13. května 1939 více než 900 židů opustilo na palubě luxusní zaoceánské lodi Německo. Měli v plánu doplout St. Louis na Kubu a odtamtud do Spojených Států. Z Havany však byli navráceni zpět do Evropy, kde pak více než 250 z nich přišlo o život.

Gisela Feldmanová ještě ve svých devadesáti letech při rozhovoru pro BBC před třemi lety vzpomínala na nadšení ze zážitku z plavby i na nejistotu, která ji zachvacovala při pomyšlení na budoucnost. Patnáctiletá Gisela se nalodila společně se svou matkou a mladší sestrou v Hamburku. Všimla si, jak „úzkostně matka vypadala, když nastupovala tak dlouhou cestu sama s dospívajícími dcerami. Nevěděly jsme, kam jedeme a jak to zvládneme, až tam budeme.“

S přituhujícím režimem v nacistickém Německu si Feldmanovi nedělali iluze o své  budoucnosti. Když byl Giselin polský otec uvězněn a deportován do Polska, matka proti jeho vůli začala jednat. I když otec dívek chtěl, aby na něho zbytek rodiny počkal v Německu, byla odhodlána co nejdřív„odvézt dcery do bezpečí.“

Rodina se pak už nikdy pohromadě nesetkala – otec a dalších třicet blízkých příbuzných nacistické řádění nepřežili.

Na začátku roku 1939 nacisté uzavřeli většinu německých hraníc. Řada zemí omezila vydávání víz a ustanovila kvóty na maximální počet židovských uprchlíků, kteří směli vstoupit.

Kuba měla pověst tranzitu do Ameriky a kubánská ambasáda v Berlíně prodávala víza za přemrštěné ceny.

Cesta přes Atlantik trvala dva týdny. Gisela trávila většinu času procházkami po palubě, hovory s chlapci a plaváním v bazénu. Parník měl také vlastní kapelu a kino a k jídlu pasažérům předkládali delikatesy, které byly pro mnoho cestujících skutečnou vzácností.Číšníci a ostatní lodní personál se k židovským cestujícím choval uctivě, což bylo rovněž nezvyklé.

Kapitán povolil i konání modliteb na šabat a dokonce během nich směl být z jídelny dočasně odstraněn portrét Adolfa Hitlera. Lidé vypadali šťastně. Dospělí říkali dětem, že nyní jsou v bezpečí. „Jedeme pryč, už se nemusíme ohlížet přes rameno.“

27. května se loď přiblížila k Havaně. Cestující se zavazadly byli připraveni vystoupit. Kubánské úřady ale odmítly lodi povolit přistání – pasažéři prý měli čekat. Brzy se ukázalo, že pro většinu z nich neexistuje cesta na Kubu; patrně ze strachu z další uprchlické vlny se Kuba rozhodla neuznat již udělená víza. Když kapitán lodi neuspěl přio vyjednávání s Kubánci, rozhodl se zavézt pasažéry rovnou do Států. Přes přímou prosbu k prezidentovi Rooseveltovi však ani zde nesměl přistát.

Na začátku června už bylo jasné, že situace je beznadějná. Loď zamířila zpět do Evropy. Gisela vzpomíná na to, jak se nálada na lodi proměnila. Na zpáteční cestě už o budoucnosti nikdo nemluvil. Lidé plakali a vyskytl se i případ sebevraždy.

Pasažéři se nakonec do Německa vrátit nemuseli. Zůstali v těch evropských zemích, které uprchlíky přijímaly – 181 židů přijalo Nizozemsko, 214 Belgie, 224 Francie. Sedmaosmdesáti z těchto lidí se podařilo utéci před německou invazí. Dvě stě padesát čtyři z těch, kdo zůstali, bylo během holocaustu zavražděno. 288 cestujících nalezlo útočiště v Británii. Válku přežili všichni kromě jednoho, který zemřel při leteckém útoku v roce 1940.

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Bílí filosofové nerozumí náboženství

Další článek

Amos Oz a Jidáš. Nová kniha o touze, samotě a zradě.