Britské bulvární noviny Daily Mail přinesly nedávno zprávu, která měla poukazovat na absurdnost politické korektnosti. Studenti prestižní londýnské vysoké školy SOAS (School of Oriental and African Studies) se údajně měli dožadovat toho, aby z výuky byly z velké části vyřazeny „tak vlivné osobnosti jako je Platón, Descartes, Imannuel Kant či Bertrand Russell“, a to „jednoduše proto, že byli bílí“. Zprávu poté převzala další média, která ji ještě více zkreslila a rozhořčení mnoha lidí nad domnělou hloupostí studentů SOAS bylo na světě. Realita přitom nebyla zdaleka tolik kontroverzní.

Studentská unie na SOASu v rámci svých každoročních návrhů nepředkládala požadavek „bílé filosofy“ z výuky vypustit (a už vůbec nejmenovala žádná konkrétní jména). Místo toho v rámci kampaně, jejíž cílem má být „poukázat na strukturální a epistemic dědictví kolonialismu v rámci univerzity“, navrhla, že by většina „filosofů“ (v textu je použit termín „philosophers“, ale nejspíš se tím myslí obecně teoretici sociálních věd), o nichž se učí, měla pocházet z asijských či afrických zemí, nebo z jejich diaspory. „Bílí filosofové“ nemají být z učebních plánů vyřazeni, ale podle návrhů Studentské unie má být jejich práce vyučována z kritické perspektivy. Jako konkrétní příklad text jmenuje osvícenské filosofy, jejichž práce údajně vznikaly v koloniálním kontextu.

Nejsou ale i v tomto znění požadavky Studentské unie SOAS jakýmsi novodobým výstřelkem? A může opravdu sociální kontext, v němž působili konkrétní vědci, ovlivnit podobu jejich práce?

 

Poznej a vládni

Zpochybňování představy o tom, že vědění shromažďované akademiky je ideologicky bezpříznakové a „objektivní“, má dlouhou tradici již od počátků 20. století. Málokdo by dnes rozporoval skutečnost, že minimálně některé sociální vědy skutečně mají kořeny v koloniálním rozvržení světa. Zatímco dnes je potřeba rozdíly mezi sociální (a kulturní) antropologií a sociologií vysvětlovat obšírněji, v 19. století stačilo říct, že zatímco sociologie se zabývá „moderními a složitými“ (západními) společnostmi, předmětem výzkumů sociální a kulturní antropologie jsou společnosti „tradiční a primitivní“, tedy nezápadní (toto dělení se dodnes projevuje třeba v podobě obrazových klišé na titulních stránkách učebnic antropologie).

Poznatky antropologů a jiných výzkumníků „cizích kultur“ z 19. století měly vést mimo jiné k doporučením, jak kolonizovaným národům lépe vládnout. Ještě během druhé světové války zpracovávala vlivná antropoložka Ruth Benedictová z pověření amerického Úřadu válečných informací studie o japonské kultuře, které měly armádě pomoci k pochopení nepřítele (po válce svou práci Benedictová shrnula v knize Chryzantéma a meč).

Nejde ale jen o mocenské zájmy. Obecným problémem sociálních věd je také to, že se zabývají studiem fenoménů, jejichž součástí jsou i sami výzkumníci. Akademici dnes sice vědí, že zkoumání jiných kultur optikou vlastní kultury (etnocentrismus) obvykle vede k chybným závěrům, ale ne vždy si kulturní podmíněnost svého pohledu dokáží uvědomit a přiznat. Dobře je to vidět na způsobu, jak dnes pohlížíme na fenomén náboženství.

 

Co tu mají místo křesťanství?

Nebílý filosof Kwame Anthony Appiah říká, že náboženství možná ani neexistuje, respektive, že naše chápání náboženství je založené pouze na charakteristikách, které jsou vlastní křesťanství (a jeho blízkým příbuzným judaismu a islámu). Jiné soubory tradic a přesvědčení, které označujeme za náboženské, ovšem tyto charakteristiky nesdílejí a abychom je do kategorie náboženství mohli natlačit, musíme ji nejprve rozvolnit do velmi vágní podoby. Podle Appiaha si zkrátka evropští objevitelé vyrůstající v křesťanské kultuře při setkání s jinými národy pokládali zavádějící otázku: Pokud tady nemají křesťanství, tak co mají místo něj? Neuvědomili si, že náboženství nutně nemusí být univerzálním fenoménem a že všechny tradice pracující s božstvy a duchovnem nemusí míst nutně stejnou funkci jakou má křesťanství.

Appiah ve svém přesvědčení není sám. Již v roce 1994 vzbudil nebílý filosof S. N. Balagangadhara pozornost svou průlomovou knihou The Heathen in his Blindness (Bezvěrec ve své zaslepenosti), v níž tvrdí, že to, co současné vědy o náboženství a kultuře popisují jako hinduismus, je nejenom vnitřně heterogenním souborem řady různých a ne vždy slučitelných tradic a mýtů, ale dokonce to ani není náboženství. Zkoumání indické kultury je podle něj zkreslené tím, že indologie byla postavena na myšlení, které se pohybuje v křesťanských mantinelech, ale tuto svou kulturní podmíněnost nereflektuje – žijeme v mylné představě, že i raní indologové se nad vlastní kulturní a náboženské ukotvení dokázali povznést a indické tradice zkoumali „racionálně“ a „objektivně“. Český indolog Martin Fárek, který na Balagangadharovu práci navázal, ostatně přesvědčivě ukazuje, že i velká jména české indologie vlastně nedokázala domnělé náboženství zvané hinduismus konzistentně charakterizovat.

Přemýšlet o tom, nakolik jsou naše intuitivní i akademické definice náboženství univerzální, nás nakonec nutí i průzkumy, které například ukazují, že velká většina Japonců či Číňanů se označuje za ateisty, ačkoli se mnohdy účastní různých (budhistických, taoistických, šintoistických…) rituálů, či věří v transcendentní jevy a entity. Módní buddhismus, který představuje jakousi vlajkovou loď domnělé „východní duchovní moudrosti“, k níž někteří Evropané a Američané rádi vzhlíží, ostatně zamotává hlavy i západním ateistům – není žádný problém najít takové, kteří jej sami za náboženství nepovažují.

 

Kolonizované vědění

V čem by ale nebílí filosofové Appiah a Balagangadhara se Studentskou unií SOASu nejspíše nesouhlasili, je implicitní představa, že vědění prezentované filosofy s asijskými či africkými kořeny je jaksi „čistější“, nezatížené koloniálními a etnocentrickými předsudky. A nejen proto, že Appiah je přesvědčeným propagátorem kosmopolitismu a kritikem etnocentrismu v současné Africe.

Problém je totiž v tom, že akademické disciplíny dnes žádnou „nebílou“ či „nekoloniální“ alternativu nemají. Indové dnes nerozumí domnělému „hinduismu“ jinak než Evropané, protože i jejich chápání vlastního náboženství stojí na předpokladech a metodologických základech, které v 19. století položili britští indologové. Místo toho naopak pozorujeme, jak úzkostlivě indičtí nacionalisté brání Brity stvořeny mýtus Indů jakožto pobožného duchovního národ, před kritikou moderních domácích historiků, či jak se dokonce pokouší vymodelovat si své náboženství dle křesťanského vzoru – kupříkladu skrze snahy identifikovat svatý text, který by bylo možné pokládat za „hinduistickou Bibli“.

Ostatně i jeden z nejvlivnějších a nejznámějších teoretiků, který na koloniální kontext vědeckého poznání o cizích kulturách poukázal, nebílý filosof Edward Said, ve svém myšlení vyšel z prací bílých filosofů (Gramsciho, Foucalta či Adorna), mluvil plynně anglicky a francouzsky a vystudoval anglickou literaturu na západních univerzitách.

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Bulharská rapsodie. Filmové drama o lásce, přátelství a holokaustu

Další článek

Na palubě marné naděje