Není tajemstvím, že svět jidiškajt má čtyři nové roky. Tedy maličko v nadsázce řečeno vlastně čtyři Silvestry. Pro narozeninách vesmíru (Roš ha-šana), pak v jaro-zimním měsíci vegetačního klidu měsíci švat přichází nový rok stromů. Tehdy stromy slaví svoji pohlavní dospělost a člověk spolu s nii začíná přemýšlet o tom, jak smysluplně zhodnotit jejich úrodu. Brzy nato nadchází nový rok králů – prvního nisan. Těsně před Roš ha-šana, úderem prvního elul je potom termín posledního ze čtyř. Nemá žádné speciální jméno ani svůj svátek, je to prostě bilance končícího roku. Ještě posbírat vinice, uskladnit brambory a pak přepočítat stáda, ze kterých je také slušné oddělit desátek …

Málokdo ale tuší, že „silvestrovských“ příležitostí je vlastně pět. Tou pátou je totiž bezesporu pesach.

Jednou z hodně zavazujících pasáží pesachové hagady je prostinké konstatování, že to nebylo jen tehdy (a kdoví jestli vůbec tak, jak se píše v mýtu), ale že je to dnes a tady.

To já stojím pod horou Sinaj, možná jen na jejím úpatí, kam zaběhne-li se dobytče, bude ukamenováno anebo usmrceno šípem. Možná v duchu stojím dokonce skutečně pod ní, tou jako kamenné razítko vznášející se v povětří v ruce Vznešeného, dýmající jako vápenice a celou se třesoucí, čemuž ovšem nevěřím, protože zázraky se dnes dějí jen ve zkumavce a na facebooku.

Jenomže ať tak či tak, nebyli to oni, jsem to já (také já a  všichni moji), kdo jsme  vyšli z Micrajim. Snad … že někdo třeba z Micrajim vyjít nechce, anebo si to tak nebere, o tom svědčí další hagadový příběh o čtyřech synech.

Vyšli jsme tehdy z Micrajim. Vyšli. Neutekli. Protože od samého počátku, ještě než začnou v našem proslulém mýtu z Nilu vylézat žáby dokonce do díží i ohnišť, ještě než pomře dobytek a objeví se ohnivé krupobití, je řečeno a několikrát opakováno: Propusť můj lid…!  Navíc, aby mi sloužil. V nesvobodě se sloužit nedá. Ale chce to i osobní aktivitu.  Vždyť Mojžíš mohl nakonec tam u Keře, který by měl dostat jméno „Keř poznání činu“, vyfasovat pokyn – „Seberte se a utečte z poroby, Já už se nějak postarám.“ Nestalo se. Pěkně veřejně a hlavně s hrdým čelem. Ke svobodě.

Micrajim samozřejmě není jenom letovisko Hurqada, ale především „zúžení“ – tj.  prostor anebo stav, který nás zužuje anebo sužuje?

A kdyby nešlo o aktivní východ z vlastních úzkostí a pro tu úzkost zúžených limitů, stačilo by Nebesům tuto mýtickou událost pouze zmínit. Nikoli ji kodifikovat jak příležitost. Podobně jako nikde v tóře nenajdeme pokyn  připomínat si anebo slavit svátek Chanochova nanebevzetí, den pádu Jericha anebo týden červeného vlákna nevěstky Rachab. A dokonce i v případě Chrámu slavíme jen okamžik jeho zkázy (naší zbytečné zloby a vzájemné nevraživosti) a nikoli jeho zbudování či dedikace.  Zatímco o měsíci a životní etapě, kdy by se mělo narodit nové stvoření je napsáno: Tento měsíc počátkem měsíců vám bude, první mezi měsíci roku… (ex 12:1);  A jako každá micva, ani tato není příkazem ale příležitostí. Dveřmi, za nimiž stojí nový vesmír. Nechci přece „muset“ hledat a prodat chamec, nechci „muset“ sehnat všechny ingredience na seder a nechci seder pouze absolvovat!!!  Radši bych si tím nekomerčně ozdobil něco docela jiného. Slavnostní otevření dveří k novému stvoření.

Vyjít ze zúžení a potom na tom během omerového počtání poctivě zamakat. Anebo, jak s oblibou říkává rebe Šaul –„po lidsku pravím“ – zvolit cestu ke svobodě. Nemám na mysli lehkomyslné hození starostí za hlavu – „Šéf se postará“, vždyť už Pirkej nekompromisně vyučují: „Kdo, když ne já, kdy,ne-li teď!“ On se sice postará, ale teprve až mu udělám místo. Tak jako Moše.  Chvíli se taky smlouvalo. Ostatně byl to potomek Abrahamův:  Nejsem rétor, stejně mi nikdo neuvěří, navíc nemám čistý trestní rejstřík, je blbá doba, lidi mají svých starostí dost, hypotéky, nezaměstnanost, už si nakonec zvykli a stejně to ty nahoře nezajímá…  Ale když už nakonec jedou stál před faraonem, už to nešlo zastavit. A mysl se pročišťovala…

A lidi se přidali. A nejen lid Jisroele. Nezapomínejme, že suchou nohou přešlo úžinu i velké množství Egypťanů. Pravda, zakrátko se jim všem začalo stýskat po česneku a po polévce v hrncích, ale to už je maličko jiný příběh. To už je takové to naše – K čemu je mi celá svoboda, když na to stejně nemám, abych si na tu Hurqadu zajel!  Všude samý bilderberg, k tomu to poklonkování Merklové smrtelně nebezpečnému islámu, navíc s Putinem ante portas. Mojžíši, dělej s tím něco! To byli vlastně postrkem zpátky v Micrajim už tam na poušti!!!

A my na tom nejsme jinak. Jenže pak přijdou třeba vánoce, promoce, aukce či liposukce, děti anebo vnoučata a člověk má i s holým zadkem možnost udělat něco dobrého. Nemusí, ale může. Nemusí, ale udělá to. A  najednou je navzdory bilderbergu, hypotéce i celému ISIS v maličkém šoku. Dělat dobré je rozkoš.

Rozkoš je ovšem záležitost duchovní. Není to nějaká lepší Hurqada, ale je paradoxně lepší než jakákoli Hurqada.

Nemusím, ale mohu. To jsou ty nejspolehlivější dveře vedoucí z Micrajim. Nezaklínám tady nikoho, nečaruju, neobracím ani neevangelizuju. Vy to víte stejně dobře jako já. Protože jste to určitě taky párkrát zažili.  Dobré je dobré. A dělá dobře i tomu, kdo ho dělá.  A dá se dělat i s holým zadkem. Ne páchat ho!  (Takové „dobro“ páchá možná právě kdejaký politický podnikatel anebo kdejaký extrémista), ale prostě ho dělat. Dopřát si ho. Na sobě i na druhých. Jaké a kolik ho tu je,  to už je ve hvězdách a v kopřivách podél naší cesty životem. Ale je ho tam všude plno. A tak, je-li roš-chodeš nisan jedním ze čtyř nových roků, tak pátým „silvestrem“ – pátou příležitostí dávat si předsevzetí a bilancovat, a pak taky naplnit, nezahodit je jako ta silvestrovská, je  i onen pesachový večer s hagadou v rukách.

Protože „dobré“ je základní smyl stvoření. I velkého třesku. (A aj viděl Vznešený, že všechno je dobré – gn 1:31); Zkusit dobré konat je potom už jen  napojením a zapojením se do vesmíru. A dobře vykonané dobro oblažuje.

A jak si pohlídat, abych dobré konal a ne páchal?  K tomu je tu ten kamenný seznam, který Mojžíš přinesl při své druhé cestě nahoru na horu. Který sice klidně nemusím, ale mohu, ale nakonec musím, protože mohu a protože je to blaho.

Starosti a potíže (caarot – corajim) nezmizí ani díky seznamu. Přesto ale cesta z nich (mi-corajim – Micrajim) určitě vede. Sice turisticky špatně značenou zkratkou „dělání“ dobra. Poskytnutého i přijímaného. Drsný chodníček, pravda, ale vede domů a hlavně  daleko od všech zúženin. Ne nadarmo vyslovujeme při Amida: Pane, rozšiř mé limity (Adonaj, sefataj tiftach…) Tak vstaň a choď po něm. (Chag sameach.)

1 Komentář

  1. josh
    29.3.2015 – 9 Nisan 5775 v 12:18 — Odpovědět

    chlieb z neba na ceste z Micrajim :)

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Turecká charita zachránila unesené Češky

Další článek

Otevřený dopis pro pana Maxe Blausteina