Od poslední velké námořní tragédie, která po sobě zanechala stovky utonulých migrantů, do Itálie zamířily další tisíce lidí, hrajících se životem ruskou ruletu. Většina z nich pochází z Etiopie a z Eritreje. Podle eritrejské aktivistky Meron Estefanosové i podle sicilské organizace Caritas na cestu z Lybie vyrážejí lodě obsazené stovkami pasažérů, z nichž většina jsou ženy a děti.

Mezi odhadovanými dvěma sty tisíci lidmi, kteří vloni přepluli moře, aby se dostali do Evropy, je téměř každý pátý z Eritreje. Jen válkou zmítaná Sýrie přiměla k útěku více lidí (Syřané jsou na palubách kocábek zastoupeni jedenatřiceti procenty). Eritreu opustilo už víc než tři sta tisíc obyvatel. Utíkají před nesvobodou, stagnující ekonomikou, policejním násilím i vojenskou službou, která se podobá nevolnictví.

Eritrea si nezávislost na Etiopii vydobyla po třicet let trvající občanské válce teprve v roce 1993. Etiopsko-eritrejský konflikt měl své kořeny už v době kolonizace. Itálie tehdy svou anexí Eritreje připravila Etiopii o přístup k moři. Když se ho poválečná Etiopie pokusila získat zpátky, stálo to dvacet tisíc lidských životů. Vzdor nepoměru sil Eritrea zvítězila a dosáhla samostatnosti. Euforii z vítězství však brzy zastínila skutečnost, že bývalí vojenští vůdci se proměnili v despotické vládce. Nynější hlava státu, Isaias Afwerki, nechal uvěznit své politické odpůrce. Země je nedostupná zahraničním novinářům i pozorovatelům mezinárodních organizací. Vyšetřovatelka OSN, která chtěla před dvěma lety v Eritreji prověřit důvod masového exodu tamních obyvatel, nesměla vstoupit do země. Přesto se jí podařilo zjistit, že Eritrejcům v jejich domovině hrozí neomezená vojenská služba, nezákonné věznění v nelidských podmínkách, politické vraždy i mučení. Vyšetřovatelka má k dispozici svědectví o tom, že někteří vězni byli drženi v kontejnerech, kde teplota dosahovala padesáti stupňů celsia. Jiní byli podrobeni mučení za pomoci hmyzu.

Nejvážnějším důvodem pro útěk je pro mnohé eritrejská vojenská služba. Její nutnost vláda odůvodňuje hrozbou nového vzplanutí konfliktu s Etiopií. Vojáci, kteří nastupují službu ve věku kolem šestnácti let, jsou využíváni k těžké práci v dolech i jinde, nemají možnost ze služby odejít a verbováni jsou na deset i více let. Trpí nedostatkem jídla i zdravotní péče. Vyšší šarže vojíny zneužívají – namísto výcviku – k těžké práci a k posluhám. Dezerci přísně trestají.

I přesto se některým vojákům podaří utéci. Obvykle zamíří ke státní hranici se Súdánem – pohraniční stráže na narušitele státní hranice střílejí ostrými náboji – a pak přes Saharu do Lybie. Cesta trvá tři týdny a svědkové vyprávějí o dunách, na nichž jsou roztroušeny mrtvoly a kostry těch méně šťastných. V Lybii pak Eritrejci zaplatí za převoz do Evropy.

Nemají však vyhráno, ani když přežijí i cestu po moři. Eritrejská vláda tvrdí, že v Eritreji je bezpečno a uprchlíci by měli být vraceni. Henok Tekle, který utekl z eritrejské armády, přešel poušť a na moři ho po ztroskotání zachránila maltská loď, vypráví, že když byl deportován zpět a vydán eritrejským úřadům, putoval na 18 měsíců do vězení. Dva z jeho spoluputovníků byli zabiti, další se ve vězení pomátli.  „Malárii nám tam léčili paracetamolem,“ cituje Tekleho britský Telegraph. Teklemu se podařilo přelstít systém znovu. Tentokrát se přes uprchlické centrum v Súdánu dostal do Velké Británie, kde nyní žije a pracuje ve stavebnictví.

I přes rostoucí počty eritrejských uprchlíků u italských břehů se Itálie rozhodla snížit výdaje na námořní hlídky.

Italský program Mare Nostrum, díky němuž se v minulém roce podařilo zachránit na 150.000 životů, byl vloni v listopadu kvůli nedostatku financí uzavřen. Částečně by ho měla nahradit operace ochrany hranic Triton, zastřešená evropskou pohraniční agenturou Frontex. Roční rozpočet Frontexu je 89 milionů eur. Mare Nostrum mělo k dispozici 10 milionů eur měsíčně.

Estefanosová, která je známá jako mluvčí Eritrejců prchajících před Afewerkiho režimem, řekla pro britské IBTimes, že už 12. dubna přijala několik telefonátů od Eritrjců, kteří uvízli na moři. Informovala o jejich poloze italské úřady, ale co se s uprchlíky stalo dál, neví. „Když jsem s nimi mluvila naposledy, prý kolem nich kroužily italské motorové lodi. Zkoušela jsem se jim dovolat později, ale telefon byl vypnutý.“

Potíže s námořní imigrací přitom nemá jen Evropa. Nestabilní bárky odrážejí například i od pobřeží Dominikánské republiky, aby zoufalé pasažéry dovezly do Portorika. Zejména pro ženy a děti je cesta mimořádně nebezpečná. Ženy mohou být cestou znásilněny, nebo pokud menstruují, vyhozeny přes palubu, aby „nelákaly žraloky“. Mnoho lodí se na moři ztratí a pasažéři zemřou hladem nebo žízní. Jiné se prostě potopí; většina bárek je vyrobená podomácku. Cestující na lodích jsou ohroženi násilím ze strany svých souputníků i ze strany převaděčů a nemají ani jistotu, že se jim v cílové destinaci podaří zůstat.

Podle odborníků migranti sice znají rizika, která je na cestě čekají, ale jejich naděje je silnější než strach.

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Upřímná myšlenka je rychlejší než rychlost světla na druhou

Další článek

Slova, slova…? Co brání Izraeli uznat genocidu Arménů?