Byl idolem pro mnoho slečen první republiky.

Řeč je o Hugo Haasovi, jedné z největších hvězd české meziválečné kinematografie. Zpočátku se objevoval v milých a humorných rolích, pak ale přišly i vážnější a dramatické. Jako jediný český herec se prosadil i v Holywoodu, jelikož byl kvůli svému židovskému původu donucen opustit Národní divadlo. V pátek 18. února uplyne 110 let od jeho narození.

Byl miláčkem prvorepublikových salonů, okouzloval především svým čtveráckým úsměvem. Nechyběl mu ani nadhled a sebeironie. Na plátně stvořil svůj vlastní osobní styl. „Byl prostředníkem výborné zábavy a dobráckého výsměchu zatuchlému maloměšťáctví,” řekla o něm Olga Scheinpflugová.

Byl vysoké postavy, černovlasý, s laskavým výrazem. Hrál tatíky i milovníky, inteligenty i boháče. Postavu pak modeloval podle svého díky improvizaci a vlastním úpravám dialogů. K tomu mu pomáhaly i různé podoby účesů, vousů či oblečení.

Jelikož byl typyckým městským člověkem, miloval kavárny a bary. Pobýval tam ráno, odpoledne i večer. Jednou se mu na venkovském natáčení udělalo nevolno, což okomentoval slovy: “To nic není, to je tím vzduchem. Foukněte na mě kouř z cigarety!”

Celkem se objevil ve více než 70 celovečerních filmech. Další dvě desítky sám napsal a zrežíroval. Stál u zrodu zvukového filmu a hodně pomohl rozvoji společenských situačních komedií.

Velmi těžce však nesl svůj vyhazov z Národního divadla v roce 1939. Po domově se mu podle jeho ženy Bibi stýskalo i v Hollywoodu. To i přesto, že byl velmi úspěšný. Když se však dozvěděl, že v koncentračním táboře zemřeli jeho otec i bratr Pavel, dostal astma a už nemohl dál hrát. Už se prý jen toužil vrátit.

Hugo se narodil v převážně německém Brně 18. února roku 1901. Jeho matka Olga byla původem z Ruska. Jeho otec Zikmund míval obchod s obuví. Původně měl být Hugo operním pěvcem, ale díky svému talentu se nakonec dostal do činohry.

Diváky zaujal už v Praze v Divadle Na Vinohradech a později exceloval v Národním. Proslavil se především rolemi Lužina z Dostojevského Zločinu a trestu, gubernátora z Běsů nebo knížete Stodorana z Jiráskova Markýze Gera.

Na filmové plátno vstoupil v roce 1931. Bylo to v roli pana Načeradce ve zfilmované verzi románu Karla Poláčka Muži v offsidu. Film se stal nejnavštěvovanějším snímkem své doby a udělal z Haase hvězdu. Začal se také podílet na scénářích a režírovat. Společně s Martinem Fričem vymysleli veseloherní libreto Život je pes, ve kterém se objevila i herečka Adina Mandlová.

S touto herečkou ztvárnil Haas okolo deseti filmových dvojic – Mazlíček, Nezlobte dědečka, Ať žije nebožtík, Velbloud uchem jehly, Švadlenka, Mravnost nade vše nebo Děvčata, nedejte se. Některé z nich Haas i režíroval.

S Adinou Mandlovou Haas i žil. Po ní se v jeho bytě vystřídala celá řada krásných žen, které mu jen těžko odolávaly. On sám to dobře věděl. Když natáčel s Lídou Baarovou, údajně pronesl: “Baarová má oči mandlové, Mandlová zase barové.”

Pak z ničeho nic přišla Bibi. Dcera posledního carského velvyslance ve Švýcarsku Marie Bibikoffová. Ta Haase okouzlila inteligencí, osobitostí, smyslem pro humor a nekomplikovanou povahou. Nakonec spolu zůstali.

Za vrchol Haasova díla je považováno protiválečné podobenství Bílá nemoc. Haas si tuto filmovou verzi hry Karla Čapka sám scénáristicky upravoval a obsadil se do role doktora Galéna.

V době, kdy mu přišel dopis, zrovna hrával v Národním divadle konzula Busmana z Čapkovy hry RUR. “Jelikož jste ve svých dokumentech přiznal svůj židovský původ, jste propuštěn s okamžitou platností.”

Dva týdny po německé okupaci s Bibi emigrovali. Haas nakonec získal práci v Holywoodu, i když to nebylo vůbec snadné. Jeho nejznámějším Holywoodským filmem je drama Sebranec (Pick Up) podle námětu Josefa Kopty. K Haasovi měl velký obdiv například Marlon Brando.

I když v Americe nakonec dosáhl úspěchu, šťastný zde nebyl. V roce 1961 ojdeli s Bibi do Říma a následně do Vídně. Byl také pozván do Národního divadla na oslavu jeho založení. To bylo naposledy, co se podíval domů. Zemřel 1. prosince roku 1968 ve Vídni. Pohřben je na židovském hřbitově v Brně.

Autor: redakce Shekel.cz