mezinárodních společností se již pevně etablovaly na domácích trzích v Číně, Indii a Brazílii a konkurují napříč sektory, vytvářejí společné podniky s firmami z vyspělého světa. Avšak soupeření je stále výraznější, jak roste rozvoj těchto společností.

Pro portfoliového investora se pravidla hry mění rovněž. Dříve bylo investování na rozvíjejících se trzích způsobeno především snahou podpořit růst ekonomických kapacit a potenciálu pro export komodit. Nyní se tyto investice vracejí v podobně největších světových firem ve svých oblastech, např. SAB Miller, Cemex, Huawei apod., které investují do nových technologií, značek a způsobů obchodování.

Soutěžení s rozvíjejícími se zeměmi není pro vyspělé země nic nového. Zatímco tyto země zaváhaly v zatím nejhorší světové recesi ve třicátých letech, nyní již reagují lépe. Můžeme to vidět např. na zastoupení společností v indexu  Financial Times Global 500. Před krizí v roce 2007 byly společnosti z těchto zemí zastoupeny v počtu 68, nyní se jedná již o 119 společností. Samozřejmě i mezi firmami z těchto zemí se našly takové, které byly krizí velmi poškozeny.  I když si západ, Japonsko a Jižní Korea udržují „rezervoár“ talentů, technologií a kapitálů. Mnoho z nich bylo investováno na rozvíjejících se trzích.

„Pohonem“ společností z rozvíjejících se zemí jsou ekonomicky těchto států. Se zvyšujícím se HDP se zvyšuje bohatství obyvatelstva a s tím pak i bohatství společností. Poměr obchodní bilance mezi rozvíjejícími se a vyspělými zeměmi se začíná obracet v neprospěch vyspělých zemí.

Autor: Šimon Finemon