Žádné léky, žádné ovoce, žádné vitamíny. Jenom pracovat. Neplníš normu? Dostaneš ještě míň jídla, i když už teď máš hlad. Vězni si radši močili pod sebe.

Odskočit si totiž, byť na minutu, znamenalo, že se ta denní norma nesplnila ani náhodou. A byly zde i kolektivní tresty. To pak byly i dávky jídla zkráceny pro celou směnu, pro všechny. Takže radši smrad, ale aspoň trochu žvance do úst. Fabrika musela vzkvétat, plnit plán a komunistickému Československu přinášet valuty.

A když nepomohl hlad, nastupovala mnohatýdenní samovazba ve studených betonových kobkách. Jakákoliv mimopracovní činnost se dělala zásadně a jen v poklusu.

Když přišel nový vězeň, byl neznalý poměrů a netušil, že musí makat jako šroub. Ostatní mu to říkali, že když nebude dělat, budou o hladu všichni. Nevěřil. Tak to fungovalo jinak. Byl poslán do výdejny nářadí pro klíč č. 8,5. Ve výdejně už věděli, co to znamená a proč vlastně přišel. Dostal na budku. Nikoliv od dozorců. Od spoluvězňů. Dozorci tak dovedli svůj ďábelský systém k dokonalosti.

„Já bych tak rád kousek šunky“ svěřil se zasněně jeden z politických vězňů ($ 100, 112) v dopise, který kupodivu prošel cenzurou, svým příbuzným. Návštěvy probíhaly přes široký stůl a s bachařema v zádech. Nejen že se nedalo nic předat, ono se nesmělo ani pohladit po ruce. Jediné, co se tolerovalo, bylo, že malé dítě mohlo dát svému tátovi pusu. Tak byl 5letý klučina vyškolen, aby předal ten kus masa, který před tím dostal od jednoho z dospělých, tatínkovi rovnou do ruky. Hezky pod stolem, aby si toho nikdo nevšiml. Hošík byl tímto „úkolem“ značně zmatený, neboť jeho příbuzní na něj neustále potichu sykali, že v žádném případě nesmí vyndat ručičku se šunkou nad stůl a dát ji tatínkovi přímo do pusy. Vůbec nechápal, proč to vlastně dělá. Taťka s bojácným pohledem strčil kus nezabalené šunky do kapsy špinavého vězeňského mundůru a těšil se na sváteční lahůdku po mnoha měsících.

V létě v hale bylo i přes čtyřicet stupňů. Vězni často omdleli přímo u stroje. Pak byli dozorci odtaženi ke stěně, politi studenou vodou, a jakmile se probrali, okamžitě zase museli nastoupit do práce. Ta sklářská fabrika byla jedna z nejefektivnějších v socialistickém Československu. Údajně se zde vyráběl dolar za tři koruny.

Ta fabrika je Preciosa, která měla své vězeňské filiálky nejen v Minkovicích, ale i v Plzni na Borech a dalších kriminálech. Od poloviny sedmdesátých let v ní byl generálním ředitelem ing. Ludvík Karl.

Po revoluci byla privatizována tak, že byla vyjmuta z kuponové privatizace a privatizována do jeho rukou a rukou spřízněných přátel.

Tento ing. Ludvík Karl dostal letos od prezidenta Zemana medaili Za zásluhy.

1 Komentář

  1. Darask
    20.11.2015 – 8 Kislev 5776 v 10:19 — Odpovědět

    http://www.sinagl.cz/domaci-zpravodajstvi/3366-sest-otazek-a-sest-desivych-odpovedi-na-tema-komunisticky-koncentrak-minkovice-1958-1990.html

    2
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

„Pravda“ o mně

Další článek

Nad Brnem je půlměsíc. Až do soboty.