Před rokem jsem sám spolu s několika málo klienty, kteří byli ochotni respektovat moje know how (a zároveň je neodradilo, že nemám kancelář, kapacitní výrobu a zvučné jméno plné referencí) založil firmu AirMarketing.cz s.r.o.

Zhruba po roce otevírám svou první kancelář, přijal jsem na půl úvazku dvě kolegyně (jednu skvělou obchodnici muslimku a jednu kolegyni z oboru s podobnými případy jako mám já).

Celý život jsem od svého otce poslouchal: “buď popelářem!”  Osobně proti popelářům opravdu nic nemám, jenomže takový život by mě neuspokojoval. Prostě chci říct, že otec vždycky chtěl, abych si vybral tu nejméně náročnou práci. Utvrzoval mě v myšlení, že jsem ZERO, které to na rozdíl od jeho druhého syna (kterého má s jinou ženou než s mojí matkou) nikam nedotáhne. První práci (nikoliv brigádu) jsem měl na střední škole ve 3. a 4. ročníku. Od osmnácti jsem bydlel sám a školu jsem kvůli práci trochu zanedbával. Pracoval jsem v akvaristice, jenže rybičky mi z akvárií mizely.  Ne že bych je zrovna kradl, ale jelikož jsem je při čištění hadicí vysával do kanálu, odvelel mě majitel do svého druhého byznysu – potravin.

To věčné podceňování ze strany otce, jsem si vykompenzoval smyšlenými pěti kamarády ve své hlavě a David byl Boss. Již od malička jsme si povídali. Dnes už jsme pouze dva. David 01. Klárka (manželka) si na to nikdy nezvykla, vždycky mi říkala blázne, ale vím, že mě i přesto měla a má ráda.

Doufal jsem, že těch pět kamarádů vymyslí něco, co ještě nikdo nevymyslel. Jenom jsem nevěděl jak, ale říkal jsem si známé pravidlo, že více hlav více ví. A přestože se jednalo pouze o mojí hlavu, byl každý z přátel svým způsobem jiný. Věnoval jsem jim svoje vlastnosti. Byli moje já a v krizových či emočních řešeních jednal vždy někdo jiný. Miloval jsem ty masky.

Když jsem  před několika málo dny seděl se svou budoucí kolegyní na obědě a povídali jsme si o budoucí práci, řekl jsem jí, že si myslím, že upřímné lidské přání (myšlenka) je to jediné, co – podle mě – zvládne podle Einsteinovy rovnice dosáhnout rychlosti světla. Poděkovala a řekla, že to má stejně. Povídala o svých básních, že v mánii napsala některé básně. Jednu mi přednesla; opravdu byla nádherná. Pochopil jsem, že přesně takových kolegů (nevyhýbám se mužům), aktuálně jen dvou kolegyň, bych si přál mít více. Je to o vztahové rovině a já se nikdy nebudu považovat za BOSSE jinde než ve své hlavě. Je pro mě samozřejmě důležité, aby plnily úkoly a jejich dílčí úkoly, ale taky vím ze své předchozí praxe, že pro mě byla vždycky důležitý smysl práce a vztah a loajálnost k zaměstnavateli. A vztahy se budují díky EGU velice špatně. EGO, jak hezky řekla daná kolegyně na obědě, nám brání, abychom se více otevřeli. A já jí na to odpověděl, že EGO je věc, která nás dostane na určitý stupeň vyspělosti se kterým se každý jedinec a v jiné fázi smíří jako maximem a zůstane na něm. Krásným příkladem je třeba bývalý prezident Klaus, to je to uspokojení z EGA, které dále už neuměl odbourat. Ale na nás je, abych toužili po dokonalosti a odbourali naše podělaný EGA, zatím to neumím, ale rád bych.

Jak se dospěje k dokonalosti?! Tak, že si uvědomíte, že kapacita lidského mozku je neomezená a že může bourat hranice (doslova), včetně časoprostoru – to je návrat k Einsteinovi. A že jeho rozsah používání není nikdy omezen. Mých pět kamarádů mělo jednu vlastnost společnou. Tu vlastnost převzal i David 01:

Nikdy nebudu spokojen s tím, v jaké fázi jsem.

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Kuřte! Je to zdravé!

Další článek

Naděje je silnější než strach ze smrti