Kdysi, je to už sedm let, jsem si postěžoval na zvláštní myšlenkové „judenrein“, které panuje u správců židovského dědictví v Čechách a na Moravě. A byl to jedině Mojmír Malý, jeho obětavé nasazení pro věc a prosba, aby se údržba hřbitovů a opravy synagog neskandalizovaly, co mne přimělo, tento materiál z webu Kešetu schovat.

Od té doby bylo mnoho hřbitovů opraveno, mnoho nádherných náhrobků zrestaurováno, několik hřbitovů ale také poškozeno a několika duším ublíženo. Jistá Blanka Rozkošná nadále z pro mne nepochopitelných důvodů rozhoduje o tom, kdo je a není hoden mít „svůj“ hřbitůvek rád, až se třeba ve Čkyních nenávratně urve kus ohradní zdi. A nemusel by. Kdyby nebyla ješitná. O tom ale mlčí všichni. Vlastně spolupachatelé. Je to totiž pragmatické.

Třeba podle ní anebo podle kdovíkoho taky nemám právo anebo nejsem „hoden“ mít ty hřbitůvky rád, stejně jako toho není hoden podle Blanky Jenda Podlešák. Neřeším to. Ostatně do jakéhokoli vztahu si nechá kecat málokdo. Rád je mám a budu. A budu i nadále sledovat jejich rozkvétání i zánik. A ti, co si namlouvají, že mohou rozhodovat, mohu leda tak rozhodovat. Včetně Blanky. Nakonec i bez ní je dneska ze synagogy ve Čkyni spolu s hřbitovem malý zázrak…

Budu je mít rád. Pro mne to nejsou ani památky ani pohřebiště. Mám pocit, který mi nikdo nevyvrátí, že ta políčka života humanizují každého, kdo tam v pokoře a s respektem zabloudí. Proto nechám investory investovat „jejich“ finance, a nebudu je zkoušet přesvědčit, že kdyby si uvědomili, že to nejsou jejich ale Jeho finance, jsme za tu generaci „péče“ rozhodně dál. Naopak rád se podělím o to lepší, co se podaří.

Po sedmi letech už zkrátka respektuju, že se „židozboží“ dá provozovat poměrně funkčně i jako pouhé podnikání. Dokonale judenrein. Protože nakonec to vedle určitých notorických zlo-efektů přináší i dobro. S čím se ale smířit nelze, je nelidskost hraničící s pošetilostí. Anebo naopak pošetilost hraničící s nelidskostí.

Bylo to letos, tedy po sedmi letech od „judenreinu“, co se v Nikolšpurku kšeftování s „památkami“ docela kuriozním způsobem vymstilo právě těm kšeftařům. Zprávička, která rozhodně stojí za povšimnutí. Zmínili jsme ji i na Shekelu.

Co je ale už na hranici, ne-li daleko za ní – je poměrně silná absence lidskosti v řečech o tzv. „židovském“ pohledu na celou věc. Možná mi potrvá dalších sedm let anebo spíš celou další generaci, než si podobně jako na marnotratné rozhazování milionů zvyknu i na to, že „politická korektnost“ a pivní kecy o zákonnosti naší fušersky praktikované kvazi-demokracie jsou snad víc než mystérium života. Zatím se ale rebelsky otřásám hnusem nad formulací: Dějí-li se kolem mikulovského hřbitova nějaké nepravosti, je to čistě v kompetenci Brněnských židů. Veškeré nářky tedy směřovat tam. Ale znovu opakuji – je to židovská záležitost, komu jsou dány takříkajíc klíče od branky na onen krchov …. Hnusem proto, že politicky korektně vzato je to pravda!!

Ale to, že to tak funguje podle nějakých podělaných stanov (nakrásně postavených na autonomii židovských obcí v minulosti, protože ani v dávnověku tomu nebylo jinak, než že si o svém hřbitovu, stejně tak o svých obecních zvyklostech – minhagim, rozhodovala patřičná obec), ještě neznamená, že mohou židé i nežidé z ostatních koutů světa připustit, upírá-li někdo lidské bytosti zajít ke svým předkům.  Zkrátka, že to zkouší korektně vysvětlit a své rozhořčení na brněnské židy tedy nesměřuje!!  A spolu se mnou se v základech otřásají i Nebesa, protože existuje-li vůbec v rámci humanity něco jako „židovská záležitost“, pak to určitě není o pravomoci  „svěřování klíčů od branky na krchov“.

Prznění hřbitovů, hanobení hrobů, prodej náhrobního kamene – to vše pobouří  přece každého normálního člověka.  Včetně bábušek z ultra-katolické dědiny. Vybírat vstupné za to, že přijedu na hrob svých vzdálených příbuzných – to je už úplná zvrhlost. A kdo je vlastně větší hyena? Ten kdo vybírá?  Ten, kdo mu svěřil klíče? Ten, kdo to toleruje, aniž by konal? Nebo všichni tři???

Pravda, obojí je někde docela v prazákladu naší lidské kultury.  Žel obojí. Tedy hanobení, kšeftování i pieta. Dějiny nás  v tomto ohledu informují poměrně bohatým materiálem. Ale potřeba tehdejších dobyvatelů mstít se i na mrtvých, pubertální stezky odvahy na jakýkoli hřbitov i laciná hororová literatura, to vše spolu s popelnicovými hroby a egyptskými pyramidami svědčí jen o jediném. Někde u zdroje toho všeho bylo kdysi mystérium života a smrti.  My se ho bojíme. Vytěsňujeme ho, ale ono tu stále je. A politicky korektní vykecávky o pravomocích to neomluví.

Jsem dokonce ochoten smířit se  s maličko modifikovanou první částí tohoto navýsost pošetilého názoru, tedy že záležitosti okolo hřbitova jsou ještě i dnes v kompetenci lokálních a pouze „služebních“  judenrein židů. Ale vpravdě židovská záležitost to rozhodně není. Chtěl jsem napsat – doufám, ale já vlastně vůbec nedoufám. Já to naprosto spolehlivě vím.

Jidiškajt totiž velice dobře ví, že nikomu nelze zbraňovat v tešuva, kam modlitba u hrobu cadiků v pravý čas (tj. s rozbřeskem) bezesporu patří. Ví také, co je to péče o bezbranné, a mrtví jsou ti nejbezbrannější, a mystérium života (a smrti) vnímá tak vážně právě proto, že ono je tím spolehlivým obrazem Vznešeného.  A právě to, že je toto těm brněnským možná úplně fuk, je usvědčuje, že nemají právo chtít aplikovat na své konání kritéria jidiškajt, chovají-li se ale lautr nežidovsky. Není přeci problém nabídnout kontaktní službu těm, co se do Nikolšpurku chystají a donutit toho, kdo se na třímání klíčů uhrdlil, aby tedy sloužil. Na vrata hřbitova namísto „otvírací doby“ a „ceníku za prohlídky“ (dospělí, dítě, pes, kolo) raději napsat, koho je zapotřebí vzbudit, aby se hřbitov odemknul. Pak by bylo dost věcí v pořádku. Přinejmenším pravomocně.

Sladký požehnaný kdysi pravil: Odděleným pronárodem mi budete jedině díky své duchovní aristokracii (ex 19:6), proto se jde z otroctví do svobody. Pokud na ni rezignujete, ranní tě Panovník mnohými ranami, mimo jiné i pominutím smyslů, slepotou a tupostí srdce (dt 28:27);

A přesně z tohoto ranku zlořečení mi připadají pokusy, namlouvat si, že jakékoli židovské záležitosti mohou být nelidské …. Leda by se tu rodilo nějaké nové židovství. Ale to by stálo asi hodně daleko mimo poselství původního Zjevení.

Autor: Jaroslav Achab Haidler