Zdroj: Shekel

Národní ekonomická rada vlády (NERV) před několika týdny navrhla vládě, aby financování školného na vysokých školách, které vláda plánuje zavést od příštího školního roku, bylo umožněno prostřednictvím studentských půjček poskytovaných státem.

Fakticky by systém fungoval tak, že na finančním trhu by si Českomoravská záruční a rozvojová banka, akciová společnost s bankovní licencí vlastněná ze 72% státem a ze zbylých 28% třemi největšími obchodními bankami, vypůjčila finanční kapitál na finančním trhu, ten by pak poskytla (pravděpodobně bezplatně) státu, resp. jakémusi nově zřízenému administrativnímu centru, které by na základě žádostí studentů a ověření jejich nároků, poskytlo půjčky tak, že by zaslalo prostředky na běžné účty studentů vedené u obchodních bank. Nárok by přitom měl každý, kdo začal studovat na VŠ a to pouze při tzv. prvním průchodu studiem. Pokud by student studium neukončil řádně a za několik let začal studovat znovu, tak již nárok na státní půjčku ztrácí.

Bohužel analýzy, z nichž přímo vycházela NERV, nejsou veřejně přístupné, ačkoliv jich velkou část vytváří přímo studenti ekonomických vysokých škol, zejména pak Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a CERGE. Jediná analýza, kterou se mi podařilo sehnat, je analýza společnosti KPMG nazvaná „Studie proveditelnosti variant regulatorního rámce systému finanční pomoci studentům v terciálním stupni vzdělávání (organizační, procesní a ekonomická studie) Závěrečná zpráva“, která je veřejně přístupná na portálu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Tato zpráva obsahuje závažné chyby a to zejména v odhadech nákladů na riziko. Nejde o to, že bych se chtěl přít o metodu odhadu, ale o to, že analýza vychází z tzv. opravných položek vytvořených na spotřebitelských půjčkách Komerční banky a dochází k chybným závěrům. Pomineme-li velkoryse fakt, že na rozdíl od studentských půjček, na tomto portfoliu půjček byl aplikován klasický schvalovací proces vedoucí k odmítnutí žádostí nejrizikovějších klientů, skutečnost, že půjčky nebyly poskytovány bez dokladu o příjmu a podstatnou skutečnost, že nebyly poskytovány s odkladem splácení a s onou podmínkou povinnosti splácet až po dosažení patřičného příjmu, nemůžeme již pominout fakt, že autoři analýzy si spletli opravné položky, které jsou odhadem konečné ztráty, s expozicí v selhání. To první je již totiž odhadem finální v budoucnu utrpěné ztráty, zatímco to druhé ještě bude předmětem vymáhání a velká část expozice v selhání tak na konci nebude utrpěnou ztrátou. Tím, že autoři vynásobili procento opravných položek ještě průměrným procentem vymoženým z expozice v defaultu, podhodnotili standardní rizikové náklady o více než polovinu. I tak jim ale vyšla sazba okolo 7%.

V tomto článku nechci hodnotit smysl zavedení školného na vysokých školách, s nímž nesouhlasím, nýbrž samotný systém studentských půjček, tak jak jej navrhla NERV. S tímto systémem se totiž nemohu ztotožnit, neboť jsem pevně přesvědčen, že tak, jak je navržen, nebude a ani nemůže fungovat. V systému je několik hráčů: stát (resp. daňový poplatník), studenti a obchodní banky. Proberme si nyní, pro koho je jaký návrh výhodný a pro koho nevýhodný. Vezměme si tři alternativní návrhy. První návrh je ten, který navrhuje NERV, tedy financování prostřednictvím ČMZRB, poskytování a vymáhání prostřednictvím státní správy a poskytování všem, pouze na základě ověření nároku v podobě studia VŠ a prvního průchodu tímto studiem. Druhý návrh je návrh volného trhu, kdy studenti si žádají o půjčky na stávajícím bankovním trhu s půjčkami. Třetí návrh je také tržní, pouze s tím rozdílem, že stát bude vyžadovat, aby bankami poskytované půjčky měly nějaké parametry (přesněji s odkladem splácení na základě velikosti dosaženého přijmu) a za to poskytne bankám státní záruky prostřednictvím ČMZRB, tak jak to dělá dnes v případě některých exportérů, aby podpořil export a zaměstnanost.

První návrh, který navrhuje NERV má několik problematických bodů, a proto jej považuji za úplně nejhorší ze všech tří návrhů. Je nevýhodný pro stát, pro obchodní banky i pro ty studenty, kteří budou půjčku splácet. Toto tvrzení je mírně nekorektní v tom smyslu, že předem nelze nikdy úplně přesně odhadnout, který student splácet bude a který nikoliv, čili korektní by bylo napsat, že tento návrh je ze všech tří návrhů ten, který je nejvýhodnější pro studenty, což ale také není celá pravda. Problémem tohoto návrhu je skutečnost, že půjčku obdrží každý student, který na ni má nárok, tudíž i tací, kteří jsou velmi rizikoví. Čím rizikovější student, tím je pro něj tato varianta výhodnější a tím méně je výhodná pro dobré studenty, kteří budou muset alespoň část utrpěných ztrát zaplatit. Obchodním bankám nepřináší tato varianta žádný zisk (pokud předpokládáme, že studenti budou mít osobní účty u bank tak jako tak) a z pohledu státu je tento návrh tím, který za předpokladu konkurenceschopných úrokových měr, přináší nejvyšší očekávané nároky na státní rozpočet.

V klasické bance, všude na světě, funguje poskytování půjček na základě ohodnocení bonity klienta. Bonitou se rozumí jeho schopnost a ochota dostát v budoucnu svým závazkům. Na základě tohoto hodnocení banka půjčku buď poskytne, nebo neposkytne. Za neschválením půjčky u malých klientů, u nichž schvalování probíhá většinou automatizovaně, nestojí v drtivé většině případů přímý lidský zásah, ale tzv. skóringový systém, který banka neustále aktualizuje a který funguje na základě poměrně sofistikovaných statistických modelů. Za rizikové jsou obecně považovány: odklad splácení, poskytování bez dokladu o příjmu žadatele a neexistence záruk. Všechny tyto tři vlastnosti studentské půjčky mají a nadto mají ještě jednu významnou vlastnost a tou je zbavení povinnosti splácet u studentů, kteří nedosáhnou nějaké předem dané hranice příjmu a u části dalších povinnost splácet jen minimální povinnou splátku. Nejedná se tedy o klasickou půjčku s klasickým odhadem bonity klienta, ale spíše o jakýsi finanční nástroj, který je dán budoucím stavem nějaké proměnné, kterou navíc každý student může ovlivnit (hrozí tedy automaticky tzv. morální hazard a negativní výběr). Problémem přitom nemusí být ani tak fakt, že by se drtivá většina studentů nedostala nad hranici příjmu, která jim dává povinnost splácet obdrženou půjčku, protože to závisí na konkrétním nastavení této hranice, nýbrž fakt, že spousta lidí, kteří neplánují studovat ani splácet, si pro půjčku přijdou a dostanou jí. Mám tudíž obavu, že ve skutečnosti tento systém povede k financování rizikových studentů a nestudentů státem.

Druhý návrh nepřináší žádné nároky na státní rozpočet a daňového poplatníka přímo nic nestojí. Pro obchodní banky znamená standardní zisk a jediný, pro koho by mohl být nevýhodný, jsou studenti. Tato nevýhoda spočívá v tom, že ne všem studentům bude půjčka poskytnuta. Pokud bude systém nastaven špatně, ve ztrátě nebude daňový poplatník, ale obchodní banka. Rizika tohoto návrhu pro stát jsou prakticky nulová. Půjčky pro studenty ale nejsou s odkladem vzhledem k velikosti příjmu, ale možná by mohly být s alespoň nějakým pevně daným odkladem. V tomto návrhu není třeba ani nic nového zavádět, studenti si prostě o půjčku požádají u banky tak, jako je tomu teď. Tento návrh není vhodný proto, že neplní politické zadání, že student by měl splácet až po dosažení patřičného příjmu. Proto i tento návrh nepovažuji za zcela vhodný, byť pro stát je mnohem méně rizikový, než návrh NERV.

Třetí návrh je podle mého mínění nejpřijatelnější. Půjčky budou poskytovat banky, nebudou je poskytovat každému, kdo na ně má nárok, ale mohou je poskytovat s dostatečným odkladem splácení i v závislosti na budoucím příjmu dlužníka, byť v omezenější míře, než jak je tomu u návrhu NERV, v němž student platí až když dosáhne určitého příjmu. V tomto návrhu systém funguje tak, jak dnes funguje u státních záruk ČMZR třeba u exportérů, nebo jiných státem podporovaných dlužníků. Stát poskytne bance záruku za každého studenta. Záruku je možné nadefinovat různě a je otázkou dalšího expertního ekonomického, právního a procesního posouzení, jak by přesně záruky měly vypadat, aby nebyly nevýhodné pro stát a zároveň umožňovaly bankám poskytovat půjčky s odkladem a se splácením až po dosažení určitého příjmu. Taková státní záruka by měla být uplatnitelná až po exekuci na dlužníka a hradila by tedy jen rozdíl mezi nesplacenou pohledávkou a již vymoženou částkou. Banky i v případě, že stát bude poskytovat plnou záruku, nebudou poskytovat úvěr všem, jako by to činil stát a to z toho prostého důvodu, že se jim to nevyplatí. Pokud by totiž nabraly i klienty, kteří s velkou pravděpodobností nebudou splácet, nic na nich nevydělají a pouze se jimi budou muset dlouhodobě zabývat a utápět v nich ne úplně zanedbatelné náklady a navíc, pokud by záruka zůstala Basel II neuznatelná, musely by na ně držet regulatorní kapitál a to je poměrně drahé. Stát navíc může požadovat, aby se banky zavázali, že část zisku z těchto půjček odevzdají třeba na modernizaci vysokých škol (byť by to bylo třeba jen 10% z celkového čistého zisku ze studentských půjček). Máme tady tedy systém, v němž banka je motivována poskytovat studentské půjčky ve formě podobné té, jakou požaduje stát, navíc půjčky se snaží poskytovat jen bonitním klientům, ale za nižší sazby, než kdyby byly půjčky bez záruk a stát hradí pouze zanedbatelnou část toho, co by musel hradit, kdyby prošel návrh NERV. Jsem přesvědčen, že tento návrh je nejlepší možný. Jen je třeba velmi uvážlivě a v kooperaci s experty na řízení rizik, právníky a akademiky nastavit ony státní záruky.

Autor: Pavel Doležel

1 Komentář

  1. Jiří Blažek
    14.10.2010 – 6 Heshvan 5771 v 10:44 — Odpovědět

    Ačkoli se zavedením školného v zásadě souhlasím, s různými návrhy typu “studentské půjčky” nebo “odložené školné” souhlasit nemohu. Nejsem ekonom, ale vím, že v USA nebo v západní Evropě je situace kolem půjček pro studenty na úplně jiné úrovni. Banka se nemusí bát půjčit studentovi Harvardu, Stanfordu nebo Yale na studium, protože pokud někdo absolvuje na těchto univerzitách, tak zkátka ty peníze bude schopen vrátit, i když se jedná i z pohledu tamních studentů o obrovské částky na školném. Ale proč by banky měly půjčovat studentům např. historie nebo filosofie na UK? Nedává to smysl. Navíc školné 20 000 na rok není tolik.
    Připadá mi, že tyto kroky jsou jen dalším z řady populistických opatření politiků “na uklidnění plebsu”, podobně jako proslulé poplatky u lékaře a v nemocnicích: “Potřebujeme peníze a budeme je chtít od vás. Ale nebojte, nic vás to stát nebude, protože byste nás pak jinak nevolili.”

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Komunální volby jsou a nejsou demokratické

Další článek

Autor knih rozhovorů Hvížďala vyzpovídal Arnošta Lustiga