Křesťan je předně následovníkem Ježíše Krista, a tudíž občanem Božího Království. Každý křesťan však při svém pozemském putování pochází z nějakého státu a v nějakém státě aktuálně žije. Boží Slovo nás křesťany zavazuje k tomu, abychom státní zřízení respektovali.

Apoštol Petr i apoštol Pavel byli státem jednoznačně stíháni pro svou víru, a přestože je stát dokonce držel ve vězení, vyzývali tehdejší křesťany k respektování státní moci (viz I. list apoštola Petra 2:13-17 a List apoštola Pavla křesťanům v Římě 13:1-4).

Jen v případě, kdy stát omezuje svobodu víry, když by stát dokonce nutil křesťany k zapření jejich víry nebo ke skutkům modloslužebnictví, tehdy má křesťan (z důvodů svého svědomí a své odpovědnosti před Bohem) právo poklidně (nenásilně) odporovat a jednat tak, aby si zachoval svou víru i aby Slovo Boží mohlo být dál zvěstováno lidem, které může toto Boží Slovo přivést ke spáse a věčnému životu.

Nic takového, co bychom mohli chápat jako zásah státu proti svobodě víry, se na Ukrajině neděje. Křesťané, kteří se chtějí pevně držet Božího Slova – Bible, by se tedy neměli na současném konfliktu politické opozice vůči státní mocí podílet.

Vývoj událostí na Ukrajině

je třeba jasně pojmenovat:

Když člověk s transparentem v rukou protestuje na nějakém náměstí, pak je to demonstrant, který vyjadřuje nějaký politický, opoziční názor. Pro vyjadřování takového názoru existují jasné zákonné mantinely. Když demonstrující člověk odloží transparent s politickými hesly a vezme do rukou zápalnou láhev (tzv. Molotovův koktejl), kterou hodí do kordonu policistů, a způsobí tak svým jednáním policistům zranění, nebo dokonce smrt, pak přestává být demonstrantem a stává se povstalcem proti zákonné moci, který se právě dopustil těžkého zločinu nejen proti zákonům své země, ale zejména proti lidskosti. Když totéž udělá velká skupina povstalců, je to počátek povstání proti vládě a může to být také počátek občanské války.

To, co nyní vidíme na Ukrajině, to, jak povstalci vrhají zápalné láhve na pořádkové jednotky, to, jak proti pořádkovým jednotkám odpalují stovky střel „zábavné“ pyrotechniky a působí jim těžká zranění i smrt, to, jak povstalci útočí na lidi (policisty a vojáky), jejichž povinností je zachování pořádku, ochrana občanů i majetku, jak je bijí tyčemi po těle i do obličeje, to jsou zločiny proti lidskosti, které nelze omluvit nějakými politickými ideály, byť by tyto ideály byly sebekrásnější. Demokracii nelze nastolit pomocí zločinů proti lidskosti, skutečná demokracie se nerodí v krvi. Vláda, která se zrodí ze zločinů proti lidskosti, bude dříve či později svržena jinými politickými oponenty, kteří ji svrhnou stejnými, nebo ještě horšími násilnými metodami, k nimž dala sama příklad svým vznikem.

Je třeba si uvědomit, že Ukrajina je svou rozlohou druhou největší zemí v Evropě (603.000km²), která má 45.000.000 obyvatel. Tato Ukrajina je nyní povstalci záměrně destabilizována; obsazování regionálních úřadů vede k vědomému ochromení státní infrastruktury, vede k ochromení funkčnosti řízení a kontrolních (bezpečnostních) mechanismů státu v oblasti energetiky, distribuce pitné vody, distribuce plynu a podobně. Existuje nebezpečí destabilizace ochranných opatření u havarované jaderné elektrárny Černobyl, kde zařízení sloužící pro udržení současného (relativně bezpečného) stavu potřebují pravidelné a nepřerušované dodávky elektřiny a vody. Ohroženo je řádné fungování nemocnic, urgentní zdravotní péče, zásobování lékáren. Ochromení funkčnosti státních úřadů vede k selhávání důchodového a sociálního systému, takže se nespočet lidí ocitá ve finanční, a tedy i životní tísni.

Měl by křesťan toto vše podporovat jen proto, že jedno politické uskupení chce nahradit jiné? Měl by toto křesťan podporovat jen proto, že skupiny nespokojených lidí chtějí změnit politickou orientaci země od Východu k Západu? Rozhodně NE!!!

Kdyby politická opozice na Ukrajině měla opravdu takovou sílu, jakou se snaží mediálně prezentovat a jakou jí přisuzují některé západní státy, pak by dokázala donutit současnou vládu (vládnoucí politickou stranu) například k předčasným volbám běžným demokratickým způsobem, jako je například celostátní generální stávka, která může tvrdě zasáhnout do ekonomiky země, ale neměla by ohrozit životně důležité systémy fungování státu. Politická opozice na Ukrajině však takový demokratický mírový postup vůči současné vládnoucí moci nepoužila a jediným logickým vysvětlením, proč tak neučinila, je to, že by pro něco takového neměla dostatečnou podporu občanů. Z toho je zjevné, že řada Ukrajinců je nyní vyděšená, zastrašená násilím povstalců, ale rozhodně nesdílí jejich politické ideály a neschvaluje jejich extremistické činy. Tito Ukrajinci dnes mlčí, protože mají strach, ne protože by s povstalci souhlasili.

Je také nutné se ptát, jaké jsou ideály povstalců? Vidíme, jak se povstalci odvolávají k osobě Bohdana Zenobia Michajloviče Chmelnického, kterého prezentují jako symbol bojovníka za samostatnou ukrajinskou státnost a nezávislost. Z historie však víme, že Chmelnický byl jako člověk velmi krutý, mstivý a nezásadový, který podle aktuální výhodnosti situace měnil jak názory, tak spojence. Obzvláště neblaze se Chmelnický zapsal do historie jako iniciátor velmi brutálních pogromů na Židy. Mezi lety 1648-1656 Chmelnického vojáci zmasakrovali několik desítek tisíc Židů. Příběhy o obětech těchto masakrů, o obětech, které byly pohřbeny zaživa nebo obaleny slámou a zapáleny či rozsekány na kusy anebo donuceny se zabíjet navzájem, se rozšířily napříč celou tehdejší Evropou a vyvolávaly děs v židovských komunitách.¹⁾ Dalším idolem současných ukrajinských povstalců je Stepan Andrijovič Bandera, syn řecko-katolického kněze. Stepan Andrijovič Bandera od konce dvacátých let 20. století působil v takzvané Organizaci ukrajinských nacionalistů (Організація Українських Націоналістів), která bojovala za ukrajinskou samostatnost. Na území, jemuž Bandera velel, byly metodou prosazování nezávislosti mimo jiné i teroristické akce a atentáty vůči představitelům Polska. Roku 1934 byl Stepan Andrijovič Bandera odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého k trestu smrti, ale rozsudek mu byl později změněn na doživotní odnětí svobody; z polského vězení byl Bandera roku 1939 propuštěn německými okupačními úřady. V létě 1941 obsadila ozbrojená milice Organizace ukrajinských nacionalistů společně s německou armádou město Lvov a jeho okolí. Na Banderův příkaz pak došlo k takzvané „očistě“, při níž bylo zavražděno přes osm tisíc místních obyvatel – Rusů, Poláků, Židů a ukrajinských komunistů, včetně žen a dětí. V tomto teroru a genocidě se pokračovalo i na dalších místech, která v té době Organizace ukrajinských nacionalistů kontrolovala. Stejné násilí bylo uplatňováno i vůči takzvaným volyňským Čechům, kteří byli tehdy na Ukrajině jednou z národnostních menšin. V roce 1943 ozbrojená milice Organizace ukrajinských nacionalistů úplně vyhladila neukrajinské obyvatelstvo vesnic Lipniky, Janova Dolina, Ugly, Konstantinovka, Osty, Uberez a Staryki. Od roku 1944 stál Bandera v čele Ukrajinské povstalecké armády (Українська повстанська армія), častěji známé jako Banderovci, která bojovala za vznik samostatné Ukrajiny proti každému, kdo se jí dostal či stavěl do cesty. Příslušníci Ukrajinské povstalecké armády měli většinou vojenský výcvik srovnatelný s výcvikem příslušníků Waffen-ϟϟ (= zbraně neboli ozbrojené síly ϟϟ /SS/ – pozn. red.) a stejně jako byly Waffen-ϟϟ při norimberském procesu prohlášeny za zločineckou organizaci pro svou válečnou krutost, tak se obdobnou krutostí vyznačovali i příslušníci Banderovců. Od roku 1943 do roku 1945 příslušníci ozbrojené milice Organizace ukrajinských nacionalistů a pozdější Ukrajinské povstalecké armády vyvraždili necelých 130.000 většinou polských civilistů (včetně žen, dětí a nemluvňat). Bojové operace Ukrajinské povstalecké armády pokračovaly v některých oblastech Ukrajiny a střední Evropy až do počátku 50. let, kdy již Bandera žil v exilu v Mnichově (pod ochranou amerických okupačních úřadů), odkud ovšem boj Banderovců i nadále řídil. V dubnu 1946 na Slovensko pronikly velké jednotky Ukrajinské povstalecké armády. Banderovci obsadili 33 slovenských obcí a pokusili se aktivovat do svých jednotek i slovenské příslušníky takzvané Hlinkovy gardy. Na jaře roku 1947 zesílily banderovské oddíly tlak na slovenskou hranici a v červnu došlo ke vpádu tří velkých banderovských jednotek velitelů Burlaka, Hromenka a Brodyče do Československa. Příslušníci banderovských oddílů postupovali přes Československo na západ ve snaze dostat se do amerických okupačních zón a mnohdy dokázali za den překonat i 40km v horském a zalesněném terénu. Při četných střetech s československými policejními a vojenskými jednotkami používali v praxi vyzkoušenou taktiku pronikání vpřed, která spočívala v soustředěné palbě jedním směrem a proražení obrany protivníka bez ohledu na ztráty.²⁾ Bylo prokázáno, že někteří banderovští prominenti získali na území Československa za pomoci řecko-katolických duchovních³⁾ falešné křestní či oddací listy, s jejichž pomocí si zajistili novou identitu.⁴⁾ Někteří jiní Banderovci splynuli s přesídlenci z Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajiny), kteří se v poválečných letech usazovali v českém pohraničí. V boji s Banderovci zahynulo (v letech 1946 až 1947) 49 československých vojáků a příslušníků policie. Stejně jako Chmelnický byl i Bandera znám jako tvrdý nacionalista šířící nenávist vůči Židům i lidem jiných národností, kteří nebyli Ukrajinci. Tvrdé jádro povstalců, kteří dnes stojí proti současné ukrajinské vládnoucí moci, se samo považuje za přímé pokračovatele Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinské povstalecké armády, jejichž symboly můžeme vidět jak na oděvech současných ukrajinských povstalců, tak i v místech (budovách a úřadech), která obsadili.

Je velmi důležité si uvědomit, na jakých historických a ideologických základech dnešní vůdci ukrajinských protivládních povstalců stavějí svou politiku. Tyto politické a ideologické kořeny ukrajinských povstalců pak objasňují onu nečekanou brutalitu, se kterou povstalci útočí proti ukrajinským policistům a vojákům. Myslím, že bez jakýchkoli rozpaků můžeme tyto povstalce nazvat neobanderovci! Dědictví fanatické nenávisti Chmelnického a Bandery si tak nachází i v dnešní době nové a nové oběti.

Ukrajinské církve na špatném místě

Církve v současném konfliktu na Ukrajině (který stále více připomíná počátek občanské války) nemohou přinést usmíření a klid, protože nenásledují učení Bible, ale jen své vlastní politické a vlivové zájmy.

Zatímco Ukrajinská autokefální pravoslavná církev⁵⁾ (mnoho duchovních z této církve strávilo řadu let v exilu v USA), Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu⁶⁾, řecko-katolická církev působící na Ukrajině a povětšinou polské římsko-katolické misie působící na Ukrajině mají tradičně jednoznačně prozápadní orientaci, tak Ruská pravoslavná církev moskevského patriarchátu⁷⁾ působící na Ukrajině podporuje spíše ruské politické zájmy na Ukrajině. Od těchto různých politických orientací se pak odvíjejí rozdílné (rozporuplné) proslovy kněží k lidem v ulicích i autoritativní výzvy významných církevních hodnostářů ke státním úředníkům, policii a armádě.

Temné dědictví některých řecko-katolických kněží, kteří podporovali⁸⁾ ve třicátých až padesátých letech 20. století Organizaci ukrajinských nacionalistů a Ukrajinskou povstaleckou armádu, znovu v této církvi děsivě ožívá a nachází nové příznivce jak mezi kněžími, tak mezi věřícími. To je -žel- v současné situaci jak fatální selhání místních řecko-katolických biskupů, tak i Vatikánu, a tedy i papeže Františka, který tomuto ožehavému problému nevěnuje potřebnou pozornost a více se zabývá mediálně zajímavými (populárními) tématy než opravdu vážnými problémy církve.

Řecko-katolická církev je na Ukrajině druhou největší tamní církví. Patriarcha ukrajinské řecko-katolické církve velkoarcibiskup kyjevský Svjatoslav (Ševčuk) v lednu 2014 opakovaně prohlašoval, že souhlasí s přítomností jemu podřízených kněží mezi protivládními aktivisty. Prohlašoval to, i když si musel být plně vědom brutálního násilí, kterého se tito neobanderovci dopouštějí.

Také Filaret (Denisenko), patriarcha Ukrajinské pravoslavné církve kyjevského patriarchátu, velmi aktivně vstupuje do současného politického dění na Ukrajině. Jakožto kněz, který byl původně významným hodnostářem Ruské pravoslavné církve moskevského patriarchátu (od roku 1966 do roku 1992 byl metropolitou kyjevským a haličským), upadl v této církvi do klatby v důsledku svého odchodu do Ukrajinské pravoslavné církve kyjevského patriarchátu, což jej zřejmě v posledních letech vede k opakovanému šíření protiruských nálad na Ukrajině. V roce 2012 se stal spolu s řecko-katolickým velkoarcibiskupem kyjevským Svjatoslavem hlavním (vyzývajícím) signatářem petice proti zákonu, který měl zrovnoprávňovat ruštinu na úroveň druhého úředního jazyka u soudů, ve školách a v dalších státních institucích v místech s vysokým počtem obyvatel ruské národnosti na Ukrajině. Není bez zajímavosti, že tato petice byla záminkou pro svolání několika protivládních demonstrací, na nichž hlavně studenti – oblečení v tradičních ukrajinských vyšívaných košilích – mávali národními vlajkami a vlajkami Organizace ukrajinských nacionalistů a provolávali hesla jako „Nedopusťme rozštěpení Ukrajiny!“. Již tehdy mezi nejhlasitější demonstranty patřil bývalý boxerský šampion Vitalij Kličko, který v současnosti patří mezi hlavní vůdce protivládních povstalců a jedná jménem těchto povstalců pravidelně s vysokými představiteli EU.  Patriarcha Filaret je známým veřejným řečníkem, který ve svých proslovech pravidelně napadá Rusko (ruskou politiku) a propaguje připojení Ukrajiny k Evropské unii.⁹⁾  Také patriarcha Filaret si musí být plně vědom toho, jaké brutality se povstalci dopouštějí (on není člověkem bez přístupu k informacím), a musí mu být tedy jasné, že svým jednáním podněcuje sváry a nese tudíž naprostou spoluodpovědnost za současnou bratrovražednou nenávist v zemi.

Ukrajinské církve, které ztratily svou pevnou duchovní kotvu (poznání a pochopení učení Bible), jsou tak unášeny na rozbouřené hladině lidských emocí, nepřátelství i agresivity naprosto stejně jako ostatní Ukrajinci – proto ani nemohou být prostředníky dialogu mezi znesvářenými stranami, neboť ony samy jsou součástí znesvářených stran.

Učení našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista je úplně jiné, než jaké jsou ambice vůdčích osobností nevětších ukrajinských církví.

Náš Pán nám v Evangeliu, jak je zaznamenal apoštol Matouš (5:44), říká:

„Milujte své nepřátele,

dobrořečte těm, kdo vám zlořečí,

dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí,

a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají,

chovají se k vám zlomyslně a pronásledují vás.“

Od doby, kdy Ježíš putoval po Zemi, vždy se mezi lidmi nacházeli Jeho věrní následovníci, kteří tato Ježíšova slova, stejně jako ostatní učení Bible, brali naprosto vážně a snažili se nemít podíl na lidském zlu.

Věřím, že i na Ukrajině jsou věrní následovníci Ježíšova učení, kteří se nechtějí podílet na bratrovražedné nenávisti, která tuto zemi v dnešních dnech zamořila.

Modleme se, prosím, aby tito věřící z Ježíšova malého stáda byli svým životem a svou vírou inspirací pro ty, kteří skutečně hledají Ježíšův mír. Kéž mají v těchto dnech Boží ochranu, aby se vyhnuli zlu a hříchu v ulicích ukrajinských měst.

Prosím Vás, pokračujte v modlitbách za mír na Ukrajině i ve svých rodinách – ve svých domovech, modleme se, ať nákaza nenávisti nepřeskočí jako ničivý oheň i do dalších zemí kolem Ukrajiny.

Váš služebník v Kristu

+Ignatius

Mírně upraveno a doplněno pro tisk podle kázání z 2. února 2014

Königstein, Sächsische Schweiz, Germany

________________________________________________________

1) Viz heslo Chmielnicki (Khmelnitski) Bogdan v pátém svazku Encyclopaedia Judaica z roku 1971 – společné vydání Keter Publishing House Jerusalem a Macmillan Company New York.

2) Grzegorz Motyka ed., Służby Bezpieczeństwa Polski i Czechosłowacji wobec Ukraińców 1945-1989, Warszawa 2005.

Grzegorz Motyka, Ukraińska partyzantka 1942-1960, Warszawa 2006.

Władysław Siemaszko, Ewa Siemaszko, Ludobójstwo dokonane przez nacjonalistów ukraińskich na ludności polskiej Wołynia: 1939–1945, Borowiecky – Warszawa 2000.

3) Řecko-katolická církev měla po II. světové válce na území Československa dvě stě čtyřicet farností na Slovensku, dvě farnosti v Brně a dvě v Praze. Mezi jejími kněžími byli i funkcionáři civilní sítě Organizace ukrajinských nacionalistů. Banderův štáb v Mnichově požadoval na podzim roku 1945 vytvoření organizačního, zpravodajského a propagandistického centra Organizace ukrajinských nacionalistů v Československu. Banderovcům zajišťovala civilní síť spojení s Ukrajinou i exilovými organizacemi, především mnichovským vedením. Oporou byla řecko-katolická fara u sv. Klimenta v Praze na Starém Městě v Karlově ulici č. 1. Vedoucí odbočky Organizace ukrajinských nacionalistů v Praze, nazývaný „krajský providnyk“, byl členem Ukrajinské hlavní osvobozovací rady, tedy ústředního mnichovského vedení – byl jím Gregor Buranyč. Další opěrné body měli Banderovci na slovenských farách v Prešově a Trebišově, kontakty měli ovšem i v západních Čechách – v Aši, Brtné a Dolním Žandově. Tato místa se nazývala přepážky (priečinky). Pražská centrála měla pomáhat agentům a kurýrům v cestách na západ především tím, že jim obstarávala falešné osobní doklady a další potřebné dokumenty. Československé policejní a vojenské orgány odhalily činnost ukrajinského podzemí již v roce 1945. Vedoucím banderovského výboru byl Jaroslav Germanyč, jeho zástupcem pak Jozef Kapko. V prosinci 1945 se tito muži pokusili utéct do Německa, avšak byli odhaleni a následně při zatýkání spáchali sebevraždu. Banderovci při svém postupu z východních oblastí Československa směrem na západ vyhledávali a za nejbezpečnější považovali řecko-katolické farnosti na Slovensku.

4) V polovině března roku 1947 zatkly československé bezpečnostní orgány faráře Pavla Hučka, hlavního duchovního pražské fary u sv. Klimenta. Spolu se spolupracovníky (Bohdan Kovalyk–Zilinský, Ivan Prodan, Gregor Buranyč, Ivan Čujka a Stefanie Ležinská) byl obviněn z vybudování a udržování banderovské přepážky. Uprchlíkům z Ukrajiny a Polska měl Pavol Hučko vystavovat falešné křestní a oddací listy, které jim usnadňovaly cestu na západ. Současně získával finance pro ukrajinské nacionalisty (které lživě vydával za československé repatrianty) od československého Ministerstva sociálních věcí. Na každého takového falešného československého repatrianta z ukrajinského území SSSR dostával dotaci ve výši pěti set korun, což tehdy byly velké peníze. Většinu mezi uprchlíky tvořili kněží, řeholníci a řeholnice utíkající z Ukrajiny, aby se vyhnuli náboženské perzekuci, o které předpokládali, že je může postihnout ze strany bezpečnostních orgánů SSSR – což lze ještě pochopit. Výjimkou ovšem mezi těmito uprchlíky nebyli ani kurýři a funkcionáři Organizace ukrajinských nacionalistů. Gregor Buranyč byl zároveň ještě navíc obviněn, že zřídil západočeské banderovské opěrné body v Brtné a Dolním Žandově. Činnost obviněných se zaměřovala i na shromažďování zpravodajských informací o politické situaci v Československu a na rozšiřování propagačních materiálů, které měly podle obžaloby nabádat československé vojáky k dezerci na stranu nepřítele. Civilní síť Organizace ukrajinských nacionalistů patrně nebyla v Československu nikdy odhalena úplně. Zřejmé je, že banderovské sotně (jednotky), které přecházely přes území Československa, s ní neměly předem spojení. Rovněž je patrné, že jednotlivé sotně (jednotky) o sobě vzájemně nevěděly. Banderovcům pomáhala civilní síť i ze zahraničí. Je znám případ skupiny české emigrace působící v rakouském Linci, vedené Miroslavem Rohovcem (v Rakousku se skrýval před trestem za členství ve fašistické organizaci Vlajka), která působila v létě a na podzim roku 1947 na Českobudějovicku. Do Rakouska také dostala další (brněnská) skupina civilní sítě z Moravy několik Banderovců i civilních osob. Na Moravě bylo později pro spolupráci s Ukrajinskou povstaleckou armádou zatčeno dvacet jedna lidí.

5) Vznikla roku 1921, v současnosti má 1.178 farností, 661 duchovních a několik desítek mnichů a mnišek.

6) Vznikla v roce 1992 v důsledku chaosu uvnitř pravoslavných a řecko-katolických církevních struktur probíhajícího zejména na západní Ukrajině v první polovině devadesátých let minulého století; v současnosti má 3.963 farností, 2.940 duchovních a 136 mnichů a mnišek.

7) Na Ukrajině má v současnosti 11.233 farností, 9.217 duchovních a 4.650 mnichů a mnišek.

8) Jan Fiala, Zpráva o Akci B, Vyšehrad, Praha 1994.

Archiv Ministerstva vnitra, Odbor – archiv bezpečnostních složek, fond A14 (Zemské velitelství SNB v Praze), inv.j. 617.

Archiv Ministerstva vnitra, Odbor – archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, fond A15 (Zemské velitelství SNB v Brně), inv.j. 162.

9) „Rusko se svými imperialistickými tendencemi chce k sobě znovu připojit Ukrajinu, Bělorusko, Moldávii, Kazachstán, Arménii a vytvořit novou světovou impérii. Ukrajinci tam nechtějí. Co nám dává Evropa? Především zachovává ukrajinskou státnost. Všechny země, které patří do EU, jsou nezávislými. Ukrajina jako celek, nejen západ, ale i východ, chce do Evropy. Proto zvítězíme. Tak, jak národ dnes stojí na Majdanu, tak musí stát do konce.“