Když David, můj Shekel šéf (já vím, nebudu Ti říkat šéfe ;), napsal „Srdce věnována Erichovi“, uvědomila jsem si, jak málo chválíme. Většinou nezapomeneme pochválit sami sebe, ale jak často chválíme naše blízké, známé, ale i lidi téměř neznámé?

Před několika lety jsem se vracela autobusem od rodičů zpět do Prahy. Protože jsem poblion, seděla jsem úplně vpředu, což mělo velikou výhodu – nezvracela jsem. :) Nevýhodou bylo, že jsem slyšela téměř každé slovo z rozhovoru pana řidiče a jeho známého. No, z rozhovoru… byl to spíš vodopád nadávek, urážek, negativních postojů ať už vůči Romům (chudák ta romská maminka s dětmi, která zrovna přecházela přes přechod, ta dostala jmen…) nebo řidičům s pražskou poznávací značkou. Neustále se to ve mně pralo a říkala jsem si, že bych měla pánům něco říci nebo je slušně požádat, zda by se mohli vyjadřovat slušně, že něco takového nemíním poslouchat další dvě hodiny jízdy. Ale vzhledem k tomu, že jsem byla v pokročilém stadiu těhotenství a měla šátek, bála jsem se, že to nakonec schytám i já a dostanu buď vynadáno za šátek, nebo předčasně porodím. Po dvou hodinách jsem vystoupila naprosto zhnusená z autobusu a další den jsem napsala e-mail dopravci, který tuto autobusovou linku provozuje, aby věděl, jak jsme si s ostatními cestujícími tuto jízdu „užili“. Chudák, tu četbu mu nezávidím a dodnes je mi ho líto, když si vzpomenu na jeho otřesenou odpověď.

Napsáním stížnosti se ve mně ale něco zlomilo. Byla to má první stížnost v životě a také doufám, že poslední. Začala jsem si uvědomovat, jak snadné je napsat stížnost a jak snadno se člověk podobnými negativními zážitky a zkušenostmi nechá ovlivnit a ovládnout. Říkala jsem si, že napsat na někoho pochvalu přeci musí být daleko jednodušší a přínosné nejen pro člověka, kterému je adresována, ale i pro mě samotnou. A tak jsem čekala na vhodnou příležitost někoho pochválit. Když se člověk dobře dívá a vnímá lidi kolem sebe, dříve nebo později se příležitost naskytne.

Vzpomínám si, že jsem každý den potkávala kousek od kanceláře starší paní, která prodávala časopis Nový prostor. Nikdy nikoho neobtěžovala a trpělivě stála bez ohledu na počasí na svém místě. Ať jsem si u ní časopis koupila nebo nikoli, byla vždy velmi milá, zdravily jsme se a sem tam jsme prohodily pár přátelských slov. Cestou do práce jsem také pravidelně míjela ještě jednoho prodejce ve stanici metra, který mi každé ráno vléval optimismus do žil provoláváním: „Vážené čtenářky, vážení čtenářky, kupte si nové vydání časopisu Nový prostor!“ s intonací plnou nadšení, jako by přijel cirkus a pán na něj prodával lístky :) Jedno odpoledne jsem si vyhledala mailovou adresu Nového prostoru a napsala do redakce e-mail, ve kterém jsem pochválila jak paní, tak pana prodejce. Mně samotné to udělalo radost a když mi přišla pěkná odpověď se slovy, že prodejcům mou pochvalu vyřídí, měla jsem ten den Vánoce :) Dobře, no, Vánoce ne, ale ramadán určitě!

To, že jsou na nás lidé v obchodech nebo restauracích příjemní, bereme za samozřejmost. Musejí být přeci milí, když chtějí něco prodat, ne? No, měli by být, ale skutečnost bývá mnohdy opačná. Zvykli jsme si na to, že si na nepříjemnou obsluhu v restauraci postěžujeme, ale už nijak zvlášť neoceníme, když se o nás stará sympatická a ochotná servírka nebo číšník, protože tak to přeci má být. Podle toho vypadají i diskuze či komentáře na internetu a sociálních sítích. Desítky, možná stovky lidí neváhají plivat jedovaté sliny, i kdyby šlo o narození růžových štěňat s fleky ve tvaru srdíček, protože i na nich je určitě něco špatně. Člověk, který by chtěl přispět do takové diskuze něčím pozitivním, si to raději rozmyslí, protože moc dobře ví, že by to za svůj sluníčkářský přístup pěkně schytal a jeho příspěvek by se mezi tím vším odpadem stejně vzápětí ztratil.

I proto říkám, chvalme. Přečetli jste si pěkný článek v novinách nebo na internetu, se kterým souhlasíte a v němž vám autor mluví z duše? Napište mu, věřte, že ho to potěší! Jednou jsem takhle v době hysterie po útoku na redakci Charlie Hebdo napsala panu Tomáši Halíkovi a z jeho odpovědi žila snad týden :) Usmívala se na vás v kavárně servírka nebo v obchodě paní pokladní a zlepšilo vám to ten den náladu? Řekněte jí to. A nebo ještě lépe, řekněte jí to a zároveň napište a pošlete pochvalu. Je to skvělá terapie i pro nás a způsob, jak šířit dobrou náladu v době, kdy se to negativními postoji a zprávami jen hemží.

6 Komentářů

  1. 4.9.2015 – 20 Elul 5775 v 20:21 — Odpovědět

    Krásnej článek Kateřino)) !!

    2
    1
  2. danny
    5.9.2015 – 21 Elul 5775 v 06:36 — Odpovědět

    Sedel som pred rozpadnutou bytovkou na bedničkách od ovocia(ktoré onedlho padnú na kúrenie)s kalo romale a po ulici išla vyfintená gádžovka(zrejme ,,cudzinka",ktorá poblúdila) a zaalo to.Obrazovka by to zrejme nezniesla,ale zostalo len pri verbále,lebo sedel s nimi kálo gádžo.
    Volá sa to objektivita.

    1
    0
  3. 25.10.2015 – 12 Heshvan 5776 v 19:32 — Odpovědět

    A začnu s tím chválením hned tady :-) Inspirativní článek, Kateřino. Děkuji!

    1
    2
    • Kateřina Gamal Richterová
      8.2.2016 – 29 Shevat 5776 v 20:11 — Odpovědět

      Také děkuji :)

      0
      0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Myšlenka znovuobnovení chalífátu inspiruje evropské muslimy

Další článek

Rasismus nikdy nebyl pryč