Zdroj: liveauctiongroup.net

Poslední březnový den uplyne přesně jedenasedmdesát let od vzniku nacistického židovského ghetta v Kielce na jihovýchodě Polska.

Od 16. století až do roku 1818 se v Kielce židé nesměli usazovat. Patnáct let po zrušení zákazu v městě sice vznikla menší židovská komunita, ta však byla o dalších třináct let později znovu na čas vyhnána. Dobové záznamy nicméně prozrazují, že v roce 1851 už Kielce opět obývala více než stovka židů. Roku 1868 byl pro potřeby rostoucí komunity založen hřbitov a roku 1939 se Kielce mohlo chlubit významnou židovskou menšinou čítající ne méně než pětadvacet tisíc osob.

Kielceští židé podnikali v průmyslu, obchodu, finančnictví i umění; město mělo židovský starobinec, knihovnu i sirotčinec a řadu židovských škol, vycházel tu židovský týdeník.

Když v roce 1940 a 1941 poslali němečtí okupanti do Kielce židy z Krakova, Lodže, Vídně a dalších měst, přesáhl počet židovských obyvatel Kielce už 35.000.

31.3. 1941 bylo rozhodnuto o vytvoření kielceského ghetta, které disponovalo zhruba pěti sty místnostmi a do něhož se museli přestěhovat i  židé z okolí. Pro většinu budoucích obyvatel ghetta to znamenalo rozsudek smrti. Potravinové příděly sestávaly ze 130 gramů chleba na osobu a dva dny. Ještě téhož roku při epidemii tyfu zemřely 4000 obyvatel ghetta. Náboženský život prakticky vymizel, ze synagogy se stalo skladiště. Pokusy organizovat modlitby nebo dodržovat náboženské rituály se kvůli síti udavačů staly nebezpečnými.

Na jaře roku 1942 se pod záminkou potírání komunistického hnutí gestapo zaměřilo na likvidaci všech potenciálních vůdců možné vzpoury. Zbavovalo se tím lidí, kteří by mohli komplikovat plánovanou likvidaci ghetta.

V srpnu téhož roku přistoupily německé úřady k masivním deportacím. Jen 20. srpna nastoupilo k transportům do Treblinky sedm tisíc židů. Mnozí z nich si ani nestačili připravit zavazadla. Staří a nemocní lidé byli postříleni hned během nástupu do transportu. O dva dny později takto při selekci zemřelo na pět set lidí. 23. srpna dostali lékaři židovské nemocnice nařízeno usmrtit všechny hospitalizované pacienty.

Z Kielce do Treblinky odjelo celkem dvacet až jednadvacet tisíc židů. Asi dvanáct set lidí bylo zabito během příprav k transportům. Na místě zůstalo jen dva tisíce mladých a silných židů, určených k vyčištění ghetta a třídění oblečení po lidech z Treblinky. Místo ghetta vzniklo několik pracovních táborů. Ty byly uzavřeny v roce 1944 a poslední vězni odtransportováni do Buchenwaldu a  Osvětimi. V posledních dnech existence táborů  povraždili nacisté na židovském hřbitově i 45  dětí,  které přežily ghetto i koncentrační tábory. Většina obětí byla ve věku mezi dvěma a sedmi lety – nejmladší holčičce bylo 15 měsíců, nejstarší 13 let.

Po válce se necelé dvě stovky přeživších do Kielce vrátily. Některým z nich se podařilo získat zpátky část zabraného majetku. Nezdálo se, že by polské obyvatelstvo mělo z obnovení židovské komunity radost: během chanuky někdo hodil na náměstí židovské čtvrti ruční granát. Rada židovské komunity v Kielci se následně obrátila na kielcského biskupa Kaczmarka s prosbou, aby odsoudil násilí polských katolíků na židech. Biskup však odpověděl, že hostilita Poláků je přirozená, protože židé se příliš pletou do společenského a politického života.

Lublinský biskup Wiszinsky v téměř totožné situaci pomoc odmítl s odůvodněním, že Poláci i Němci židy nenávidí kvůli tomu, že židé podporují komunismus a navíc prý nikdy nebyla objasněna záležitost s křesťanskou krví pro židovské rituální účely.

Prvního července se  ztratil malý Henryk Blaszczyk. Různé verze popisu dalších událostí se shodují v tom, že se po jeho nalezení rychle rozšířila fáma, že chlapec byl vězněn v cele domu Židovského společenství. Policie dům prohledala ve snaze najít těla dalších pohřešovaných polských dětí, které mohly být obětovány k židovským rituálům. V domě se nenašla sice ani zmíněná cela, ale na místo bylo povoláno ještě sto příslušníků různých oddílů bezpečnostních sil z okolí. Místní obyvatelstvo zasypalo dům kamením a příslušníci bezpečnostních složek do budovy násilím pronikli, aby ji znovu prohledali. Lidé, kteří v domě žili, byli odzbrojováni a obíráni o cennosti. V nastalé přestřelce zemřeli tři Poláci. Předseda židovského výboru byl zavražděn, když se pokoušel telefonovat o pomoc na místní Veřejnou bezpečnost. Kněžím z místního katolického kostela ozbrojenci odepřeli vstup do budovy. Vojáci pak vyhnali židy na ulici, kde Poláci příslušníky menšiny napadali holemi a kameny. O pár hodin později dorazila do města velká skupina dělníků z nedaleké ocelárny, vyzbrojená kovovými tyčemi a holemi. K jejich řádění se později přidali i někteří policisté. Dav ubil  Esteru Prozowskou ošetřující zraněné, protože ji považoval za Polku pomáhající židům. Mezi zavražděnými bylo i třítýdenní nemluvně s matkou. Masakr pokračoval až do odpoledne, kdy na místo dorazily další pořádkové síly. Přestože násilí v ulicích se podařilo zastavit téměř okamžitě, zranění židé byli vojáky napadáni a okrádáni ještě cestou do nemocnice. Skupina civilistů se u jedné nemocnice dokonce dožadovala vydání hospitalizovaných židů, ale nemocniční personál tento požadavek odmítl.

Výsledkem devítihodinového zabíjení byli tři mrtví Poláci (dva zastřelení, třetí zemřel z nezjištěných příčin) a více než čtyřicet mrtvých židů. Devět židů bylo zastřeleno, dva probodeni bajonety, zbytek brutálně ubit. Přes čtyřicet židů bylo zraněno.

Útoky na židy v okolí Kielce pokračovaly ještě v následujících měsících;  dobrovolníci a pracovníci železnice prohledávali vlaky, projíždějící Kielcem, a odhalené židy střílely nebo vytahovaly z vlaku a zabíjely. Obětí těchto “vlakových vražd” mohlo být údajně až třicet.

Oběti bezprostředního pogromu byly pohřbeny v hromadném hrobě za povinné účasti všech místních občanů a vojenských jednotek. Vyšetřování osudných událostí a rychlý exemplární soud vynesl devět trestů smrti pro útočníky.

Kielceský pogrom  mnoho lidí definitivně přesvědčil o tom, že Polsko není bezpečnou zemí. Během následujících tří měsíců po masakru z Polska odešlo na pětasedmdesát tisíc židů.

Autorka: Karíma Sadio

8 Komentářů

  1. MUDr. Vít Šlechta
    25.3.2014 – 23 Adar B 5774 v 12:40 — Odpovědět

    Velice potřebná připomínka.
    Děkuji za pečlivé popsání těchto historických událostí.

    MUDr. Vít Šlechta

    0
    0
  2. 26.3.2014 – 24 Adar B 5774 v 08:22 — Odpovědět

    Při psaní článku mě zarazilo, jak málo jsou poválečné pogromy známy (a popisovány) v porovnání s tím, co se dělo za války… přičemž poválečná situace se nás IMHO dotýká víc. Dokonce ani o pogromech, které probíhaly v tehdejším Československu, se příliš nepíše (a neví a nevzpomínám si ani, že bychom se o nich učili ve škole).

    0
    0
  3. danny
    26.3.2014 – 24 Adar B 5774 v 10:22 — Odpovědět

    Zaviselo do ucitela.My sme vedeli o Topolcanoch.

    0
    0
  4. Erich
    26.3.2014 – 24 Adar B 5774 v 10:25 — Odpovědět

    Karimo já jsem se díky Tomášovu článku opět koukal na poválečný odsun Němců a tam se udává, mimo zdokladovaně mrtvých i počet nezvěstných, až 200 000. Já si myslím, že toto je celkem klíčová otázka. Vycházelo se z předválečných statistik? Mohou tam být lidé padlí na frontě? Nebo jsou to opravdu lidé, kteří byli na nějakém poválečném seznamu a již nedorazili do Německa? Nevím

    http://cs.wikipedia.org/wiki/Vys%C3%ADdlen%C3%AD_N%C4%9Bmc%C5%AF_z_%C4%8Ceskoslovenska#Pr.C5.AFb.C4.9Bh_vys.C3.ADdlen.C3.AD_a_jeho_n.C3.A1sledky

    0
    0
  5. Erich
    26.3.2014 – 24 Adar B 5774 v 10:36 — Odpovědět

    Ad 3. Dokument o té události je zde:

    http://www.youtube.com/results?search_query=miluj+blizneho+svojho+1+cast&sm=3

    0
    0
  6. 27.3.2014 – 25 Adar B 5774 v 05:15 — Odpovědět

    Danny, možná jste mladší, než já? My jsme se o židech učili jen v souvislosti s holocaustem, o poválečném odsunu Němců nic – u dějin pražské židovské komunity včetně pogromů nedokážu říct, jestli jsem o ní věděla ze školy, protože maminka byla pamětnicí 2. světové a fanynkou (nejenom!) židovské historie, takže ŽM jsem jako dítě navštívila hned několikrát.
    Erichu, pokud jde o ta čísla, někdo by tu jistě věděl, který rabín utěšovaný po smrti blízkého člověka poukazem na utrpení biblických postav odpovídal druhému, že utrpení jednoho člověka nijak nezmírní utrpení jiného… Je v podstatě jedno, kolik lidí zbytečně zemřelo, pro mě ta hrůza leží jinde.
    Když jsem psala tenhle článek (a nebylo to jednoduché, protože prameny se v lecčems rozcházejí a na některých věcech se neshodují vůbec!), nemohla jsem se ubránit myšlenkám na dvě knihy Stephena Kinga – To a Nezbytné věci.

    0
    0
  7. danny
    27.3.2014 – 25 Adar B 5774 v 08:16 — Odpovědět

    KS,k otazke veku,pythagorejsky som prastara duša v mladom tele.smile.K otazke vraždenia,netreba nič zamlžovat,lebo plati Jorgesantayanovske o nutnosti si to zopakovat.pozdrav.

    0
    0
  8. danny
    27.3.2014 – 25 Adar B 5774 v 08:20 — Odpovědět

    P.S.Ono santayanovske tým duplom platí aj pre jednotlivca.smile

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Mindráky Ruského národa

Další článek

Muslimské feministky a jejich (re)interpretace náboženských textů