Zdroj: Dada

Kdo ví, jak by dopadl sv. Urban, patron vinařů, za to, že v čas vinobraní něco takového dopustil… zda by ho vláčeli bahnem, vymáchali mu kamennou hubu ve shnilých hroznech či jaké jiné milé odplaty by se mu dostalo, pokud by celoroční práce vinařů přišla vniveč. No snad nebude tak zle, pár deštivých dnů vinicím neuškodí a navíc doba pokročila, není dnes žádoucí vybíjet si vztek takto primitivním způsobem.

Nebo že by ne zas tak docela? Nedávno jsem narazila na reportáž točenou v jakémsi americkém Českém lesíku (Bohemian Grove), kde mocní tohoto světa „upouštějí páru“. Kdo neuvidí, neuvěří –  tady tak docela neplatí, viděla jsem dost a přesto se věřit zdráhám: že by elity, které mají náš svět v rukou, byly v jádru až tak primitivní a vlastně slabé, nejisté, manipulovatelné… jakoby celé to jejich suverénní vystupování kdesi na výšinách bylo jen maskou, za kterou se skrývají uskřípnutí a nedovyvinutí hoši?  A v lesíku z nich maska spadne, hoši, kterým to asi v mládí nebylo dopřáno, si pokoušejí hrát… Kdyby aspoň znali Foglara a honili se za bobříky, možná by to jako psychoterapie zafungovalo… jenže oni k tomu uvolnění potřebují jakýsi zrůdný rituál, hrají si na lidské oběti, zpodobenině sovy – Molocha – tam obětují figurínu člověka a jakože se tak zbavují starostí. Zážitek. Temná hudba, muži v kápích, oběť přijíždí na loďce, na břehu jezera obrovská modla, do jejíhož „chřtánu“ je pak za hrůzostrašných skřeků uvržena a spálena. Impozantní tyátr. Les hlídaný, vstup žen silně omezen (dříve úplně zakázán, součástí upouštění páry je chovat se jak vepři a chlapsky v tom souznít, ženy by byly silně rušivý element).

A nad tím vším bdí náš Jan Nepomuk. Jako patron mlčenlivosti, aby vše, co se v lesíku odehrává, zůstalo zachováno v tajnosti.

Takoví kamenní svatí to nemají lehké. Jednou je vláčí v prachu a šutrácích, podruhé postaví hlídat les, kde se odehrávají orgie, a oni chudáci nemůžou ani hlesnout. Lidi je jaksi potřebují, nechtějí se bez nich obejít, ale zároveň jim potřebují zavřít hubu. Bůžek, co bude stát jak tvrdé Y a žehnat, vytesaný k obrazu našemu.

Modlářství je v Bibli na pranýři imrvére. Už na začátku se píše, že to Bůh tvoří člověka ke svému obrazu (jako svou sochu), ne naopak. A údělem člověka je hledat, jaký ten Bůh (potažmo pak jeho obraz) vlastně je, a tak nějak se mi zdá, že právě tím hledáním se můžeme otesávat v jedinečnou sochu, kde snad kus podoby Stvořitele opravdu začne probleskovat. Když se přestaneme ptát, je nám vše jasné, naučili jsme se to v katechizmu nebo jiné příručce, veškeré umění mizí. Je to pak maximálně zakoupená reprodukce. S takovou propracovanou nakoupenou teologií-systémem se dá dobře máchat kolem sebe, můžeme ji podle potřeby odhodit, dokonce vláčet prachem jako toho sv. Urbana, stavět na odiv na kdejaký mostek jako Nepomuka, a nic, ani záblesk toho Božího, nemusí být z našeho počínání znát.

Jít a sám za sebe hledat, to vyžaduje kus statečnosti, a ono je poznat, jestli se setkáte se zbabělcem, který se jen veze v lodičce (obrněné ponorce) církve (jiného spolku), nebo s člověkem, který se s Bohem opravdu sám potýká.

Náboženství se svou tradicí může přinášet obrovský prostor pro inspiraci, stejně tak se může stát strašným vězením ducha. Může poskytovat zázemí poctivým hledačům, stejně jako se může stát místem zběsilého modlářského křepčení s klapkami na očích a honu na „nevěřící“.  A pokud máte trochu zkušenosti, brzo poznáte, kam jste zrovna vkročili. Někde dostanete modlou po palici dřív, než se stačíte trochu rozkoukat. Je vám předložena uniforma, do které je třeba se nasoukat, jakoby  to nejdůležitější bylo, co máte na sobě. Chápu Ježíše, proč mluvil tak „bohorovně“, třeba o sobotě, až to působilo, že se dívá na své náboženství spatra. Protože je obrovský rozdíl mezi službou náboženství a samotnému Bohu, vírou odvažující se hledět opravdu až k Němu a poníženou otročinou systému, který je zaručeně od Něho. Ježíš se nepovyšoval na Boha a nepohrdal náboženstvím, na kterém vyrostl. Ponechal si „jen“ právo Božího syna hledět na svého Otce po svém, nenechal si vnutit svatý obrázek, reprodukci, kde to měl všechno v barvě vymalováno, včetně daně z kopru. Nenechal si vzít z ruky tesařské dláto, nespokojil se se sádrovým trpajzlíkem, forma na kterého je k dostání na kdejakém náboženském rožku, kde se rádi modlívají ti, co je vehementně ostatním vnucují. Mluvil o Bohu se samozřejmostí dítěte, které si je jisté svým otcem, a těžko si ho může splést s odlitkem zapíchnutým se vší parádou uprostřed zahrádky.

Ježíš byl skutečný král. Je to poznat z jeho chování, z jeho uvažování, přístupu k lidem. Měl v sobě obrovskou hrdost a sebevědomí, stejně jako pokoru, kde byla na místě. Uměl rozlišovat, co komu náleží. A ten kontrast mezi skutečným králem ducha a atrapou, která si na mocného panovníka jen vší silou hraje, ten vyniká obzvláště v závěru jeho života, v konfrontaci s mocnými. Jedna věta Pilátovi (Jan 18,34): tvrdíš to ty sám nebo ti to o mně řekli jiní? Žádné panikaření, snaha obhájit se, na poslední chvíli uniknout, vysvětlit Pilátovi, že za všechno můžou ti zlí (Pilátem nenávidění a opovrhovaní) Židé… dobře vidí, koho má před sebou – nejistého člověka, zakomplexovaný uzlíček nervů, který má sice v rukou obrovskou moc, dokonce i jeho život, ale v podstatě je to nesvobodný vystrašený ubožák. Ohnout se před takovým by byla prohra. Naznačuje Pilátovi, jaké je jeho skutečné postavení a problém, nepřistoupí na jeho hru, i když se zdá, že je Pilát pánem situace a že je tu snad od něho nejprve jistý náznak vstřícnosti (který se ale velice rychle rozplyne). To ty seš otrok veřejného mínění, strachů, třepeš se o svoje místo, nedovolí ti to zvednout hlavu a hledat Pravdu… chováš se jak psanec sám v sobě. Ty pro mě nejsi žádný král, na tvoje místo vskutku nastoupit netoužím.

Setkání Ježíše a mocných je fascinující. Vůbec si nemyslím, že má tvořit jen jakýsi kolorit k Ježíšovu utrpení a oběti, dokreslovat snad hrůzu a bolestivost jeho situace, abychom se my křesťané měli nad čím dojímat. To hlavní, co z toho obrazu na mě prostupuje, je ta hrdost, neporaženectví, sebejistota, která plyne z Ježíšova důvěrného vztahu s Bohem a je vskutku královská. Je to zvláštní konfrontace králů, kde jsou role tak zvláštně promíchané. Navenek reálně mocný panovník – ubožák uvnitř – se střetává s navenek zuboženým odsouzencem na smrt – králem ducha. Neuhnou si, vědí o sobě, jdou ve svých rolích až do konce, oba mají moc a oba ji použijí. Jeden k sadistické demonstrativní popravě, druhý rozráží cestu do té nejhorší tmy, dodává naději, důvěru v Boha (lidství) i tam, kde je téměř nemožné ji neztratit a nerezignovat… Jeden smrtí vládne tak, že jí předhazuje jiné, pro druhého je respekt k Bohu silnější než respekt k ní a poráží ji tak, že před ní neuhne. Neskrčí se před náboženskými potentáty, neskrčí se před Herodem ani před Pilátem, má jasnou linii, ví, jakého Boha chce lidem představit, a jde po ní… A Bůh se k této jeho linii přizná.

Zázrak zrození církve není o nic slabší než zázrak Ježíšova vzkříšení, zvlášť když přihlédneme k jejímu tvrdému pronásledování během prvních staletí (ostatně někde stále aktuálnímu). Obraz a příběh toho jediného člověka lidstvo silně zasáhl a nebyla to patrně Ježíšova útrpnost (které neměl ani za mák), co je k němu tolik přitahovala. Lidi dokázali toho krále v těle ubožáka rozpoznat a mnozí z nich pochopili, že tudy cesta vede. Nechali se „nakazit“ jeho bezprostřední důvěrou v Boha, pochopili její sílu. Našli jistotu, se kterou se dá vzdorovat všemožným Pilátům, mocným tragikomickým postavičkám, které jsou někdy bolestně reálné. Ježíš se nesnažil zradikalizovat rozháraný dav a svrhnout Piláta pochybnou vratkou silou (aby vzápětí nastoupil jiný takový, nedejbože z vlastních řad), pokusil se ale vytvořit základ společnosti, kde si různí pilátové ani neškrtnou. Vnitřně silné společenství sebejistých, v Bohu zakotvených lidí; čím více takových, tím menší naděje pro ty zvrácené, že se jim  podaří zachytit a parazitovat. Jak uspěl, toť otázka (ostatně vyslovená jím samým: až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru? Luk. 18, 8).

Nevím, jak moc dobře nebo špatně jsou na tom ty postavičky, které se pod dohledem Nepomuka prohánějí v Českém sekvojovém lesíku. Asi nemá cenu dělat si moc iluze. Ale už vůbec nemá cenu se takových bát a nechat si vnucovat jejich (mnohdy patrně značně zvrácený) pohled na svět.

Protože máme na výběr. Nemusíme se smířit s kýčovitými svatými obrázky, které na nás chrlí masmédia. Každý se můžeme chopit svého dlátka. A chovat se k sobě jak lidi.

P.S. Aby to nevyznělo příliš nepřátelsky ke katolíkům, kteří si na různé sošky a obrázky potrpí… nic není černobílé, mnozí urputní monoteisté a nemodláři se chovají ke své doktríně s mnohem úchylnější modlářskou příchylností než oni… a možná ti, co se kolem sošek motají, to dokážou kolikrát brát s větší rezervou a nadhledem, než bychom jim byli ochotni připustit…

Že si uměli z této řekněme úchylky dobře vystřelit už naši předkové, dokládá třeba tohle zaznamenané vyprávění z Luhačovicka, které dodávám jako bonbónek na závěr (ostatně přítomnost sebekritického humoru a schopnost podívat se na sebe s patřičným nadhledem považuju za docela dobrý ukazatel zdraví té které společnosti):

Dyš sem sa vrátíl z vojny, přišli gdysi před naša neboščík strýček Mezírkovi a pravili, že bysme mohli ít s procestím do Ščípy. A aj sme sa vypravili a šli na třetí den. Strýček Lažíkovi předříkávali, já sem přecpjevovál, Maňas nésl kříš. No, dyš sme sa srazili potem všeci v Ščípje, bylo nás tam luda jak v Holomúci na jarmeku. Dochodíme g misionářském křížu, Maňas sa tým naším kláňá, dyš f tom odkáďsi z Hanéj přichodilo iné procestí z novým křížem, velice ovjenčeným a namašleným. Náš Pámbíček byl opravdu fšelijaký, enom ne pjekný, lebo ho už přet třicíti rokama udělali strýček Kovářovi – oni byli, Pámbu ím tam odpusť, šak uš sú na pravdě a my na křivdě, veliký náturista – urypačili gdeco. A toš to Hanáčisko křičalo na nás, že kam préj sa tlačíme s tým naším kryplem. No, naší chlapi byli hneť jak sršni, a uš by málem byli šli toho Hanáka zklasnovat, ale ten, viďa chlapy jag hory, uš cúfal řiťú spátky, a stýček Lažíkovi pravili: „Ale co vás po těch hanáckých střevách, poďme raččí do kostela, než bude kór moc veliký tisk,“ a daja si brýle do kapse, šli. Na zádoch měli v kúdelnéj plachtě hodnú hrnčířskú látku, plnú trnkových kulí, posypaných syrem a zalétých smetanú, lebo kule byly strýčkovo najzamilovanější jezivo. Toš dyž bylo po kolenách lést okolo oltářa, lézli sme aj my a každý sme hodili do truhlice při oltáři s pár grajcarú a optúlali kříš, co býl položený na peřínce. Strýc lézli kolenačky přede mňú a dyš sa strójili optúlit milého Pámbíčka, noška ze zádú sa ím překotila přez hlavu, plachta povolila, kule ze syrem sa rozletěly a stýcovi tékla smetana po vlasoch. Hrnec býl na koléj kusú a ludé sa šlapali po tých kulách. Chudák, zapomněli f tom zhlku na to živobytí, ale co čért ešče nechťél, jak sa lekli, zvalili sa na kříš a celý ho dolámali.

Doláci křičali, a chtěli ích lépat, ale já sem ích odžduchl fšecky, strýčka zdvihl a védl ích zákrystyjú ven. Ucho měli ot krvi, co ích ten střep z hrnca pořezál a byli, jagby ích vápnem obházál. Ale co, kostelník nás nechťél ven pustit, že strýček mosíja ten kříš zaplatit. My sme peněs moc při sobje nemněli, ale slúbili sme, že sa složíme fšeci z celej fárnosti, aby sa mohl nový Pámbíček zjednat.

Dyš sme byli venku, tož zme sa radili, co a jak, ale Maňas pravíl: „Chlapci, já to spravím, nic sa nebojte!“

No, navečér sme šli ešče ke spovjedi, ráno k přímání a dyš sme sa potem chtěli zbírat, kostelníčisko uš obchodilo jak ten mlsný a vartovalo. No, a Maňas už býl v zákrystyji. Smýkňa u zdi ten pjekný nový kříš, co mněli ti Hanáci a donesa ho, pravíl kostelníkovi: „Toť vám nesu kříš místo toho, co sme fčera zlámali.“ Kostelník ho ukazuje kaplanovi a praví: „Dobře, velebný pane, že sa ten mrzák polámál, toto je inší chlap.“

My zme sa nábožno trúsili ven, ale jag zme byli s kostela ven, tož já, Maňas a pár nás karét, aby nás nemohl nigdo dohnat.

(Ant. Václavík: Luhačovské Zálesí, 1930, str. 519-520)

Autorka: Dada

6 Komentářů

  1. danny
    24.9.2014 – 29 Elul 5774 v 09:28 — Odpovědět

    dado,nejedná sa v príklade J.C. o pokus o ,,domestifikáciu”?Stoický senátor?Nie je tam skor odkaz na kenosis(zriekanie seba samého)?,,Ale zriekol sa seba samého..”A ,,Nech nikto nehladí iba na svoje vlastné záujmy,ale aj na záujmy iných”.Ako aj J. z Nepomuk,ktorý radšej prišiel o jazyk?Len malý náhlad.smile a pozdrav.

    0
    0
  2. dada
    24.9.2014 – 29 Elul 5774 v 16:32 — Odpovědět

    danny, já Vám nevím, myslíte? O tom sebevydání není pochyb, to se naprosto shodnem, já to s ním ale beru tak nějak od začátku, že bylo jasné, že když nebude držet hubu a půjde mezi lidi, tak to asi nedopadne dobře, že do toho šel s vědomím, že to s sebou nese riziko takového konce a dělal to i za tu cenu, ne že by směřoval záměrně k takovému neradostnému cíli. Sice ta smrt k tomu všemu patřila, ale nebyla jaksi cílem, cílem bylo představit určitý druh života, který nepohltí ani ta smrt.
    A mám dojem, že možná až zpětně se z toho vyselektoval někdy hodně zjednodušený šablonovitý a možná lehce zavádějící příběh, i když chápu, jak k tomu asi došlo – právě proto, že asi vyrůstal v opozici s Ježíšovým znevažováním, s jeho shazováním i díky “bídnému konci”. Takže ten důraz na to, že byl opravdu Boží, byl podle mě zdravý a potřebný, ale možná se to dokazování začalo zvrhávat zase na druhou stranu, až v tvorbu jakéhosi malého zástupného bůžka, a pak to končí urypačeným škaredým Pámbíčkem na kříži :-).
    No ale ten stoický přístup se mně moc nepozdává. Že byl nad věcí, to určitě, ale nebyl tam nějak povzneseně, připadá mně to právě naopak (to snad o Janu Křtiteli bych tak možná uvažovala), šel mezi lidi docela po hlavě, podle mě byl docela temperamentní, to dohadování, jak se uměl za někoho postavit, nakonec jak vypráskal ty penězoměnce, připadá mi prostě všechno možné, jen ne povznesený nad normální “přízemní” život. A ten konec vidím tak nějak v podobném duchu, jistě, na jednu stranu sám a nepochopený, na druhou ale i v té chvíli ne odtržený od přízemní reality, ne uzavřený do sebe, ale naopak, jakoby mu obzvlášť záleželo, jak se k lidem v té chvíli staví, jak se jim přiblíží, nejen k Pilátovi, nakonec i lotr na kříži a odpusť jim, protože nevědí, co činí… já to spíš tipuju, že si dokázal přečíst, s kým má tu čest, a třeba tomu Pilátovi řekl docela krátce, co bylo potřeba, a když mlčel, tak to bylo taky výmluvné, ne že by se jen pohroužil do svého (jiného) světa…
    Ale tak je to můj dojem, třeba ti pisatelé byli opravdu ovlivnění stoickou filosofií a pojali to tak (stoikovi stoikem), nevím…
    Taky zdravím, mějte se hezky :-)!

    0
    0
  3. Jeremiáš
    24.9.2014 – 29 Elul 5774 v 18:49 — Odpovědět

    Dado, velmi sa mi paci vas clanok….. dakujem. (a tom som katolik :)
    je velmi dolezite mat nadhlad a byt spontanny….mimochodomm tak, ako bol ten uzasny rodak z Nazaretu….
    este raz vdaka.

    0
    0
  4. dada
    24.9.2014 – 29 Elul 5774 v 20:52 — Odpovědět

    Díky moc, Jeremiáši :-)!

    0
    0
  5. josh
    25.9.2014 – 1 Tishri 5775 v 22:18 — Odpovědět

    citim sa trochu lepsie…

    ak nikoho neurazim dame nieco slovensky aby nestala rec…/nepomucky/
    dakujem za inspirujuci a velmi hodnotne-poucny clanok, moje poznamky by ale predsa len viac smerovali k tomu ukrizovanemu a dannym spominanej kenoze…ale to ste mozno cakali odo mna :)

    Jn – ano tie udalosti kde sa jezis chveje trasie, preziva agoniu, je smutny na smrt, ziada ucenikov o podporu lebo velmi pocituju ludsku slabost, krekhost hlinenej nadoby, ktora predsa len ukryva poklad…

    … smerujem az k odhaleniu jeho tela…akoby odkrytiu duse, ved ti vojenski anjeli z neho snali vrchny odev, ten rozdelili na cely svet /4/ a o spodny si hodili los…zahrali sa, zahravali sa…

    …povedzme ze ten jezis priblizne 30 rokov niekde poctivo studuje Toru a tradicne spisy, prorokov, posti sa modli sa, ostrihava micwot, putuje na sviatky a teraz zo svojho “pokladu” dava ludom v podobe mesiasskej cinnosti v podobe ticheho sluzobnika Panovho…a urcite aj ked ma starosti je aj stastny…lebo vidi ze to prinasa dobre ovocie… zdrave hrozno

    …no tym jeho cesta nekonci, velmi dobre vie ze aj ked sa v niecom konkretnom na toho svojo Tatka uz podoba a je mu ako stvoritelovi podobny, ze sa vsetko este nenaplnilo…opytate sa ma a co??? co to je…musi nas spasit? alebo co

    ide o jeho pesach, osobny pesach a teda aj zachranu

    ale tomu pesachu v symboloch nieco predchadzalo…jednoducho ako tato tak aj syn vydali a odhalili zo seba vsetko najintimnejsie pre niekoho ineho, tak aby to malo zmysel…

    Pan sam stvori cloveka je jeho dielom a obrazom…u paschy panovej 1ka:) vidime ze stvoritel siahne na svoje najmilsie prvorodene a zachranuje niekoho koho oddeluje, ale pozor nerobi to preto ze jedni su lepsi a druhi horsi…sam to zdoraznuje – nezabudaj ze si bol cudzinec… odhaluje svoj zivot a celkom do naha – krv – preto sa radsej ani nepozeraj, len pomaz krvou a schovaj sa, ja nikomu nestratim, ak by si nakukol bude zle nedobre pre tvoj zivot, aj ked som ta vybral, ja ta len vyberam aby si zachovaval zmluvu pre dalsie pokolenia a bol verny mojmu slovu…

    Jezis si je vedomy ze ak sa ma vsetko naplnit a ma mu pravom prinalezat titul PAN toto ho neminie…jeho odhalenie zacalo oddelenym kalichom a odhalenim jeho intimneho – sukromneho zivota, v krvi ktora vytiekla vsetka na zem ako voda…

    Jn 19, 23…a dalej

    – najprv uplne obnazene telo – vrchny sat 4 casti – cely svet – odhalenie pred celym svetom platne pre vsetkych ludi, niem len urcitu skupinu
    – potom aj spodny odev – odhalenie, nahota pri ktorej si “anjeli vojaci” zahravaju, pohravaju sa s jeho nahotou odhalenim akoby o samote…jednoducho “hodili si los…ech ale sme sa na tom zabavili
    – no a nakoniec samotny nositel duse a zivota – Kristova krv, a ta vytiekla takisto vsetka… /a z jeho boku vytiekla krv a voda/micwa – krv vylejes na zem ako vodu/

    jezis teda nic co bolo pred nim nerusi ani neprekonava dejiny sposobom eliminujucim tradicny judaismus, tak ze by sa mal citit sam vo svojej podstate ohrozeny, naopak potvrdzuje tymto jeho platnost a schodnost cesty…
    na druhej strane dokonanim cesty podla platneho podorysu sa legitimne stava Panom a Toto uz ale bolo potrebne aj potvrdit, preto tie zjavenia ucenikom, marii magdalene a pod…preto to potvrdenie vzkriesenia Jezisa ako Pana aj Pavlovi, nie preto ze by ho nebolo vobec/t.j. vzkriesenia – ved jezis sam diskutuje o vzkrieseni tela/…ale to ze sa ako vzkrieseny stal Panom – to sa na tom konkretnom sluzobnikovi skutocne naplnilo :)a to tak aby bol prvorodeny medzi MNOHYMI bratmi :)
    amen

    a ktovie co nas vsetkych este v zivote caka, nik nevie…vdaka za kazdy den a za to co mam a mame ze sme :)

    ps: ku kenoze sa mi uz nechce, kto chce nech sa vysanti sam podla seba a napise koment

    0
    0
  6. dada
    26.9.2014 – 2 Tishri 5775 v 09:40 — Odpovědět

    Joshi, díky, to je dobře, že jste to napsal
    víte, mně to připadá, že Ježíšův život byl zároveň tak křehký a vzácný… na jednu stranu ta sebejistota (jistota víry), na druhou ale ta nahota o které píšete, zranitelnost, ochota postavit se až na dno…

    Když se na ten příběh dívám, co je to za krále, jakým způsobem se toho svého kralování ujímá – to vskutku není tažení karieristy ke korytu, tento člověk sestupuje do bahna, pro svoje “poddané”, ze kterých zrovna nekouká nic dobrého, připadá mi, že si s nima(náma) přichází do toho bahna popovídat, na tom mu záleží, aby se sami “chytili”, aby naskočilo cosi, co je v nich pohaslého…
    Jakoby Pán Bůh zároveň řekl: chtěli jste mocného zachránce, velkolepého mesiáše, tady ho máte, a lepší už to nebude… toto je ten, kterého já považuju za velikého, a dobře poslouchejte, co vám říká a všímejte si, jak jde životem (protože touha po králi, Božím lidském zástupci, byl beztak lidský výmysl, založený na naivitě a klamných představách, a to, že někoho takového lidi chtěli, souvisí i s tím, že ho pak byli schopní přehlédnout, protože nepochopili, o co Bohu jde).

    Dalo se čekat, že takový král jako Ježíš nebude vyhovovat. Jenže, řekla bych, to je přesně takový typ krále, za kterého dává Pán Bůh ruku do ohně a vzkříšení považuju přesně za ten moment.
    A ta moc a vznešenost (ve zjevení učedníkům) to jen podtrhuje. Jakoby jí Pán Bůh dodal našim zrakům jen tak akorát. Ne abychom byli fascinovaní jí a šli jako karieristí po ní, spíš jen aby nám dodala odvahu, možná i sílu, podívat se pořádně na toho našeho Krále, protože bez ní bychom možná v hrůze a beznaději ucukli, hledali někoho “pohodlnějšího”, líbivějšího, příjemnějšího… snili si svůj sen :-).

    0
    0

Napsat komentář: dada Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

70 let od smrti Nepřítele Říše

Další článek

Americké nálety v Sýrii zabíjely