Ještě jsem pořádně nestihl smazat z e-mailové schránky všechny ty skvělé a výhodné nabídky, které můžu využít na Black Friday¹⁾, a už mezi nimi pěkně proskakovala Weinuka²⁾ (Chrismukkah – Christmukkah). Na Black Friday jsem se choval rozumně, nikam jsem se nevydal a hezky jsem seděl doma, a to jsem ani netušil, že v Pennsylvanii u jednoho jezera se ochladí tak, že nasycený vlhký vzduch bude fofrem mrznout a poleze od břehů k blízkým domům jako nějaké ledovoskleněné monstrum z filmu od sira Alfreda Hitchcocka. Já naštěstí seděl u jiného jezera a díval se, jak si na něm spokojeně plavou kachny, a vůbec by mne nenapadla taková šílenost, že bych se vydal někam do města a nechal se válcovat slevychtivými davy. Večer jsem juknul do e-mailů a šábes nešábes Weinuka se pěkně množila dalšími výhodnými nabídkami. To byl večer, bylo jitro, a pak zase večer a zas další jitro a hups, jsme v první neděli adventní…

Ve Fergusonu na předměstí St. Louis a mnohde jinde afroamerické mládežnické gangy berou chanuková i adventní světla po svém a zapalují dál své ničivé ohníčky, jak to dělaly celý minulý týden, a tak dál hoří auta i domy. Když se těchto žhářů novináři ptají, co oni na to, že se Darren Wilson³⁾ už vzdal oficiálně služby u policie, tak teda oni na to že nic, krčí rameny; no, kdo to je nějaký Wilson, to jim nic neříká, oni tu nejsou přece kvůli nějakému Wilsonovi, oni tu bojují za svobodu a rovnoprávnost pro všechny občany… Asi aby díky těm jejich ohňům i ti chudáci ruinovaní vleklou ekonomickou krizí, co měli málo, už neměli vůbec nic…

Počestný bílý občan, který nemá ještě za humny nějaké žhářské sousedy, ten řeší jiné problémy: V Nizozemsku se marnotratně vybíjejí tisíce kusů drůbeže (a bude se vybíjet i jinde po Evropě) kvůli tradiční ptačí chřipce, tož bude pro gurmány málo kuřat i slípek do trouby a na polévku; po chřipce ptačí se zaručeně přižene chřipka vepřová přeskakující i na lidi, a farmaceutická lobby zase spustí flašinet se svou odrhovačkou, jak je třeba i člověky vakcinalizovat (tedy rozumějte: hezky farmaceutickému průmyslu platit, platit, platit – jedno zda ze státních peněz, či přímo od občanů) – takže africká ebola už ustoupila do naprostého pozadí mediálních zájmů; v pondělí a úterý zas nebude létat Lufthansa, ale můžete to zkusit u Germanwings, trváte-li na německé dochvilnosti; François Hollande potí celý týden krev a jeho oblíbenost (dokonce i u stoupenců levice) je snad ještě menší než v Americe oblíbenost Obamova, takže se na francouzskou politickou scénu vrací Nicolas Sarkozy a chce být vůdcem francouzské pravice i středu, jenže kdo mu tak asi ještě půjčí peníze na předvolební kampaň, když si nechal před pár lety zamordovat kámoše Kaddáfího⁴⁾ a největší Sarkozyho konkurentka madam Marine Le Pen dostala už v Rusku úvěr ve výši 9 milionů Eur v První česko-ruské bance – přesněji dostala platbu první, a rozhodně ne poslední⁵⁾; konečně jsme se také s mediální „jistotou“ dozvěděli, že Kim Čong Unova mocná tetička před necelým rokem zemřela na infarkt, když se telefonicky hádala se svým synovcem, ale možná ji jen definitivně někdo „vypnul“, protože dlouho přetěžovala zbytečnými řečmi linku mladého severokorejského vůdce…; kouzelná Paříž nedala dohromady peníze na vánoční strom, tak jej Pařížanům darovalo Rusko, Rusové přece nenechají pramáti revolucí, atheismu, mordování těch s jinými názory a prznění panen i jiných projevů volnosti, rovnosti a bratrství bez centrálního vánočního „stromečku“…

Prostě máme dost dalších a dalších informací a starostí, svět se stále točí a pořád se něco děje a do toho nám začíná ten Chadvent, jak to mezičasí kolem Weinuky, Chanuky a Vánoc, hezky před rokem pojmenoval Jaroslav Achab Haidler.

Ale já bych dnes chtěl mluvit hlavně o Chanuce, mluvil jsem o ní obsáhle již v devadesátých letech minulého století a pak znovu před pěti lety, ale rád bych se k tomuto tématu zase vrátil, protože nám má stále co říci a duchovně nabídnout, ale také před čím nás varovat.

Abychom rozuměli událostem, o kterých budu hovořit, je třeba se na ně podívat alespoň trochu podrobněji. Po propuštění z babylonského zajetí se do Svaté země (538-537 př.n.l.) podle Ezry vrátilo 42.360 Židů a 7.337 jejich otroků, v obnovované Judeji tehdy žilo cca 70.000 obyvatel a Encyclopaedia Judaica předpokládá, že samotný Jeruzalém měl dalších 120.000 obyvatel, což potvrzuje i Iosephus Flavius ve svém spise Contra Apionem (I:197); do Babylonu však byla odvlečena jen elita, představující morální a vzdělanostní výkvět židovské společnosti, ostatní obyvatelstvo v Judeji bylo bez duchovního vedení dezorientované, a tak lehce propadlo pohanství.

Během babylonského zajetí ale i u židovské elity došlo v důsledku společenských tlaků k odpadlictví, a tudíž nelze říci, že by se po propuštění ze zajetí vracely do Svaté země jen osoby duchovně a morálně na výši, ale vraceli se také ti lidé, kteří byli vědomě či jen podvědomě indoktrinováni babylonskými zvyky i náboženskými kulty. Budeme-li velmi optimističtí, pak možná polovina navrátilců mohla být určitou zárukou společenské a duchovní obnovy ve Svaté zemi. V této době však byl judaismus misijní živou vírou, a proto se přece jen dařilo uvést nejen židovskou společnost do souladu s Božím Plánem, ale i přivádět k víře v jediného pravého Boha konvertity. Židovská sídliště se začala rozrůstat i mimo hranice Judeje do Galileje a Transjordánska; tím, jak se rozrůstala tato diaspora, judaismus přitahoval stále více pohanů. Tato renesance judaismu ovšem netrvala dlouho.

Roku 332 př.n.l. makedonský král Alexandr Veliký rozdrtil Perskou říši a podmanil si i území, na která měla Perská říše politický vliv. Ani Alexandrova říše však netrvala dlouho a její území se proměnila v nestabilní království: Ptolemaiovo v Egyptě, Seleukovo v Sýrii a Mezopotámii a Attalosovo v Anatolii. Židovská území nejprve ovládli Ptolemaiovci a po nich Seleukovci. Ani Alexandr, ani jeho nástupci neměli pochopení pro jiné národní identity a jejich zvláštnosti, kolonizace na obsazených územích prováděná stále narůstající helénskou populací měla ekonomický i společenský charakter. Proudy helénských kolonistů směřovaly do západní Asie, a všude tam byla budována helénská města, která představovala centra ekonomického, politického a společenského diktátu, směřujícího k totální helénizaci místního obyvatelstva. Okupační moc se v procesu helénizace opírala na straně jedné o tzv. falangu – ozbrojenou složku, jejíž vojenský výcvik probíhal v gymnasiích, a na straně druhé o kulturní indoktrinaci prostřednictvím budování stadionů a divadel. Městům, která přijala helénský správní systém dobrovolně, udělovala okupační moc privilegia, a tato města pak byla oprávněna budovat na okupovaných územích své vlastní satelity, kam expandovalo jejich narůstající obyvatelstvo. Tak se městy s privilegii staly i Tyros, Sidon, Gaza, Tripolis a řada dalších, jako jejich satelity pak vznikla např. města Šekem, Gamal, Marissa nebo Filadelfia (Ammán), všechna tato města potom začala obkličovat židovské kraje Samaří a Judeu, které helénisté považovali za zaostalý venkov; také helénská okupační správa si příliš nevěděla rady co s nepochopitelnými podivnými územíčky s ještě méně pochopitelnou vládou velekněze a považovala je za lehce odstranitelný přežitek, který se sám rád podřídí jejich moderním helénistickým idejím a institucím.

Jak na tuto helénistickou invazi reagovali Židé? Pro řadu vyznavačů pravého Boha Jehovy bylo naprosto nemyslitelné i jen zůstat žít na územích ovládaných pohanskými okupanty, a proto velké skupiny odešly hluboko do pouště, to dokazují nejstarší texty nalezené v kumránské diaspoře pocházející z období kolem roku 250 př.n.l., kdy se smyčka helénizovaných měst kolem Judeje nesnesitelně utáhla. Tuto skupinu by naše dnešní společnost (a hlavně mainstreamová média) označila za extremistické nacionalistické fundamentalisty, kdežto druhá skupina, jež se stala příčinou následného neštěstí Božího odděleného lidu, který si Jehova Bůh oddělil z národů světa pro Svůj Plán spásy, by dnes byla považována za konstruktivní pragmatické realisty.

Již v době konce babylonského zajetí zůstala velká skupina Židů v místě exilu nebo se rozptýlila do světových center, důvodem těchto Židů byl majetek, který si během exilu nashromáždili a nechtěli jej opustit, domnívali se, a mnohdy to skutečně mysleli naprosto upřímně, že mohou být věci svého lidu více prospěšní tam, kde jsou, než ve Svaté zemi. Tito lidé se snažili dodržovat Boží Slovo a zachovávat obřady i svátky, přesto jejich duchovní život strádal a byl ovlivňován kulturou světa, ve kterém žili; helénizací tehdejšího světového uspořádání potom pozvolna zanikala i priorita národního jazyka, a tak i židovská komunita hovořila stále více řecky a nastávaly situace, že dospívající již vůbec nerozuměli národnímu jazyku, proto vyvstala nutnost, a řekl bych že opět s těmi nejlepšími úmysly, přeložit Boží Slovo do řečtiny. Ovšem potom následoval krok logický (typický) pro všechny emigranty toužící nevybočovat a neupoutávat na sebe pozornost; takovou zkušenost máme i s českou ekonomickou emigrací na Západ z doby ČSSR: pokud lidé neutíkali z důvodů svědomí, ale z klamné vidiny dobrého bydla, pak se nepřipojovali ke krajanským skupinám a hnutím, nýbrž asimilovali a jejich děti a vnoučata již ani neumějí česky, tito lidé, podobně jako Židé té doby, zradili národní identitu a hrdost za plný žlab. Ve stejné logice následně docházelo k pořečťování hebrejsko-aramejských jmen. Tito zrádci však svou zradu zahalovali do tvrzení, že starou víru a zvyky otců a dědů je třeba modernizovat, tedy přizpůsobit novým poznatkům a duchu doby; i mnozí jim podobní ve Svaté zemi se zhlídli v těchto zvrácených myšlenkách a začali s procesem destabilizace, jehož hlavním motorem se stala sekularizace a materialismus. Mezi nejbolestnější zjištění pak patří to, kdo stál v čele těchto modernistických tendencí, neboť to byly společensko-ekonomické elity a vysoké kněžstvo, k nimž prostý lid vzhlížel jako k přirozeným vůdcům a vzorům.

Židovští modernisté velmi rychle získali důvěru okupační moci a její podporu se záměrem ještě většího urychlení procesu helénizace. Mezi představiteli této skupiny byli většinou lidé s pohnutkami profánními a ekonomickými, ale byli mezi nimi i ti, kteří se zhlédli v pohanské filosofii a helénských (synkretických) náboženských kultech, tito nábožensky orientovaní humanističtí intelektuálové se domnívali, že Tóra – Boží Slovo, které dal Jehova Bůh oddělenému lidu, aby jej odlišil od národů světa k jejich budoucí spáse, je zastaralá a je ji třeba „obohatit a vylepšit“ o pohanské smyšlenky, aby se Židé zařadili do procesu universalismu – do procesu, který bychom dnes nazvali multikulturalismem či globalizací. Smyslem těchto úprav mělo být odstranění překážek v helénizaci židovské společnosti, např. zrušení zákazu nahoty, který Židům – dodržujícím Boží zákony – znemožňoval vstup na stadiony a do gymnasií, a zredukování Tóry na „etickou“ podstatu. Ještě hůře se však na těchto intelektuálech podepsal egyptský synkretismus, který helénistická společnost učinila součástí své kultury, židovští modernisté na vysokých postech jeruzalémské vlády obdivovali vznik synkretických (a tedy vlastně syntetických) božstev, jako např. Apollon=Helios=Hermes, či sloučení dionýsovských rituálů s kultem egyptské Isis. Říkali si: může-li být řecký bůh lékařství Asklepios totožný s egyptským Imhotepem, a dokonce může-li i řecký nejvyšší bůh Zeus být ztotožňován s egyptským Amonem a perským Ahura Mazdou, proč by totéž nemohli učinit s židovským Jehovou?

Jak na tyto ohavnosti reagovali upřímní a zbožní obyvatelé Svaté země – Židé původem i židé vírou? V talmudském traktátu Sota se praví: „Budiž proklet člověk, který chová prase, a ať jsou prokleti ti, kteří vyučují své syny řecké moudrosti.“  (Hengel, M.: Judaism and Hellenism. London 1974.) Myslím, že tato slova nepotřebují komentář. Ale byla to jen slova, neboť židovští modernisté drželi v rukou výkonný i represivní aparát. Roku 175 př.n.l. dosadil Antiochos Epifanés na velekněžské místo Iásóna, zuřivého modernistu, který okamžitě nechal Jeruzalém přejmenovat na Antiochii a na úpatí Chrámové hory nechal vybudovat gymnasium⁶⁾. Židovští mladíci byli tzv. voděni pod petasos, v gymnasiu byli nejen fyzicky cvičeni, ale přijímali také „uniformu“ nahoty, jejíž jedinou příležitostnou součástí byl kultovní klobouk zvaný petasos – tedy byli vystavováni spirituálnímu vlivu Herma – božstva zápasů a závodů, kterému byl nasazován stejný klobouk. „Následkem nezměrné Iásónovy zvrácenosti – byl to neznaboh, a ne velekněz – nabyl helénismus takové síly a cizácké obyčeje dosáhly takového vlivu, že kněží ztratili horlivost pro službu u oltáře, pohrdali Chrámem a zanedbávali oběti, ale jakmile zazněl gong v gymnasiu, spěchali, aby se zúčastnili Božím Zákonem zakázaného rozdílení oleje na potírání atletů, který jim dávali jejich cvičitelé. Ani trochu nedbali o čest své vlasti, ale na nejvyšší míru si cenili poct udělovaných Řeky.“ (Viz II. kniha Makabejská 4:13-15.) V roce 171 př.n.l. nahradil Antiochos Iasona ještě více helénizovaným Menelaem, který roku 167 př.n.l. vydal dekret nařizující nahrazení Mojžíšského zákona profánním soudnictvím a stejným dekretem přeměnil Chrám na ekumenické bohoslužebné místo a do Chrámu byla nainstalována socha Dia. Část skutečně dále čistě věřících mužů mezi kněžstvem se postavila veřejně proti Menelaovi a tomuto avoda zara – uctívání model, jejich mluvčím se stal devadesátiletý kmet Eleazar. Tito muži čisté víry se nenechali uchlácholit intelektuálskými spekulacemi, že rituály, jimiž je uctíván Zeus, je vlastně vzdávána i oběť Jehovovi, který je všudypřítomný. Pohané naplnili Chrám nemravnostmi a obžerstvím, vodili si do něj nevěstky a na posvátných nádvořích s nimi souložili, stejně jako do chrámových prostor přinášeli zakázané věci. Oltář byl pokryt zapovězenými věcmi, které Boží Zákon zakazuje. Nebylo dovoleno dodržovat šabat – den Páně, ani svátky, které nařídil Jehova Bůh, a dokonce bylo zakazováno vyznat, že je kdo věřícím židem. Lidé byli nuceni zúčastňovat se každý měsíc v den připomínky králova narození obětních orgií spojených s dionýsovskými kultovními obřady, kdy museli ověnčeni břečťanem doprovázet Dionýsův průvod. Jednoho z předních učitelů Zákona – Eleazara, muže již pokročilého věku a nanejvýš vznešeného vzhledu, nutili jíst vepřové maso a násilím mu otevírali ústa. On to sousto, které mu vnutili do úst, ovšem vyplivl, jak to učiní každý, kdo se odváží odvrhnout to, co je Bohem zapovězené a co se ani kvůli lásce k životu tehdy nesmělo požívat, tak dal přednost slavné smrti před mrzkým životem a byl napjat katem na popravčí kolo tak, že připomínal kůži napjatou na tympánu; kat pak do něho bušil palicemi stejně, jako na tympán dopadají paličky bubeníka, než v hrozných bolestech zemřel. Než se tak stalo, mu ale modernisté, kteří řídili Bohem zavržený pohanský obřad s hostinou, nabízeli, ať si tajně nechá přinést Bohem povolené maso, připravené podle Božích norem, a ať jen předstírá, že jí maso ze zakázané oběti, neboť chtěli, aby lidé zavrhli Boží Zákon podle příkladu, který by jim v Eleazarovi mohli dávat, a přitom se tvářili, že mu tak chtějí pomoci ze starého přátelství. Eleazar se však rozhodl podle svého věku, vážnosti, s níž byl přijímán lidem kvůli svému stáří i pro bělost vlasů a namáhavou práci, kterou po celý život konal, i podle toho, jak od dětství po celý život zachovával zákony stanovené Jehovou Bohem, proto modernistům odpověděl tak, že je vyzval, aby jej bez meškání zabili. „Mému věku,“ řekl modernistům, „nepřísluší přetvářka, aby mnozí mladí lidé byli potom lživě přesvědčováni, že jsem já, Eleazar, v devadesáti letech přijal pohanské – cizácké mravy, a aby tak kvůli nějakému mému pokrytectví sami zbloudili do hříchu jen pro pramalý zbytek mého pozemského života. Tak bych své stáří jen poskvrnil a zneuctil, unikl bych sice lidským trestům, ale neunikl bych – ať živý, či mrtvý – rukám Jehovy, Boha Všemohoucího. Proto opustím-li nyní s odvahou život, ukáži, že jsem byl hoden svého stáří, a mladým lidem zanechám příklad smrti za ctihodné a svaté zákony.“ …modernisté v tu chvíli proměnili svou falešnou přívětivost ve zlobu kvůli řeči, kterou Eleazar právě pronesl a která byla z pohledu modernistů jen čirou pošetilostí. Když Eleazar umíral, řekl: „Bohu, který má svaté vědění, je jasné, že i když jsem mohl uniknout této smrti, podstupuji tuto bolest na svém těle a že trpím pro bázeň, kterou mi ON vnuká, s radostí.“ Takto tedy opustil tento svět a svou smrtí zanechal nejen mladým lidem, ale i velké většině Bohem odděleného lidu příklad odvahy a památník ctnosti (viz II. kniha Makabejská 6:4-7,18-31). Následovala další a další pronásledování, umučení sedmi bratrů před očima jejich matky, které nechali modernisté zaživa čtvrtit, stahovat z kůže, vařit, péci na oleji a jiné krutosti; nebo například upálení zbožných mužů, kteří byli ukryti v jeskyních, aby slavili den Páně. Tato zvěrstva organizovaná modernisty k vynucení synkretismu popudila proti modernistům celý národ.

Ve městě Modi’in v podhůří Judských hor zavraždil vůdce starého kněžského klanu Matatijáš modernistu, který ve městě organizoval synkretický obřad. Matatijášův syn Jehuda ben Matatijáš ha-Makabi (Juda Makabejský neboli Juda Kladivo /Kladivo značí též Vyhlazovatel/) se pak postavil do čela odporu proti modernistům i proti helénským okupantům. V průběhu let 166-164 př.n.l. stál Juda Makabejský v čele všech povstaleckých bitev, dokud se mu nepodařilo vyhnat Helény i helénisty z oblastí kolem Jeruzaléma. Potom dobyl město a modernisté s okupanty, kteří neuprchli, se ukryli v pevnosti Akra. Během doby obléhání pevnosti až do jejího dobytí byl Chrám očištěn od svatokrádežných předmětů a v prosinci 164 př.n.l. znovu zasvěcen. Samo slovo „chanuka“ znamená zasvěcení. Svátek Chanuka je pak vztažen nejen k vlastnímu znovuzasvěcení Chrámu, ale zejména k jedné konkrétní události: talmudický traktát „Šabat“ vypráví o tom, jak po útěku modernistů z Chrámu bylo třeba k obnovení chrámové bohoslužby zapálení ner tamid – věčné lampy sloužící k udržování světel menory (sedmiramenný stojan na světla – svícen), ale v Chrámu byl nalezen pouze jeden džbánek oleje uzavřený pečetí původního velekněze, než Chrám ovládli modernisté, tento olej mohl stačit na jediný den, stal se však zázrak a olej hořel plných osm dní, než byl podle posvátných předpisů připraven dostatek nového oleje.

Židé si toto znovuzasvěcení Chrámu pravidelně připomínají, při tomto svátku jsou každý den po dobu osmi dní postupně rozsvěcována světla na svícnech, kterým se říká chanukija; původně tyto svícny měly osm držáků pro olejové knoty, někdy ještě i devátý, v lidové zbožnosti měly symbolizovat nejen osm dnů, kdy hořelo věčné světlo a menora v Chrámu, ale deváté světlo mělo symbolizovat samotný ner tamid, jemuž se v současnosti také někdy říká šamaš (služebník). Chanukije měnily s dobou tvar, a tak můžeme vidět takové, které napodobují staré antické kahany, ale od devatenáctého století stále více také různé napodobeniny osmiramenných nebo devítiramenných menor nebo v současnosti ony žárovkové trojúhelníkovité či obloukovité svícny za okny mnoha evropských i amerických domovů (aniž by jejich obyvatelé vůbec tušili, co si tam vlastně dávají za symbol, že to rozhodně není symbol Vánoc, jak jsou přesvědčeni), neboť v minulých stoletích byla chanukija stavěna k oknu nebo do oken. Na tento svátek jsou židovské děti obdarovávány stejně jako děti v západní křesťanské a postkřesťanské společnosti o Vánocích; podobně jako se na mnoha místech v Evropě o rádoby křesťanských Vánocích pouštějí po vodě skořápky se svíčkami či děvčata házejí střevícem, v židovském prostředí se točí káčou. Lidová pověrečnost si tak našla své stoupence v obou jinak hluboce duchovních odkazech Božích dějin spásy.

Jestliže jsem již naznačil, že tak jako jsou zkomercionalizovány Vánoce, je stejně postižena i Chanuka, měli bychom si říci něco o hlubším významu a symbolismu, než je samo světlo za okny. Jistě se spolu s rabíny můžeme shodnout, že nejstarším dochovaným základem Jehovova poselství nám lidem je Tóra, Tóru, tedy Boží Slovo, je možno vykládat čtyřmi základními způsoby: prostý výklad, náznak, alegorický výklad a tajemství. Tóra je také přirovnávána k vodě, chlebu, vínu a oleji. Boží Slovo nám bylo darováno, aby světu přinášelo mír, to znamená, že šíření Božího Slova musí být v době úpadku a temna silnější, neboť Boží Slovo je světlo. V době úpadku židovského národa, kdy nad odděleným lidem vládla helénská správa, bylo zvláště třeba, aby světlo Tóry zářilo co nejsilněji, proto byla zjevena nejvyšší úroveň v Tóře – její tajemství. Řecká filosofie je povrchní. V té době filosofové odmítali proroctví, a proto se snažili, aby věřící židé zapomněli na Boží Tóru. Znečistili v Chrámu všechen olej představující Boží moudrost, protože odmítali všechno, co přesahuje možnosti lidského chápání. I helénisté souhlasili s tím, že Tóra je nesmírně moudrá kniha, nemohli se však smířit s tím, že je to Boží Tóra, nemohli vystát svatost Tóry – proti té bojovali. K tomuto boji používali řecký pirátský překlad Tóry, který pořídily skupiny ekonomických emigrantů ve spolupráci s modernistickými synkretiky bez souhlasu odpovědných duchovních autorit. Lidské moudrosti Tóry helénisté rozuměli, popírali ale svatost Boží moudrosti Tóry, snažili se věřícím židům vnutit myšlenku, že Tóra je stejně lidská moudrost jako „slavná“ řecká filosofie, a tak svými skutky, stejně jako svými myšlenkami modernisté souhlasící s helénisty, fyzicky i v duchovním smyslu – helénisté hlavně svým sexuálním a modernisté především duchovním smilstvem s pohany – znečistili ve Svatyni všechen olej. Chanukový zázrak je spojen s čistým olejem. Našli poslední džbánek oleje, na kterém byla veleknězova pečeť, stačil jen na jediný den, a tehdy se stal zázrak, vystačil na osm dní (až do doby, kdy vyrobili nový olej). Helénští okupanti a jejich spojenci z řad modernistů se snažili, aby věřící židé zapomněli Boží Tóru, chtěli znečistit svatost Tóry, jenže se stal zázrak, který nám pomohl, abychom si uvědomili, že moudrost Tóry patří Bohu, abychom i my našli poslední džbánek čistého oleje opatřený pečetí velekněze Nejvyššího.

Čistý olej – to je tajemství skryté v Tóře. Když studujeme myšlenky = slova zjevená Bohem a zapsaná lidmi, zabýváme se stejně většinou záležitostmi a zákony tohoto světa, může se nám tudíž stát (protože úpadek a temno jsou tak silné), že sice vidíme hloubku moudrosti slov, ale neuvědomujeme si, že jde o Boží moudrost. A právě skryté tajemství v Božím Slově nám může pomoci najít opět svatost Božího Slova, uvědomit si, že toto Slovo je Boží moudrost. Již jsme řekli, že olej představuje skryté tajemství Božího Slova. Olej je tekutina, kterou nepijeme jenom tak, poživatelný je pouze, zamícháme-li jej s jinými potravinami. Stejně je to i s olejem Božího Slova – s posvátným tajemstvím, je třeba smíchat ho se zjevenou částí Božího Slova (chlebem), aby i zjevená část byla plná svatosti a Boží moudrosti (čistého oleje).

Olej nám dává vnitřní duchovní světlo – olej ke svícení, s jeho pomocí se nám ukáže světlo Božího Slova – tajemství skryté v Jehovově poselství nám lidem. Poslouží to nejen nám samým, ale i ostatním v našem okolí, podle židovské tradice micvu – přikázání chanukových světel (lampiček s „čistým olejem“) lze splnit nejlépe tak, že chanukiji postavíme ven vedle dveří, když slunce již zapadlo, ale všichni ještě neodešli z trhu tohoto světa domů.

Chanukový zázrak s olejem (skrytým tajemstvím Božího Slova) pokračoval v pozdějších generacích ve svátek ustanovený na 25. kislev (připadající na některý z dnů v prosinci). Tehdy začalo rozlévání Božích pramenů Jehovova Slova do daleka. I po židovském vítězství nad Helény a modernisty, kdy již věřící židé nebyli nuceni zapomínat Boží Slovo, se hlavní důraz při studiu Tóry kladl na její zjevenou část. V době Talmudu (po zničení druhého Chrámu) byla moudrost Božího Slova zanesena i do Kabaly (skrytého tajemství), a tak utajena jak mnoha prostým Židům, tak i všem ostatním lidem, kromě několika učenců, kteří se této moudrosti učili v skrytu – jak stojí v Gemaře a Sefer  ha-Zohar – Knize Záře (Svatém Zoharu), kde Šimon bar Jochaj píše, že není dovoleno studovat tuto část Tóry nikomu jinému než jemu a jeho družině.

Až v několika posledních židovských i křesťanských generacích bylo studium této části skrytého tajemství otevřeno i ostatním, neboť právě v posledních pokoleních konce systému doposud lidstvu známého světa, a zejména nyní, v čase počátku kolapsu stávajících civilizačních struktur, je nejen dovoleno, ale také nanejvýš potřebné odkrýt a učit se tuto moudrost. Chanuka zdůrazňuje nutnost prodechnout studium zjeveného Božího Slova (nejdůležitější část našeho studia) vědomím, že je to Boží moudrost. 25. kislev (den, na který připadá svátek Chanuka v pohyblivém židovském kalendáři) nyní tedy přináší závazek studovat i skryté tajemství Božího Slova, to je velmi důležité a podstatné. Olej Božího Slova máme nejen přimíchat k ostatnímu jídlu (k zjevené části), ale učinit z něj také podstatnou součást potravy duše – potravy zbožné duše, která jest zdrojem nezbytného světla rozumu a poznání.

Skryté tajemství Božího Slova (olej) bylo všemu lidskému rozumu, původnímu i druhému Jisraeli – židům i křesťanům, darováno až v několika posledních generacích, protože duchovní tmářství modernistického synkretismu, ta lidi děsící Satanova tma, je ve světě opět stále silnější. Zejména proto, že světské znalosti stále přibývají, odvádějí nás od Boží moudrosti, a v důsledku toho hrozí, že zapomeneme na čistotu Božího Slova. Proto je tolik potřeba oleje Jehovova poselství, stává se nezbytnou složkou potravy, přestože v dřívějších generacích nebylo dovoleno olej používat nikomu jinému než hrstce učenců, protože mohl uškodit stejně jako olej, kterého bychom se pokoušeli jen tak napít. Nyní je však třeba, aby chanukové světlo stálo skutečně „venku u dveří“, aby se skrytá tajemství Božího Slova stala opět zjevená a posvěcující olej se dostal ven, do daleka, do celého světa.

Zjevení skrytého tajemství Jehovova poselství nás připravuje na Mesiášův příchod (Mašijach – Ten pomazaný „svatým olejem“), protože po Jeho příchodu se celý svět bude snažit poznat Boha Stvořitele i Soudce, a k tomu vede právě studium skrytého tajemství Božího Slova. Proto každý, kdo se snaží připravit a přiblížit svět Mesiášovu příchodu, se musí věnovat skrytému tajemství Bible. Chanuka je spojena s Mesiášovým příchodem. Chanuka je spojena i s číslem osm, toto číslo je číslem nových počátků – nového lepšího času, osm bylo například lidí, které Jehova zachoval při potopě jako nový počátek lidstva. Osmého dne od narození vstupoval každý mužský potomek Jisraele do smlouvy s Jehovou prostřednictvím obřízky. V katakombách nalézáme osmicípou hvězdu jako symbol Marie, matky Ježíšovy – matky Mesiáše. Augustin z Hippony (Aurelius Augustinus) považoval osmičku za symbolické číslo vzkříšení, a také baptisteria (křtitelnice) v prvních staletích křesťanství měla osmiboký (osmiúhelníkový) tvar. Chanuka se slaví osm dní, chanukových světel má být osm a víme, že i harfa v Chrámu bude mít po příchodu Mesiáše (v novém Jeruzalémě) osm strun. Hudba této harfy bude působit na Nebesa i Zemi a osm strun má snad kromě symboliky nového počátku symbolizovat i vanutí osmi pozemských větrů (sil a elementů) – větrů životodárných i zhoubných, z Boží milosti přítomných či z Božího dopuštění ničících. Naděje na příchod Mesiáše zachovávaná u židovských věrných, kteří jsou odhodláni lpět na Božím Slově stejně, jako na něm lpíme my, nás duchovně spřízňuje i v našem očekávání Parusie – druhého Mesiášova příchodu. Proto je třeba, abychom svou duši (Boží světlo) naplnili olejem Jehovova poselství a zapálili ji pro službu Bohu, a tak otevřeli dveře pro příchod Mesiáše již za našich dní. To je ono urychlování Parusie, o kterém jsem v minulosti několikrát hovořil.

My však stále máme mít na mysli i to, že v tom druhém – příštím příchodu přijde Mesiáš ve slávě Nebes v čele Nebeských bojových šiků andělů. Nenechme se zmást ztvárněními sladkého novorozence ve chlévě, tohle lidství už pominulo, a takto se nevrátí. Očekávat takového fyzického člověka by bylo fatální chybou!

Vím, že by bylo možné nyní skončit, nemohu však nepřipomenout ještě jiné, neméně důležité souvislosti. Často to opakuji, tak jako měl oddělený lid Jisraele své dispenzace, i my, duchovní Jisrael, jsme vystaveni nebezpečí, že svou dispenzaci promarníme. Nestáli snad lidé doby moudrého starce Eleazara či sesazeného a později zavražděného velekněze Onijáše III., který byl nahrazen modernistou Iásónem, před stejnými problémy, které řešíme my? V čem se liší doba násilného nebo indoktrinujícího vnucování helénizace od globalizace, které musíme čelit? Nestojíme snad před snahou zlikvidovat veškerou národní identitu a nahradit ji pocitem světoobčanství, který se snaží vnutit světu hrstka obdobně filosofujících synkretických intelektuálů podobných těm, jací se rozhodli kdysi přeměnit Chrám na ekumenické bohoslužebné místo? Nepřiklonila se snad část křesťanského duchovenstva k synkretismu, když termín interreligionismus zaměňuje termínem ekumenismus, aby zakryla společné svatokrádežné směšování se dokonce i s polytheistickými kulty či proudy uctívajícími předky – tedy kulty založenými na jednoznačně okultních praktikách? Nesvádějí snad tito modernisté prosté věřící zdáním, že toto je cesta „lásky, smíření a skutečného pochopení“? Neuchopili snad tito modernisté význačné duchovenské úřady, takže nyní bez překážek svými výklady převracejí Boží Slovo ve prospěch svých zvráceností? Neoznačují snad tito modernisté nás všechny, kteří naopak lpíme na zachování čistoty Božího Slova, za extremistické fundamentalisty? Máme snad možnost efektivně se bránit tomu, aby děti nebyly nuceny do školského systému vedoucího k všeobjímajícímu pravdoláskařskému světoobčanství v duchu New Age, je-li ve svých základech státní i soukromé školství plně pod direktivami státních i nadnárodních úředníků? Jak dlouho bude trvat, než budou naše pevné postoje označovány jako společensky nebezpečné, nepřijatelné, kriminální a ohrožující (nový) světový pořádek (řád)…?!

Oheň Chanuky, stejně jako světla na oltáři, jsou plameny očištění; když byli židovští učenci a kněží odváděni do babylonského zajetí, vzali oltářní oheň a ukryli jej v dutině, která se podobala studni; když se potomci těchto kněží navrátili z exilu, vyhledali skryté místo, kam byl uložen oltářní oheň, nenalezli však oheň, ale jakousi hustou tekutinu, nespekulovali nad transsubstanciací, ale poslušně tekutinu vzali a rozlili ji na Nehemjášův příkaz po všem, co bylo třeba k zápalné oběti. Příkaz byl vykonán, slunce, které bylo až do té doby skryto za mraky, vyšlo a tekutina se začala vysušovat, pak se vznítil velký oheň. Stejně tak se vznítil plamen i na kamenech, na které Nehemjáš nařídil vylít zbytek tekutiny. Nehemjáš a kněží tuto tekutinu pojmenovali „neftar“, což lze přeložit jako nafta, ne ta syntetická, kterou známe dnes, ale přírodní dar. Naše doba se řítí do stále většího zneužívání stvoření, všeho, co nám Bůh dal k rozumnému hospodaření, dnešní bezbožný svět zneužívá s bezhlavostí lupičů a vrahů, největšími skutečnými teroristy jsou mocichtiví politici a vědci, kteří bez jakýchkoli zábran zneužívají každého poznání hlubokých tajemství přírody ke svému obohacení či k pomíjivé slávě a zdání moci nebo významnosti. Náš svět je světem obdoby časů Noeho varujícího před zkázou. Kolik z nás je ochotno naslouchat varování Božího Slova a vstoupit do archy čisté víry, než se dveře uzavřou? Bůh slíbil, že nezničí již nikdy Zemi vodou, víme však, že až přijde čas, očistí ji plameny. A tak se dnes loučím přáním, nechť jsou vám světla zářících svící a lampiček do krátkých tmavých prosincových dní světly zaslíbení očištění. Církev se modlí, přijď, Pane Ježíši, přijď již brzy.

Autor: pastor Ari

(Napsáno v „Domě u jezera“)

POST SCRIPTUM:

Při psaní tohoto textu jsem hodně pracoval i se svým starým konceptem kázání na chanukové téma z prosince 2009 a kromě pramenů výše uvedených přímo v textu jsem v té době ještě dále používal i tyto publikace:

NEUE JERUSALEMER BIBEL. 5. Aufl. Freiburg im Breisgau, Verlag Herder Freiburg im Breisgau 1985. (Imprimatur – Freiburg im Breisgau; Der Generalvikar: Dr. Schlund).

THE SEPTUAGINT WITH APOCRYPHA:  GREEK AND ENGLISH. 6th. Ed. podle pův. Samuel Bagster + Sons, Ltd., London, 1851. HENDRICKSON PUBLISHERS 1997.

ŽIDOVSKÉ TRADICE A ZVYKY (sborník). Praha, Židovské muzeum Praha 1995.

Wineman, A.: MYSTICKÉ PŘÍBĚHY ZOHARU. 1. vyd. Praha, VOLVOX GLOBATOR 1999.

Wiesel, E.: TALMUD – PORTRÉTY A LEGENDY. 1. vyd. Praha, SEFER, s.r.o. 1993.

DER JERUSALEMER TALMUD. 1. Aufl.  Stuttgart, Philipp Reclam jun. GmbH + Co., Stuttgart 1995.

Johnson, P.: A HISTORY OF THE JEWS. 1st. Ed. London, George Weidenfeld + Nicolson Limited 1987.

Herzog, Ch. – Gichon, M.: BIBLICKÉ VÁLKY. 1. vyd. Brno, Books, s.r.o. 1999. 

Jak si vzpomínám, tak při práci na původním konceptu kázání v roce 2009 jsem používal i řadu papírových písemných poznámek a asociací, jež jsem postupně nashromáždil (napsal) v průběhu devadesátých let minulého století při studiu některých židovských textů, které byly v ruštině, ale tyto poznámky se mi už nepodařilo dohledat – což je škoda, asi jsem tím o některé zajímavé myšlenky a asociace, které bych rád dnes použil, přišel, ale snad i tak bude pro čtenáře tento text přínosem.

1) Black Friday – Černý pátek – je vždy na konci listopadu, je to den po Dnu díkůvzdání (Thanksgiving Day) a považuje se za začátek předvánoční nákupní horečky, je to den prvních výrazných slev a výprodejů. Termín Černý pátek vznikl ve Philadelphii pro popis velkého dopravního zmatku, který tam tradičně následoval den po Dnu díkůvzdání během 60. a 70. let 20. století. Obchody dlouhou dobu na Černý pátek otevíraly o 6. hodině ranní, ale zhruba od roku 2000 začaly otevírat dříve, v některých případech již o půlnoci, nebo dokonce před ní. Nakupující v USA jsou ochotni stát hodiny v dlouhých frontách a v okamžik otevření obchody vzít útokem, přeplnit jejich kapacitu a uvnitř se horečně prát o omezené množství zlevněného zboží. Občas dochází k roztržkám, násilí a ke zraněním, jak mezi zákazníky, tak personálem obchodů, v několika extrémních případech došlo dokonce i ke smrtelným zraněním.

2) Weinuka /vyslovováno vajnuka/ je složenina pocházející z němčiny – z Vánoc (něm. Weihnachten) a Chanuky (něm. Chanukka). Podle liberálních a nevěřících Židů je toto slovo ukázkou „úplné a vynikající integrace židovské populace do toho kterého státu“. Minulý rok proběhla ve státě Izrael televizní „reklamní kampaň“, kterou chtěli někteří věřící židé upozornit, že lidé židovského původu žijící v diaspoře (mimo Svatou zemi) stále více směšují své původní duchovní tradice s kulturními tradicemi jiných zemí i jiných náboženství a že věřící židé ve státě Izrael by se neměli chovat stejně hloupě. Bylo poukazováno na to, že vánoční stromeček nepřestane být vánočním stromečkem a nestane se „chanukovým keříkem“ (stromečkem židovským), když na něj nalepíme šesticípé hvězdičky a podobně. Tato kampaň se setkala s velkou kritikou a odporem liberálních a sekulárních (často naprosto nevěřících) Židů a médií v USA – takže by se dalo říci, že autoři kampaně mířili do černého a potrefená husa velmi hlasitě zakejhala.

3) Policista Darren Wilson ve Fergusonu 9. srpna 2014 zastřelil zloděje Michaela Browna, média však věc překroutila, a tím vyvolala již čtyři měsíce trvající nepokoje, kterých využívají gangy afroamerické mládeže ke kriminální činnosti. V pondělí 24. listopadu 2014 grand jury (velká porota  – což je soudní orgán, který rozhoduje o tom, zda má či nemá být zahájeno soudní stíhání osoby podezřelé ze spáchání závažného trestného činu) rozhodla, že policista Darren Wilson stíhán být nemá, protože zákon svou střelbou na Michaela Browna nijak neporušil. Dvanáctičlenná porota (devět bělochů a tři černoši, sedm mužů a pět žen) tak rozhodla na základě klíčových svědectví podaných ve prospěch Wilsona, která přednesli důvěryhodní černošští obyvatelé čtvrti, kde se konflikt odehrál, a kterými potvrdili předchozí důkazy: pitevní zprávu, balistické testy a analýzy krevních skvrn na místě střelby. Přes toto očištění svého jména se Darren Wilson rozhodl z policejního sboru odejít, protože jeho kolegům bylo opakovaně vyhrožováno vražednými útoky na policejní hlídky i policejní stanice, pokud Darren Wilson u policie zůstane. Jeho rezignace na službu u policie však byla – zdá se – zbytečná, neboť nepokoje nijak nezastavila – ty už žijí svým vlastním životem.

4) Muammar Kaddáfí, vůdce Libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje, byl 20. října 2011 za úsvitu poblíž svého rodného města Syrta dopaden protivládními povstalci, když se pokoušel uprchnout v konvoji aut, na který zaútočilo letectvo NATO (těchto útoků NATO se účastnila aktivně i Francie). Po dopadení povstalci byl Muammar Kaddáfí postřelen do hlavy a do hrudi. Zemřel zřejmě na následky smrtelného střelného poranění; předtím než tomuto střelnému zranění podlehl, však byl ještě lynčován davem. Amnesty International se na základě na internetu přímo povstalci zveřejněných videí střelby a lynčování domnívá, že zavraždění Kaddáfího bez řádného soudu (vzápětí po jeho dopadení) byl válečný zločin.

5) První česko-ruskou banku založila IPB v roce 1996 společně s ruskou bankou Vozrožděnije, která však z podniku záhy odešla, a banka pak zůstala plně v majetku české IPB. Po krachu IPB První česko-ruskou banku získala ČSOB, která ji však nechtěla, a tak ji předala do státní České konsolidační agentury, která ji v roce 2002 prodala ruské firmě Strojtransgaz, od níž banku (majoritní podíl v ní) získal současný vlastník – matematik a finančník Roman Popov, takže dnes lze banku chápat jako ruskou. Jde o první ruskou banku, která od rozpadu bývalého Sovětského svazu získala novou licenci v zemi Evropské unie, tu jí vydala Česká národní banka na začátku května 2008. Částka převedená touto bankou straně Marine Le Pen v hodnotě 9 milionů Eur je pouze první splátkou z půjčky ve výši 40 milionů Eur, přičemž strana hovoří o tom, že celkem na řádné prezidentské a parlamentní volby v roce 2017 (nebudou-li dříve) potřebuje 45 milionů Eur.

6) Gymnasium (latinizovaná podoba původně řeckého slova gymnasion, které je odvozeno od starořeckého gymnos = nahý) bylo místo, většinou sestávající z komplexu budov, kde – jak už základ samotného slova napovídá – nazí mladíci a muži byli cvičeni v různých sportovních disciplínách, a tím se připravovali na veřejné zápasy a závody; vše se samozřejmě dělo v rámci neodmyslitelně všudypřítomné ideologie helénismu, a tedy pod patronací příslušných božstev – v tomto případě pod vlivem božstva Herma, který je nejen patronem atletů, ale také řečníků, kupců, poutníků, a dokonce i zlodějů.