Palestinská vesnice Al-Azaríja leží na úpatí Olivetské hory, asi tři kilometry od Jeruzaléma. Místo bylo obydleno v 6. století před naším letopočtem, ale ve 12. století, kdy se Jeruzaléma zmocnili muslimové, se téměř vylidnilo. Začátkem 20. století tam žilo pár rodin, dnes je to domov 17. 000 lidí. A mezi nimi žije dvacítka žen, ještě nedávno nezaměstnaných, nyní schopných přispět do rodinné pokladny vlastní prací.

Vafa Aškarová má pět dětí, statnou postavu a rychlý jazyk. Díky projektu Evropského institutu pro spolupráci a rozvoj (IECD) se naučila stát na vlastních nohou. Ve vzniklém družstvu, které naučilo zájemkyně konzervovat ovoce bez chemických přísad podle francouzských receptů a šít výrobky prodejné v hotelích a restauracích, zjistila, že se dokáže uživit. Bez ohledu na reptajícího manžela Vafa teď, asi dva roky poté, co projekt běží, založila vlastní podnik se čtyřmi zaměstnanci.

“Manžel nechtěl, abych sem šla. Řekla jsem mu ale, že je to moje volba a že chci být soběstačná.Palestinské ženy mají velké schopnosti,” říká Vafa, která mezi ostatními působí nejsebevědoměji.

Amína se stará o čtyři děti, ale do družstva chodí taky, protože ji to baví a protože chce přispět do rodinné pokladny. Amila přišla nedávno, ale dochází jen jednou týdně, jelikož kromě toho taky studuje. Stíhá se to prý těžko.

Chalúd Advanová ví vše o tom, jak z čerstvých pomerančů, jahod, citronů nebo meruněk udělat džem. Pod značkou Džabál al-Kuds (Pahorky jeruzalémské) se pochoutka připravovaná bez umělých přísad prodává na palestinských územích.

Družstvo má sekci, která se snaží výrobky nabízet v obchodních domech, hotelech a restauracích na západním břehu Jordánu.

IECD jako nevládní organizace poskytla první finance a jak říká šéf projektu Gabriel Teissier, IECD chce, “aby se lidé něčemu naučili a stáli na vlastních nohou”. Družstvo podle něj “na trhu nemá domácí konkurenci, protože na palestinských územích se prodávají konzervované potraviny dovážené hlavně z Turecka”. Dílna a konzervárna je podle sezony někdy schopna zaměstnat i 50 žen.

Členky družstva však od IECD nedostávají mzdu, mají však právo na 50 procent ze zisku. Cílem IECD je poskytnout výcvik a základní prostředky k tomu, aby mohl být založen ekonomicky nezávislý podnik.

Do šití se daly mnohdy i ženy, které zpočátku neuměly šít vůbec. Začínalo se s prostěradly nebo zástěrami, teď se šije osm výrobků. Jedním z motorů šiček je snaha dostat na trh, zavalený levným čínským zbožím, ryze místní produkci. Mnohé z žen tráví u šicích strojů hodiny, ale jsou pak ochotné zůstat ještě déle, aby se naučily, jak vypočítat cenu výrobků, mají-li se uživit. Vafa sice šít uměla, ale o vyšívání neměla ani potuchy. Doučila se to a je nyní schopná vytvořit zdobené kabely, peněženky a tašky, o něž je prý mezi Palestinci zájem.

Díky ženám, jako je ona, povstává biblická Betánie (dnešní Al-Azaríja) na nohy podobně jako kdysi na tomto místě vstal z hrobu Lazar. Tento zázrak je popisován často jako vrchol Ježíšova působení, protože krátce potom byl zatčen a v Jeruzalémě ukřižován. Zdá se, že stejně výjimečné jako vrátit životu někoho, kdo už čtyři dny spočíval v hrobě, je přemoci bídu panující v obcích západního břehu Jordánu, byť leží v blízkosti prosperujícího Jeruzaléma. Palestinky z Betánie v mnohém svou odhodlaností a vírou v úspěch připomínají první křesťany, kteří si razili novou cestu zavedeným řádem.

Ramalláh (západní břeh Jordánu) 1. února