Zdroj: Archiv

Egypťané svrhli svého prezidenta Husního Mubaraka 11. února po osmnácti dnech protestů.

Tunisané přinutili prezidenta Zína Abidína bin Alího prchnout ze země za čtyři týdny nepokojů. V ulicích jsou občané dalších 15 arabských zemí. I Jemenci si přejí odchod prezidenta Alího Abdalláha Sáliha, jehož postavení se scvrklo spíše na pravomoci starosty Saná než hlavy země. Rozsáhlé reformy žádají Bahrajnci, Iráčané, Kuvajťané i Jordánci. Libyjci vzdorují už skoro měsíc zbraním neústupného Muammara Kaddáfího. Kdo zaplní prázdné prezidentské paláce a možná i uvolněné trůny?

Arabská zima přechází v arabské jaro, odhadují se její důsledky a příčiny i podoba budoucího muslimského světa. Západ chce pomoci, ale neví ještě komu. Washington zachovává “strategickou zdrženlivost”, jíž říká: To je vaše revoluce, ne naše. Kritici tvrdí, že arabská revolta zastihla Washington nepřipravený. Obhájci soudí, že prezident Barack Obama jí dal zelenou v káhirském projevu v červnu 2009, když nabídl spolupráci těm muslimům, kteří touží po politické svobodě.

Šéf Bílého domu pak požádal své poradce, aby prostudovali reformu Blízkého východu, a loni v srpnu vydal pokyn, aby se USA připravily na změnu. V dokumentu se hovořilo o rostoucí nespokojenosti občanů s vládnoucími režimy a o přechodném období celé oblasti. Obama žádal poradce, aby lidemBlízkého východu a severní Afriky vysvětlovali prospěch postupného politického uvolňování a kvalitní vlády.

O šest měsíců později ho Tunisané a po nich Egypťané vyslyšeli a svrhli své prezidenty, kteří marně vyhlíželi pomoc Washingtonu. Bílý dům důkladně prozkoumal změny režimů ve východní Evropě, v Asii, v Chile i v Srbsku a ví, že nejdříve je do předávání moci nutné zapojit opozici, učinit rychle viditelné změny, například propustit politické vězně, a postupovat od jednoduššího ke složitějšího – uspořádat prezidentské a až pak parlamentní volby.

Kdo podobně jako Washington k událostem mlčí, je Izrael. Jeho důvodem je prý to, že necítí možnost vývoj objektivně komentovat, protože je sám v ohnisku dění. Jisté je, že ztratil sekulární záštitu proti islámskému extremismu. Poprvé svržením Saddáma Husajna v Iráku, nově pádem režimu Husního Mubaraka.

Americká tajná služba soudí, že budoucí vztahy s Egyptem nebudou tak bezproblémové jako dosud, avšak neočekávají vyložené nepřátelství. Z toho, že by mocenské vakuum mohli vyplnit náboženští extremisté, strach nemá. Dvojce Al-Káidy Ajmánovi Zavahrímu trvalo týden, než zareagoval na převratné změny v Egyptě. Muslimské bratrstvo nemá zájem nominovat svého kandidáta pro prezidentské volby a ve volbách parlamentních bude zastoupeno jen ve 150 ze 454 okrsků. Podobně se vyjadřují mnozí komentátoři, když píší: Al-Káida přihlíží, jak kolem ní běží dějiny nebo Nepokoje odsunuly Al-Káidu na druhou kolej.

Ale pravda je, že její vůdce Usáma bin Ládin před 15 lety vytyčil dva hlavní cíle – zničit vládnoucí tyranie v arabských zemích a zlikvidovat Izrael. Ten první teď naplňuje Facebookem posedlá mládež, která od bin Ládina nedostala jediný dolar. A bin Ládin ví, že Mubarakův pád stejně jako odstranění Saddáma Husajna je pro Izrael bezpečnostní katastrofa.

Dá se očekávat, že režimy, které přijdou po Mubarakovi a ostatních, budou nakloněny svobodě projevu, tisku a shromažďování. Islámské skupiny budou moci bez nebezpečí publikovat své názory a organizovat se na základě principů popsaných v koránu. I v Egyptě bude typ takové vlády pro lidi přijatelnější než vláda opozičních představitelů, jako je se Západem spjatý Muhammad Baradej.

Otevření věznic pro politické vězně je pro Al-Káidu požehnáním. Jen v Egyptě se dostalo na svobodu 17.000 lidí uvězněných za radikalismus. Al-Káida má teď zaručený příliv zbožných veteránů svaté války, kteří nadosmrti nezapomenou, že je věznily režimy podporované USA a dalšími západními státy. A ty teď ponesou hlavní břemeno protiteroristických operací, protože mohou zapomenout na časy, kdy za ně špinavou práci odváděly Mubarakovy, bin Alího, Kaddáfího nebo Sálihovy armády.

Al-Káida i Muslimské bratrstvo se v době největších nepokojů nijak neprojevovaly. Naučily se umění držet jazyk za zuby a Západ z toho mylně vyvodil, že jsou v tomto zápase podružné. Usáma bin Ládin a jemu podobní sází na to, že zručně využívaný Facebook je jen pozlátko stále hluboce zbožného arabského světa. Jsou si jisti, že v těchto povstáních nejde o demokratické změny, ale o to, kdo zaplní prostor po padlých diktátorech a chopí se moci.

Ideologické vakuum může vyplnit dlouhodobý soupeř Egypta, Írán, ale nikoli na dlouho. Lze očekávat zlepšení íránsko-egyptských vztahů, které nebyly dosud valné. Jestliže ale budoucí Egypt bude kombinovat politickou toleranci s ekonomickou prosperitou a obratnou diplomacií, pak si konfliktní Írán se svou nesnášenlivostí a ekonomickým marasmem dlouho mezi Araby přitažlivost neudrží.

Do konfliktu se dostanou i islámské radikální skupiny, jež Írán podporuje. Jak bude moci třeba Hizballáh obhajovat svůj boj proti Izraeli jako boj proti nespravedlnosti, bude-li přijímat peníze od režimu, který sám ve svém vlastním domě spravedlnost potlačuje?

Teherán se veřejně radoval z pádu režimů v Tunisu a Káhiře poznamenaných korupcí, ekonomickou stagnací a utiskováním. Jeho vládci by měli vědět, že Transparency International, Freedom House a Světová banka ve všech těchto kategoriích řadí Írán až za Tunisko a Egypt. Íránská opozice už byla v ulicích v roce 2009 a touží po návratu.

Praha 10. března (ČTK)

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Jak si najít práci?

Další článek

Čeští diplomaté ladí noty pro další vývoj v arabských zemích