Zdroj: haaretz.com

Není to tak dávno, co se můj syn pohoršoval nad povinnou četbou. Na tom by nebylo nic divného, většina věcí do školy jsou přece ztrátou času, k ničemu mu nebudou. Nakonec má být po kom, i valná část položek mně přikázaného čtiva zůstávala  kdysi panensky nedotčena, případně odvrhnuta po trapném pokuse prokousat se aspoň několika nudnými a nestravitelnými stránkami. Dokonce ani jeho otec, ač dobrý čtenář, na tom nebyl s povinnou četbou o nic lépe (češtinářky by asi mnohem víc uspěly se seznamy zakázané literatury).

Čím mě ale překvapil, byl důvod jeho pohoršení.  Ani ho tak neotravovalo, že je to zdlouhavé a nudné, ale co to číst, když je to tak zastaralé? Jako příklad uvedl Romea a Julii. Předpokládala jsem, že mu připadá zastaralý a kostrbatý jazyk, že se mu ty verše špatně čtou (ostatně je taky nějaký dys…, tak by to bylo i pochopitelné). Ale kupodivu ho znechucuje něco jiného, připadá mu nesmírně hloupé číst si takové nepravděpodobné pohádky pro dospělé, co z toho. Ten příběh je nerealistický, pro něho naprostá blbost a ztráta času. Snad v časech dinosaurů (nás) to někdo mohl brát vážně. Takový nesmysl, aby se znepřátelené strany daly dohromady po takové tragédii, aby je něco takového usmířilo. Naopak, je téměř jisté, že by po smrti svých dětí byly ještě mnohem neústupnější a nenáviděly se víc než kdy před tím. Můj syn byl pohoršen sladkohořkým nepravděpodobným koncem, který jen motá lidem hlavy, když je zjevné, že ve světě to chodí jinak. Můžeme si oddechnout, sluníčkář z něho pravděpodobně nevyroste.

Na moje námitky, že se aspoň čtenáři můžou zamyslet, jestli by všechno nemohlo být jinak, kolik zbytečné bolesti přináší taková nesmiřitelnost, že jim to může pomoct uvědomit si třeba i svoje chyby a změnit se, trval na svém – takový tragický příběh žádné změně nepomůže, tragédie lidi spíš zatvrdí, k lepšímu se spíš změní bez ní než po ní, toto je jen trapný a nepravděpodobný scénář, který odsouvá příběh do říše pohádek, nemajících s normálním životem nic společného, takže těžko může způsobit nějakou změnu. Nikdo takovou slátaninu nemůže brát vážně, tak jaké pak poučení?

Pravda je, že svět zrovna nevypadá, že by příběh Romea a Julie někdo vážně bral. Možná jako pohádku, ke které se čas od času utíkáme ohřát či dojímat, když si ten luxus můžeme dovolit. Ale obstává jeho poselství jako životní filosofie? Překonává láska, pochopení a smířlivost pomstychtivost, bránění vlastních zájmů a neústupnost?

Čas od času tomu někdo uvěří, jako třeba jeden pár, o kterém jsem se teď dočetla na Eretz.cz. Muslim a židovka, Mahmud a Moral. Tedy židovka už není zas tak židovkou, snad jen Židovkou, dala se kvůli své lásce (a asi hlavně svatbě) na islám. Zdá se, že rodiny zúčastněných se s tím nějak popraly, a tak na svatbu mohlo skutečně dojít. Člověk by si řekl: asi jsou to normální lidi, náboženství je nijak zvlášť nebere, ale vzít se jinak než nábožensky stejně nemůžou, tak to formálně pokud možno co nejschůdněji nějak vyřešili… Možná je to i jinak, třeba se nevěsta kromě ženicha opravdu zhlédla i v islámu. Je to jejich soukromí a nikdo jim do toho pořádně nevidí a nemá co kecat.

Kupodivu ale existuje jakási organizace (a ta dokonce i v mých očích vylézá snad z dob dinosaurů), která si takové právo osobuje. Svolává demonstraci proti svatbě, to je přece fuj, aby si Židovka vzala nežida (dokonce arcinežida, muslimského Araba), proti tomu se musí zakročit. Těžko si představit něco trapnějšího, člověk se zdráhá uvěřit, co někomu není blbé. Lehava. Ale různých zaslepených exotů se najde vždycky všude dost, a že se sdružují a chtějí být vidět, na tom asi taky není nic nenormálního.

Co mě osobně uzemní mnohem víc, je rozhodnutí soudu takovou demonstraci proti svatbě povolit. To už se nedá omlouvat hrstkou náboženských nebo nacionalistických podivínů, která se vyskytuje snad v každé společnosti. Je to oficiální přístup zástupců státu. Takže je legální otravovat mladé dvojici svatební den? Ano, pravda, poněkud omezeně, aby nebyla až taková mela, přesune se demonstrace o pár metrů dál, ale přesto dostatečně blízko, aby dobře věděli? Protože si milí členové organizace myslí, že vykonávají bohulibou činnost, a je jejich právem se takto projevit? Až vyčtou ve své „bibli“, že mají rozbíjet nepřátelské děti o skálu, kamenovat neposlušné výrostky a nevěrníky, budou jim jejich demonstrace s takovými biblickými hesly taky povolené? Nebo už snad jsou?

Není snad i toto jistá forma teroru, psychologická? Jen se zkuste vzít a uvidíte tu ostudu, co vám o svatbě uděláme? A co hůř, není od psychologického teroru krůček k tomu „normálnímu“, nenasávají právě na takových demonstracích svou inspiraci bandičky, které si pak troufnou na opuštěného „nepřátelského“ mladíka kdesi v lesíku? A celá společnost si pak na ně bude právem ukazovat prstem, ale nejsou takoví zoufalci spíš výtvorem a ovocem toho, co měli možnost legálně nasát? Jen si to přebrali poněkud nešikovně, nedokázali své úmysly nějak vtipně zlegalizovat, ale neohrabaně jednali na vlastní pěst?

Nemám pochybnosti o zabedněnosti islámských fanatiků, dokonce nemám ani valného smýšlení o islámském náboženství jako celku, protože mi připadá k růstu takových fanatiků jako zrozené. Pochopím i varovné hlasy před takto smíšeným manželstvím, protože i přes všechno odhodlání nemusí být snadné v něm obstát. Nepochopím ale, jak někdo může docela vážně bojovat proti tmářství a zabedněnosti jiného náboženství zabedněností úplně stejnou, ne-li větší. Nelze přece kritizovat fanatické tupce na druhé straně a vlastní tmáře přehlížet nebo si je dokonce chránit a používat, když se to zrovna hodí. Ubozí lidé, kteří pak uvíznou mezi dvěma mlýnskými kameny.

Tak snad to ti izraelští Romeo a Julie ve zdraví přežijí.  Mazal tov.

Autorka: Dada

Zdroj: Eretz.cz

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Černá díra státního zdravotnictví

Další článek

O vrazích, islamistech a objektivitě