Zdroj: implications-philosophiques.org

„Kdo nevidí, že lidi, se kterými žijeme, milujeme nejprve proti všem ostatním lidem?“ – ptá se židovský filozof Henri Bergson a dodáva : „Takový je primitivní pud.“

Henri Bergson / 1859 – 1941 / vynikající francouzský spisovatel , jeden z nejvýznamnější filosofů přelomu 19. a 20. století. Pocházel z rodiny židovského hudebníka polského původu a Angličanky. Od roku 1901 byl členem akademie mravních a politických věd. V roce 1914 se stal členem Francouzské akademie. V roce 1921 ho Společnost národů jmenovala předsedou Komise intelektuální spolupráce. Roku 1927 dostává Nobelovu ceny za literaturu.

Podle Henriho Bergsona je společnost, řízená nejrozmanitějšími institucemi, nástrojem přírody. Rozdíl ve formě a evoluci nic nemění na podstatě , že příroda vnutila tak živočišné i lidské společnosti souhrn pravidel a zákonů, podle kterých se ve své existenci zachovává pouze účinnou, vzájemnou spoluprací jejich jednotlivců. Život je organizace – tvrdí Bergson – a lidská i živočišná společnost je organizace. A proto bude  je to  zjevně pudový typ, který se ze všech typu společnosti jeví pro společnost nejpřirozenější. A u tohoto se nám člověk víc než Homo sapiens , spíše víc a víc ukazuje jako Homo societas  – „tvor společenský“.

Člověk je díky společenskému instinktu , neoddělitelnou součástí biologicko-psycho-sociální reality, se kterou se setkává a v níž žije. A v ní působí  na jednotlivce tlak společnosti, který je v svém jádru biologicky.Tento tlak je přirozenou reakcí společnosti na všechno, co by mohlo otřást její existencí. Nesestupuje – jak by se mohl někdo domnívat  – z výšin, tedy ze zásad a z principů, ale vystupuje zdola, z pudu  a instinktů, jdoucích stejným směrem, na kterém spočívá společnost. Při definování společnosti se o ní Bergson vyjadřuje: „Filozofující o ní, přirovnali bychom ji k organismu, kde buňky propojeny neviditelnými pouty, podřizují se jedny druhým v umné hierarchii a podrobují se samy od sebe a na společný prospěch disciplíně, která může žádat obětování části. ”

Ale tlak, pud, nebo pokud chceme, disciplína, mohou být překážkou tvůrčího, demokratického   vývoje společnosti, když  magnetem a  substancí společenského (ná)tlaku je obsah jistého počtu jednotlivců a  vylučování jiných. U tohoto vylučování nejenže jsou přípustné a dovoleny takové prostředky a nářadí, jako pronásledování, ničení, zabíjení, překrucování faktů, lež, ale jsou v zraku společenské skupiny záslužné a tudíž jako takové vzbuzující obdiv a pochvalu , dokonce i nejčastěji brány jako hrdinství. Z prostředků nemůžeme nechat stranou ani drezúru. Dějiny nám ukazují, že společnosti postavili drezúru do centra svého zájmu posilování moci, nejenom v situacích nezbytnosti (v případě ohrožení).

Navzdory problému zneužití, je biologicko-společenský   tlak ve své podstatě dobrý, protože pochází od Stvořitele. Je podobenstvím autoregulace, se kterým se analogicky setkáváme v celé přírodě, i když, jako už bylo řečeno, existuje mezi lidským a živočišným společenstvím  rozdíl ve formě a evoluci. Bergson to vysvětluje příkladem vcítění se do duše,  nebo svědomí zločince. Po provedení zločinu je pachatel zasažen vnitřní sankcí, která ho nutí změnit běh události tak, jak by se zločin vlastně nikdy nestal. Noční můra ho vede  k co nejaktivnějším , nejflexibilnějším opatřením, které stále kombinuje, doplňuje, obnovuje a mění. Jeho dny jsou jakoby neustálou reflexí o tom, jestli nepřehlédl nějaký velmi důležitý detail, který by ho mohl prozradit a díky němuž by si ho mohla společnost najít jako hříšníka. Co když spravedlnost vykonávaná intelektuální dispozicí společnosti, ho odhalí? A jestliže se podíváme na proces morální úzkosti v duši pachatele hlouběji, snadno postřehneme, že zločinci ani tak moc nejde o to, jak by se mohl vyhnout trestu, která by na něj uvalila společnost, po manifestaci důkazů. Jeho úsilí vypořádat se s provedeným zlem má tragičtější podhoubí, které ho zasahuje v samém středu “společenského JA”, od kterého se nemůže osvobodit právě tak, jako buňka nemůže existovat mimo organismu. Jak řekl Bergson:  “Když nikdo neví, že  nějaká věc existuje, tak je to zhruba, jakoby neexistovala. Zločinec by chtěl tedy anulovat svůj zločin tím, že znemožní, aby lidské vědomí se o tom mohlo něco dozvědět. No on o tom ví dál a to ho vnitřně vyhání ze společnosti, v níž se chtěl udržet, když mazal stopy svého zločinu. Neboť člověk, jakým byl, ale jakým již není, si lidé ještě vždy váží, společnost se tedy neobrací na něj – říká s jiným. On ví, kdo je a cítí se mezi lidmi opuštěnější , jako na opuštěném ostrově. Do samoty by si odnesl jako společníka oporu společnosti, ale nyní je odříznut od obrazu i věcí”.

Identická rovnice jednotlivce se společností má obrovský význam. Bergson tvrdí, že si zbytečně budeme představovat jednotlivce, který by byl zcela zbaven společenského života, bez nemožnosti přinejmenším morálního kontaktu, ačkoliv by ho okolnosti odsoudili jistý čas na samotu, pobyt mimo civilizaci. Objasňuje to na příkladech ze světové literatury, na Robinsonovi Daniela Defoa a na hájným Kiplinga: „”Robinson zůstává na ostrově i hmotně nadále ve styku s lidmi, neboť výrobky a knihy, které při ztroskotání zachránil a bez kterých by nepřežil, udržují ho v civilizaci, a tedy ve společnosti. No morální kontakt je mu ještě potřebnější, protože by brzy zmalomyslněl. U člověka, který by se na delší čas dobrovolně izoloval od obce, objevili by se charakteristické mentální  poruchy. Proto Robinson čerpá životní elán ze společnosti, se kterou zůstává spojen. I když ji nevidí, ona je tady a dívá se na něj. Jeho individuální já zachovává společenské JA živé a přítomné a i samotě udělá, co by udělal s povzbuzením a podporou celé společnosti.  Jestliže to bude nutné, poohlédne se po hmotné podpoře. Jistě se pamatujete na hajného, o němž vyprávěl Kipling: žil v Indii v domečku uprostřed lesa. Každý večer si před jídlem oblékl černé šaty, aby v té samotě neztratil úctu k sobě samému.

Henri Bergson podal akademickou, jasnou a promyšlenou filozofii života. Hlavní ideou jeho filozofie je životní rozmach (élan vital), který vítězí nad materií.

Autor: Ahmed

Zdroj:

Jeanne Ancelet-Hustache: Pokřtěný touhou

Henri Bergson: Filozofické eseje, Dvojí pramen mravnosti a náboženství

Wladyslaw Tatarkiewicz: Historia Filozofii

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Fuck the system aneb Bůh a člověk

Další článek

Volby sjednocují evropské náboženské minority