Zdroj: Archiv

Chana (Hanka) Wertheimerová (* 12. prosince 1929)..

.. přežila peklo Bergen-Belsenu s notnou dávkou štěstí. Jen během prvních pěti dnů po osvobození, které přišlo 15. dubna 1945 zde zemřelo čtrnáct tisíc lidí, dalších čtrnáct tisíc pak během  následujících týdnů. Byla mezi nimi i Hančina maminka Lily Wertheimerová; zemřela 16. května na tyfus.

Hanka zůstala až do července 1945 v nemocnici v Celle a odtud jí převezli do nemocnice v Plzni. Když trochu zesílila, vedla její cesta do Prahy. „Šla jsem přímo do Žitné 38. Tam v malé garsonce stále ještě bydlela naše Mařka. Velice plakala, když mě viděla. Říkala, že kdyby mě potkala na ulici ani by mě nepoznala. Vážila jsem pouhých pětatřicet kilo, byla jsem nemocná a velice nešťastná.“

Hanka ztratila téměř celou rodinu. Pouze její sestře se podařilo dostat se zavčas do Palestiny, podobně jako bratrovi Hančiny matky. Z jedenácti sourozenců Hančina otce se jen dvěma bratrům podařilo zachránit do Jižní Ameriky.

Od Mařky dostala Hanka zpět byt, který její matka kdysi pronajala na Mařčino jméno. Nacházel se nedaleko Václavského náměstí a v příštích měsících se stal místem, kde se pravidelně scházeli její přátelé: Handa Pollaková, Ela Steinová, Eva Segerová, Štěpán Kruliš, Yehuda Huppert (Polda) a Jirka Brady, bratr malé Hany, kterou ztratil v Osvětimi.

V prvních letech po osvobození bylo pro Hanku a její přátele nepředstavitelné, že by se někdy mohli spřátelit s lidmi, kteří neprošli tím, co prožili oni. Neuměli  si představit, že by si mohli vzít někoho, kdo k nim nepatřil. Obrazy z táborů zůstávaly ještě dlouho živé. „Bylo to něco silného v nás. Když jsme v koncentračním táboře zavřely oči, viděli jsme chleba. Když jsme po válce zavřely oči, viděl i jsme koncentrák.“

Hanka a její přátelé chodili často na Staroměstské náměstí, kolem Týnského kostela až ke staré radnici s orlojem, stále pozorujíce okolí, zda se náhle v davu neobjeví známá tvář. Mnohokrát myslela na svého přítele Poldu, pátrat po něm se však bála – ze strachu, že by se mohla dozvědět špatnou zprávu. A pak se jednoho dne jejich cesty zkřížily a Hanka byla šťastná, že ho zase vidí, že je Polda naživu.

Doba strávená po osvobození v Praze, neměla mít pro Hanku dlouhého trvání. Sotva ona a Handa Pollaková začaly chodit na gymnázium, zjistili u Hanky tuberkulózu. Dostala se do plicního sanatoria ve švýcarském Davosu vedeného sionisty. Bylo určeno výhradně pro „hechalucim“, členy sionistické organizace Hechaluc. Zůstala tam přes dva roky a po tuto dobu navštěvovala střední  školu. V roce 1948 se vrátila do Prahy. Její přátelé se mezitím rozprchli do všech koutů světa. Jirka Brady odešel do Ameriky, Štěpán do Austrálie, Ela, Handa, Eva a Polda se vystěhovali do Palestiny. V roce 1949 se konečně i Hance podařilo dostat se do jí tak vytouženého Erec Jisrael.

V kibucu Hachotrim se Hanka seznámila se svým budoucím mužem, s nímž strávila mnoho zajímavých let, mj. ve Spojených státech, v Bulharsku, Singapuru, Indii a v Itálii. Má tři syny a dnes žije v Tel Avivu.

 

 

Milá Hanko, rád bych se na začátku zeptal, zda už jsi někdy slyšela o případu restituce, která s přestávkami trvala více než 40 let? Je případ mé babičky, která se toho bohužel nedožila, i důvod pro to, že jsi nežádala o značku Znojemské okurky, která Vaší rodině vždycky patřila?

Když jsem se vrátila z koncentračních táborů, byla jsem celkem 15 a půl roku a nemocná. Byla jsem po Typhusu a měla jsem Tuberkulosu. Majetek, anebo peníze mě vůbec nezajímaly a chtěla jsem se jen brzy uzdravit a začít nový život.

Jak jste byly s Eliškou k sobě příbuzní a jaké jste měly vztahy?

Eliška byla sestřenice mé maminky. Její otec a matka mé maminky byli sourozenci. Já osobně jsem byla s Eliškou velmi za dobře poněvadž, když jsem se vrátila  sama bez rodičů  z koncentračních táborů, ona se o mne velmi zajímala a vždy  mě chtěla pomoci. Ona skutečně byla tehdy jediná, co mě rozuměla, poněvadž i ona se vrátila sama a měly jsme podobné problémy.

Napadlo Tě někdy, že kniha Radky Denemarkové „Peníze od Hitlera“, že i přesto, že to autorka popírá, je o mé babičce? Co když je v tom příběhu všechno podle pravdy, ale pouze jinak pojato?

Já jsem přesvědčena, že je možné, že si ta spisovatelka ani toto neuvědomuje, ale určitě ji někdo vykládal o Elišce a ona to používala, když psala tu knihu. Já jsem náhodou v Puklicích byla před několika lety a jsem přesvědčena, že poněvadž Puklice je tak malá vesnice, že tam žádná jiná židovská rodina před válkou nežila.

Jsi velice silná žena, a přesto jsem Tě viděl jednou plakat. A to když jsme byli v Muzeu Holocaustu. Kolik myslíš generací, taková tragedie postihne? Přece to nebudou „pouze“ zúčastnění, ale i Děti holocaustu, o čemž krásně vypovídá ve stejnojmenné knize Helen Epsteinová. I tyto děti přece vychovávají podobným způsobem zase své děti atd. Co si o tom myslíš Hani?

Já jsem přesvědčena, že skoro každý kdo prožil to co já jsem prožila (Terezín,Osvětim,Hamburg a Bergen Belsen) si musí někdy zaplakat. Já doufám, že zůstane po nás dost dokumentace o tom co nám Nacisti a jiní antisemiti udělali, že lidé a zvláště Židé, si to budou pamatovat do dalších budoucích generací.

Já si nemyslím, že moje minulost měla co dělat s výchovou mých dětí.Vždy pro nás byli důležití moji synové a aby  byli dobrými občany a aby si mohli poctivě vybudovat svoji budoucnost a rovněž v tom smyslu vychovávali zase své děti.

Máš tři úspěšné a slavné syny. Chyběla Ti někdy dcera, kterou jste s Abem nikdy neměli?

Já myslím, a nebo aspoň pro nás nebylo důležité, zda budeme mít dcery a nebo syny.Poněvadž přece každá dívka si přivede manžela a každý syn si přivede manželku do naší rodiny.

Pověz nám prosím, čím se zabývají a v čem vynikli?

Moji synové jsou docela normální děti. Všichni dostudovali, jsou ženatí a mají svoje rodiny. Jeden je právníkem,jeden se zabývá s turismem a jeden pracuje v Americe pro General Electric.

Tahle otázka asi patří na Aba. Jaká byla Abe Tvoje nejlepší investice? Pravděpodobně stále to budou pozemky kousek za Tel-Avivem?

Naše nejlepší investice byla, když jsme koupili  pozemky a potom jsme je zaměnili za byty abychom ve stáři měli nějaký příjem z naší investice.Ty byty samozřejmě pronajímáme.

A jaké pozemky bys mi doporučoval v České republice?

Můj muž si myslí, že snad by bylo dobré koupit si nějaký pozemek u Čelákovic, a nebo někde u velkých měst poněvadž mladí lidé vždy hledají nejen byt ale také zaměstnání a to se většinou nachází ve velkých městech.

A otázka na Vás oba, oba jste mi kdysi řekli, že nevěříte v Hospodina. Ale já z Vás cítím, že v něco věříte. Co to je? Povězte mi to tajemství?

My nejsme pobožná rodina, ale určitě víš, že židovské náboženství není tak jednoduché. My velmi rádi udržujeme židovské svátky, zvláště ty co mají co dělat s naší minulostí, která jak víš je stára přes 5000 let. My věříme v desatero přikázání, poněvadž je to velmi praktické dnes, i v minulosti a výborné pro budoucnost.

Člověk má byt člověkem a vidět také v tom druhým člověku člověka.

Představ si jak by to bylo překrásné, kdyby  nebyly války a lidi by se navzájem měli rádi a jeden druhému by pomáhal. Všechny ty peníze co jdou na zbraně, by  se mohly použít mnohem lépe ve prospěch lidí, kteří to potřebují.

Děkuji Hanko a Abe :-)

Zdroj: Kniha “Děvčata z pokoje 28″

Autor: David Fábry

Přečtěte si také: Interview s Georgem Komrowerem

Zdroj: Shekel
Zdroj: Shekel

2 Komentářů

  1. Maud Michal Beerova
    3.6.2010 – 21 Sivan 5770 v 11:34 — Odpovědět

    S Hankou se zname od desiti let.
    Hanka prisla k nam, do meho rodneho Prostejova v roce 1939, kdyz Zide byli vyhnani ze Sudet. Hancino rodne Znojmo bylo v Sudetach.
    Skamaradily jsme se, od pocatku jsem mela Hanku rada a vazim si ji. Kdyz se s maminkou v 1940 odstehovaly do Prahy, dopisovaly jsme si. Po letech jsme se zase setkaly napred v Terezine, pak v Israeli. Setkavame se, volame si a nyni take mailujeme.
    Jen abychom tak mohly pokracovat ve zdravi a v miru, byt je nam uz vic nez 80 let!
    M. Beerova.

    0
    0
  2. Eva Strnadlová
    13.12.2015 – 1 Tevet 5776 v 19:21 — Odpovědět

    Obě ženy osobně znám a mám je moc ráda. Chaně Weingarten k narozeninám přeji hodně zdraví, štěstí, dlouhá léta. AD MEA VEESRIM ŠANA – Do 120 let! Zdravím, Eva S.

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Poplatek u lékaře už hejtmané nechtějí proplácet, proč asi?

Další článek

Sen nebo realita?