V mnoha zemích Evropské unie dochází k masovým stávkám, které jsou reakcí zaměstnanců a občanů EU na plánované reformy a snižování deficitů státních rozpočtů jednotlivých zemí…

Řecko je na tom zatím v rámci Evropy nejhůř a tak tady lidé stávkují za zachování prosperity let minulých, namísto toho, aby se snažili během letní sezóny poněkud přilepšit na cestovním ruchu. V Anglii protestují zaměstnanci proti propouštění a tak téměř nejezdí metro. Ve Francii se lidem nelíbí, že by měli chodit do důchodu o dva roky později, a tak svojí stávkou ochromí dopravu, výuku ve školách i provoz zdravotnických zařízení. Brzy se bude stávkovat opět i u nás, tentokrát půjde pro změnu o platy a propouštění.

Společným jmenovatelem všech stávek je nesouhlas lidí nebo určitých skupin pracovníků zaměstnaných v oblastech reformami dotčenými s omezením vlastních sociálních jistot, s pozdějším odchodem do důchodů, s nízkými platy nebo nejistým vývojem ohledně jejich navyšování. Většina ze stávkujících tedy netrpí hlady ani nepřichází o střechu nad hlavou, ale jejich úsilí je zaměřeno na zachování vysoké životní úrovně a její neustálé zvyšování. Někteří bojují paradoxně i za různé zaměstnanecké výhody, které v minulosti dostávali a nyní se jich nechtějí dobrovolně vzdát. Jak paradoxní.

Hospodářská situace v Evropě totiž neumožňuje žádný jiný postup a vlády zemí EU, ač mnohé nechtějí, jsou nuceny k nepopulárním krokům, kterým se tak dlouho vyhýbaly. V tom je zcela jistě jejich pochybení z nedávné minulosti, kdy ekonomika rostla vysokým tempem a právě v těchto bohatých letech bylo vhodné učinit mnohé nezbytné reformy, jako například důchodového a zdravotnického systému. Nestalo se tak, lidé ve vysokých politických funkcích selhali, když věřili tomu, že ekonomický růst je trvalý a nekonečný. Navíc si v těchto letech státy nevytvořily ani žádné výrazné finanční a jiné rezervy, či případně ve vyšší míře neumořovaly své staré dluhy. Naopak, ještě více se zadlužovaly a žily na vysoké noze. A pád z vysoké nohy je vždy bolestivý.

Nyní, když ekonomika již druhým rokem skomírá a prozatím to nevypadá na nějaké výrazné oživení, jsou problémy několikanásobně větší a bez skutečně brutálních škrtů na straně výdajů státních rozpočtů a zároveň zvýšení příjmů především ve formě navýšení různých přímých i nepřímých daní včetně vyššího zdanění bohatých lidí a společností, nemá Evropa prakticky naději na další roky přiměřeného růstu a stabilizaci veřejných financí v dohledné době.

Ačkoliv názory na řešení se různí a někdy se zdá, že se ani dva ekonomové nejsou schopni dohodnout na způsobu, jak celou ošemetnou situaci s předluženými státy uvnitř EU řešit a zvládnout, jisté je jedno. Lidé si musí uvědomit, že v současné době není kde brát a celá EU se musí skutečně výrazně uskromnit, jinak nepřežije. Mnohé země by mohly velmi brzy skončit v bankrotu, z něhož by jim už nikdo nepomohl. Pak by mohly přijít skutečné problémy a s takovými potížemi opravdové nepokoje. To by však bylo už pozdě. Je nutné přijmout fakt, že stávky stojí pouze další peníze, mnohým lidem komplikují život a požadavky stávkujících nemohou být vyslyšeny.

Vždyť zatím je to v Evropské unii stále dobré – vyrábí se, prodává, kupuje, fungují služby, obchody jsou plné zboží a především potravin, v domácnostech jsou plné ledničky, v bytě je teplo, svítí tam světlo, v koutě hraje televize a na talíři jsou nasypané brambůrky, k nimž popíjíme chlazené pivo. Lidé se vzdělávají a mají dostupnou kvalitní lékařskou péči. Je potřeba si uvědomit, že nedaleko od nás žijí lidé, kteří takto vysoký životní standard nejen nikdy nepoznali, ale neumějí si ho ani představit. Aktuální situace v Evropě vyžaduje pouze větší skromnost jejích obyvatel, a potažmo všech firem a společností, které musí jednou provždy přestat s vysáváním celého ekonomického systému za účelem svých neustále enormních a naplánovaných zisků. A naprosto nezbytná je také upřímnost ze strany politiků a ekonomů v tom, že přestanou lidem vyprávět pohádky o možném trvale udržitelném ekonomickém růstu a nezbytnosti nekonečného zvyšování životní úrovně.

Autor: Jaroslav Kysilko

Přečtěte si také od autora: Plošná daň na financování následků katastrof?