Zdroj: Chewra.com

Když na starém kontinentu – v tom starém křesťanském světě, který byl později Američany nazýván Starý svět a který dnes nazýváme Evropou – ještě zima bývala poctivou zimou a sníh přikrýval pole, lesy, vesnice i města milosrdnou bílou peřinou, tehdy dny byly přirozeně krátké a čas života běžel tak nějak jinak, ne sice bez starostí a často i včetně existenčních obav, ale jistě pomaleji a mnohdy i klidněji než dnes. Vždyť i záři hvězd si nejlépe uvědomíme tam, kde okolí neosvětluje nic umělého nebo kde nám do tmy pomrkává jen pár osvětlených oken. Zažeňte po setmění člověka informačního věku, člověka doby postindustriální do „divočiny“ venkova, vypněte mu (pomyslně) motor auta někde, kde není pokrytí sítěmi mobilních operátorů, a nechte ho v lehkém městském oblečení projít nějakou venkovskou cestou mezi poli a lesy, aby hledal civilizaci, a uvidíte, jak se v jeho podvědomí začnou probouzet pocity obav a nejistot, jak jeho mysl zbystří při každém neznámém zvuku z lesa, při každém zapraskání větvičky, při každém zavrzání velké větve jednoho stromu o kmen stromu jiného či jak se bude upínat ke každému záblesku hvězdy na obloze, když se roztrhají mraky…

Naši předkové byli ve výhodě, za řadou těch dnešnímu člověku neznámých zvuků dokázali rozpoznat konkrétní informaci: takhle to zní, když jde poblíž určité zvíře, takhle zpívá vítr v korunách stromů, takto zatleskají o vzduch křídla sovy, toto je zas praskání ledu ukrytého pod sněhovou pokrývkou. Znali toho velmi mnoho naši předkové, a proto dokázali přežít tam, kde by moderní člověk zbavený navigace a komunikačních technologií byl bezradný a záhy by propadal depresi.

Moudrost našich předků však znala i jiné praktické věci, jako třeba to, že den venku patří životu člověka a noc mimo lidská obydlí patří silám, které je rozumné nechávat být na pokoji a neplést se jim do cesty. Náš předek věděl, že den v zimě je krátký a že noc je dlouhá, že by si den neměl příliš uměle prodlužovat a dlouhou noc by měl využít i k tomu, aby tělo odpočinkem nabralo sil na čas, kdy dny venku budou dlouhé, příroda se probudí k životu a člověk v souladu s přirozeným řádem bude hospodařit, aby si zajistil dost obživy na dobu, kdy dny zase budou krátké a noci ovládnou velkou část času kolem nás.

Člověk se samozřejmě za těch dlouhých nocí cítil nesvůj, chyběl mu dlouhý den, chyběl mu širší životní prostor, ze kterého jej nepohoda počasí zahnala mezi stěny často malého stísněného obydlí. Člověk toužil po světle a upínal se k návratu slunce, k probuzení přírody, sedával u životodárných plamenů ohně a jeho myšlenky často utíkaly ven do přírody. Temnotu zimy toužil prosvětlit nadějí světla, generace si předávaly informaci, že zde je ten čas zlomu, kdy dlouhá noc ztratí něco ze své síly a její moc bude polevovat, kdy síly naopak bude nabývat světlo a krátké dny se budou opět prodlužovat. Naděje je vždy zárodkem radosti. Do tohoto času rodící se naděje vložila církev příběh o naději na věčný život přicházející skrze narození dítěte, které se později stane Mesiášem, jenž zlomí okovy smrti. Snad to byl dobrý úmysl, byť pokulhávající za historickou realitou, ale to pro mé dnešní vyprávění není až tak podstatné.

Na severu starého křesťanského světa, ještě než byl oním křesťanským světem, kde zimy byly v důsledku takzvaných (malých i velkých) ledových dob možná ještě o poznání tvrdší než jinde v Evropě, samozřejmě toužila srdce lidí po naději na probuzení přírody úplně stejně jako v místech, která znali naši prapředci. Na tomto severu žil skřítek, kterému například ve Švédsku říkali Jultomten, podle nářečí a míst měl mnoho dalších jmen a měl také různé zvyky: někdy cestoval na koze, jindy, když cesta byla náročnější, zapřáhl do saní věrného soba, a když to bylo ještě obtížnější, přibral sobů více, jeho koza ani sobi nelétali, choval se „přízemně“, nerozdával příliš darů, ale už samou svou přítomností přinášel štěstí, a ke štěstí patří i dobrá vůle a naděje. Bylo tedy štěstím, když tento poutník zaklepal na vaše dveře, neboť svou návštěvou vnesl do vašeho domu radost. Mít štěstí v tehdejší době, to neznamenalo nesplnitelná přání, štěstím bylo, že zrno vzejde a budoucí úrodu nic nezničí, že lidé i zvířata budou zdrávi, že na trhu směníte část úrody za poctivé plátno, že děvče dostane něco zdobného do vlasů a chlapec praktický nůž pro toulky přírodou. Host, který se zastaví u vašich dveří, přinese novinky z blízkého i vzdálenějšího okolí, a i informace měly tehdy svou hodnotu, za kterou stálo za to dát hostu večeři a třeba mu i ustlat na noc. Host mohl být i ten, kdo má v saních něco na výměnu, kdo si od vás vezme kůže a nechá vám za ně něco užitečného nebo příjemného pro vaši domácnost. Děti si velmi přály, aby i u nich se zastavil ten, který může být zdrojem nových zpráv, kdo přináší radost a něco ozvláštňujícího, proto v tom čase dlouhé tmy dávaly ven misku se sladkou kaší, kterou měl cestující skřítek rád, aby se zastavil i u jejich domu. Vždyť skřítek na sebe mohl brát různé podoby, dejme tomu podobu podomního obchodníka nebo starého moudrého poutníka v kabátě z bílé, zelené či červené tkaniny lemovaném kožešinou.

Když se rozvíjel v devatenáctém století ekonomický život v Novém světě, kterému dnes říkáme Spojené státy americké, nejeden hospodář ze severu Starého světa vzal svou rodinu, aby se pokusili o štěstí jinde, a tak se s nimi vydali na cestu i skřítek Jultomten či uvážlivý starý poutník Joulupukki s manželkou Joulumuori a věrným sobem Randolphem, který později dostane jméno Rudolph a stane se hrdinou písňového hitu.

Amerika devatenáctého století byla však kotlem národů, ze kterého se navařil nejeden nedobrý guláš. Jazykové překážky, zkratkovité informace a snaha o zrychlení životního tempa stály nejen za produkty průmyslové revoluce, ale i za umělými mýty.

Jako se zde mísily různé národy, stejně tak se zde prolínaly i jejich tradice a pověsti. Například postava biskupa Mikuláše z Myry nebyla Američanům na přelomu 18. a 19. století neznámá, byť ji znali hlavně v upravené verzi vzniklé sloučením holandských a anglických pověstí. Proto bylo možné setkat se v Americe s nizozemskou podobou Mikulášova jména Sint Nicolaas i její zdomácnělou verzí Sinterklaas, ty byly ovšem anglicky mluvícím Američanům zřejmě nesrozumitelné. V americkém národnostně jazykovém kotli tak záhy došlo ke zkomolení nizozemského Sinterklaas, a tak se zrodil dnešní Santa Claus, což měl být původně správně anglicky Saint Nicholas, ale už nikdy nebyl. V americkém tisku bylo jméno Santa Claus prvně publikováno již v roce 1773 v Rivingston’s Gazette. V roce 1823 vyšla báseň „Account of a Visit from St. Nicholas“, jejímž autorem je pravděpodobně Henry Livingston Jr., i když o několik let později si ji pod názvem „The Night Before Christmas“ pokusil přivlastnit Clement Clarke Moore, který báseň zařadil do knihy, v níž publikoval sbírku svých básní. Henry Livingston Jr. působil jako ilustrátor pro New York Magazine a pro Poughkeepsie Journal, pro oba tyto časopisy psal i krátké příspěvky a básně, ovšem ty podepisoval jen redakční značkou, což Moorea zřejmě svedlo k tomu si báseň „Account of a Visit from St. Nicholas“ v roce 1844, tedy šestnáct let po Livingstonově smrti, přivlastnit, protože báseň považoval za zapomenutou. Livingston zakomponoval do své básně starověkou křesťanskou postavu biskupa Mikuláše z Myry a promíchal její život s některými severskými prvky, a tak do Mikulášova života vstoupili i sobi Dasher, Dancer, Prancer, Vixen, Comet, Cupid, Dunder a Blixem, kteří táhnou jeho sáně. Základ moderního (soudobého) vzezření Santa Clause můžeme najít v ilustracích Thomase Nasta uveřejňovaných v Harper’s Weekly od roku 1863. Ovšem kanonickou podobu Santa Clause, jako tlustšího muže s vousy v červeno-bílém oblečení, dala této umělé (synkretické) postavě společnost White Rock, která jej takto začala znázorňovat od roku 1915 během reklamní kampaně na své minerální vody a později i na své zázvorové pivo. Tento „model“ pak v roce 1931 převzala firma Coca-Cola, která se postarala o masové mezinárodní rozšíření legendy o Santovi a jeho létajících sobech. V roce 1939 Robert L. May napsal pro síť obchodních řetězců Montgomery Ward rýmovaný příběh „Rudolph the Red-Nosed Reindeer“ o sobovi, který měl zářící červený nos, kvůli čemuž ho ostatní sobi nechtěli přijímat mezi sebe až do chvíle, kdy si Rudolpha všiml Santa Claus a požádal ho, aby vedl jeho sáně v mlze, protože kvůli ní hrozilo, že děti nedostanou včas své dárky; a tak se na scénu dostává devátý sob, původně vlastněný severským párem Joulupukki a Joulumuori. Během roku 1939 bylo dětem rozdáno 2.400.000 výtisků tohoto příběhu, jenž o deset let později ještě více proslavila zhudebněná verze od Johnyho Markse, kterou nazpíval Gene Autry; no a nebyla by to Amerika, aby se úspěšného tématu nechytl filmový průmysl a postupně se nezrodilo několik filmů.

Nemám nic proti tradičním pohádkám, které většinou zahrnují archetypální moudrost našich předků, ale je zkomolenina příběhu o biskupu Mikulášovi, okořeněná fantazií reklamních producentů a spojená s prvky severských předkřesťanských pověstí takovou pohádkou? Obávám se, že ne, je nepravdou o biskupu Mikulášovi, ale je i nepravdou o tom, co se vyprávělo o životě severských přírodních jemnohmotných bytostí, které na sebe mohly brát nějakou podobu, aby se daly lidem poznat nebo aby s nimi lidé mohli komunikovat. Mému srdci je rozhodně nějak milejší skřítek Jultomten, poutník Joulupukki se svou manželkou Joulumuori nebo zmatkářská severoitalská čarodějka Befana, která -podobně jako tři mudrci z Východu- po narození Ježíše hledala Betlém, aby tam přinesla svůj dar, ale protože ho nenašla, tak dodnes na svátek Epifanie (Epiphania Domini = slavnost Zjevení Páně, tzv. svátek Tří králů) létává na koštěti, snáší se do domů komínem a hodným dětem dává do punčoch sladkosti a ovoce. Ostatně i o tento komínový motiv s následným dáváním dárků byla Befana okradena a byl o něj obohacen Santa.

Na druhou stranu, nerad bych se připojil k zástupu antiamerikanistů, pro které je útok na Santu jen zástupným důvodem, proč útočit na cokoliv amerického. Nerad bych stál „v jedné řadě“ s jistým panem protestantským kazatelem, který jako výraz svého odporu ke kultu Santy oběsil na svém domě Santu na provaze s nápisem, že k nim domů chodí Ježíšek. Spousta amerických, ale i kdekoliv jinde na světě žijících dětí nemůže za to, že se jejich rodiče nechali převálcovat reklamní mašinérií a že zapomněli staré a duchovně naplněné tradice svých předků či byli ochotni se jich vzdát pod tlakem módní komerce. Dětem by se ubližovat nemělo a vidět oběšeného Santu dětem příběh o novorozenci z Betléma rozhodně nijak nepřiblíží.

A tak bych vám do příštích dnů přál, hledejte světlo a naději v hloubi svých srdcí, hledejte je v silnějším sepětí s jemnohmotným i hrubohmotným prostorem kolem nás, tak jak to činili naši předci či tak jak ho mohou vidět děti, a nepouštějte si zbytečně domů prefabrikovaná pozlátka a umělé třpytky, které stejně za pár dní skončí v popelnici a které mohou být spíše zdrojem zklamání, neboť falešná očekávání nebývají naplněna…

Autor: pastor Ari

(Meditační ústraní Andělský ostrov, při zimním slunovratu roku 2014)

1 Komentář

  1. 24.12.2014 – 2 Tevet 5775 v 15:13 — Odpovědět

    bs*d

    Jestlipak ta “Befana” není jen jemně zkomolená Epifana :)

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Nádherný vánoční dárek

Další článek

Mlčanie pri zdrojoch ľudskosti