Byli, žili – dva bratři… Z jedné rodiny vzešli, stejně je vzdělávali, stejné morální hodnoty jim vštěpovali.

Vyrostli z nich muži čestní, pravdy obecné i pravdy Boží znalí. Muži pracovití, muži neváhající dát – často nezištně – své síly pro dobro jiných. Vyrostli z nich muži spravedliví, protivící si nepravosti i křivdy. Ze dvou bratrů stali se muži dobří, muži dobro v srdci mající.

Na cestách svých každý z nich nalezl kámen, ne ledajaký kámen, každý z nich nalezl drahokam. A tak jako oni byli bratři, tak i oba drahokamy byly stejné podstaty, matérie těchto drahokamů byla stejná, byla to PRAVDA.

Můžeme drahokam ponechat v surové podobě a položit si jej třeba na stůl, můžeme také drahokam vzít a svěřit jej šperkařům.

Šperkař jeden z drahokamů rozřízl a začal jej opracovávat, jednu polovinu zbrousil do mnoha plošek, každá zářila trochu jiným světlem a odrážela část PRAVDY, tuto polovinu vsadili do prstenu. Prsten na ruce toho bratra se skvěl krásnými záblesky a odrážel mnohé z rovin PRAVDY. Druhou polovinu kamene šperkař vyhladil do jedné velké krásné plochy, a tuto polovinu zasadil do biskupského pektorálního kříže, krásná plocha kamene se tak stala odrazem jedné PRAVDY, a tentýž bratr, který byl biskupem, se tak stal nositelem této PRAVDY. Zatímco na prsten na své ruce mohl kdykoliv pohlédnout, kříž mohl zahlédnout jen v zrcadle, nebo když jej sejmul, paradoxně tak onen jeden odraz PRAVDY se mu stal hůře dostupným než mnohé drobné záblesky PRAVDY na prstenu. Tak jako tak, PRAVDA, které se nyní dotýkal na prstenu a kříži byla obrobena, byly jí vymezeny hranice a forma, byla téže původní podstaty, ale nebyla již téže podoby, byla a nebyla stejná jako kdysi, když se jí mohl poprvé dotknout.

Druhý bratr byl zemitější povahy, a tak i ke drahokamu přistupoval po svém, nechal jej v jeho hrubé podobě a položil si jej na pracovní stůl, často na něm utkvěl pohledem, často jej bral do rukou a kámen vyzařoval jakési vnitřní teplo, kterým PRAVDA zalévala duši tohoto muže a přinášela mu pocit klidu v tom, co konal.

Roky utíkaly a ve světě zuřila válka, válka, která trvala již více než sto let, cesty obou bratrů byly různé, a tak se náhle ocitli každý na jiné straně oné války. Ačkoliv tito bratři válku nezačali a tato válka probíhala dlouho ve své obludné podobě už v době, kdy se oba narodili, náhle žil každý z bratrů v jiném táboře, a tyto tábory se navzájem vnímaly jako nepřátelské. Ne, ti bratři nebyli nepřátelé, vždyť oba se dotkli téže PRAVDY, ale přesto byl mezi nimi vykopán hluboký a široký příkop, kterým se valila řeka ZLOBY, NEPOCHOPENÍ i NESCHOPNOSTI ODPOUŠTĚT, která je nemohla nijak neovlivnit… Co bylo a bude dál? To leží v srdcích těch bratrů, ale nejen v nich…

Tento příběh není ani minulý, ani přítomný, ani budoucí, tento příběh je v mnohých z nás, jeho kořeny jsou zároveň kmenem, květy i plody, dokud ta řeka poteče, bratři si nebudou schopni klidně naslouchat a každá část PRAVDY bude odtržena od celku, a tudíž bude stejně tak pravdivá, jako neúplná, a tedy i nebezpečně zavádějící na scestí… Kdybychom neměli strach, můžeme kráčet po vodách a řeku přejít, obejmout se a políbit na znamení pokoje, ale nějaký strach je dnes přítomen v každém z nás…

A v každém z nás jsou proto jak Plojharové, tak Toufarové, jak Beranové, tak Vranové, jak Hlouchové strýci, tak i Hlouchové synovci – synové Otce, následovníci Syna, žáci Ducha, děti Matky milosrdně se přimlouvající, jsme synové věrní i marnotratní, rozvážní i naivní, lehkomyslní i striktně orthodoxní, bratři i bratrovrazi, zrádci i oběti… Bože, buď k nám milostiv…

(Napsáno v „Domě u jezera“ 30.9.2014 – večerní rozjímání.)

Autor: pastor Ari