Zdroj: romea.cz

V starořecké báji je mladík Aktónis poté, co spatřil koupající se bohyni Artemis, proměněn rozhněvanou bohyní lovu v jelena, by se nemohl vychloubat tím, že spatřil její nahotu. Nebohého Aktónise nakonec rozsápou jeho vlastní honicí psi. V dramatickém dílku „Kaj o aligatoris“ (Kde je krokodýl) zmizelého studenta Rostislava Brožíka se v závěru hry výzkumník Žeprej, dobírající se záhad romské osady, rovněž promění v jelena a uteče do lesa. Jeho další osudy zůstávají neznámy. Co spatřil výzkumník Žeprej tak závažného, že mu autor dramatu určil krutý osud srovnatelný s utrpením Aktónise? Čí božskou nahotu spatřil, aby o ní již nikomu nemohl podat zprávu? Pokusím se níže nalézt alespoň náznak možné odpovědi.

Brožíkovo drama je jedním z hořkých fragmentů jeho terénního deníku, nalezeného v romské osadě Brankovce na Šariši. Ten obsahuje krom částí konceptu divadelní hry i zápisky typicky deníkové, bohužel krajně nezajímavé, především intimní povahy (více k Brožíkový osudům, viz sborník Romké osady v kulturologické perspektivě, nakladatelství Doplněk, Brno, 2003). V dílku, jež žel doposud neochutnalo prkna znamenající svět, budí se výzkumník Žeprej do rána východoslovenské romské osady, skrumáži chyžek na svahu horského hřbetu táhnoucímu se kamsi k Sabinovu.  Poté, co si se svým bytným a sousedy odbude nezbytné dialogy o ceně startek, marsek a bůčku „na Čechách“ a na Slovači, je mu promítnut na videu kousek hollywoodského filmu Gladiátor, domorodci nazývaného aligátor. V neelektrifikované osadě film nikdo nikdy neuviděl celý, poněvadž baterie vždy v polovině projekce dojdou. Pak se musí znovu nabít. Nikdo tudíž neví, jak Gladiátor (Aligátor) skončí, ani o čem vlastně je…Nikomu to však nevadí a film mají stejně tak a stále rádi. Poté, co se domorodci rozhodnou navštívit Laciho, který je doma v chyžce sám, se již drama blíží vyvrcholení. Hovor se totiž stáčí k postavě jistého Sputníka, s kterým byl domorodý vypravěč na vojně (absolvoval v časech socialistického Československa mandatorní presenční vojenskou službu). O Sputníkovi je tvrzeno:

„domorodec 4: Nuo, tak: on kľudne aj salámik zo zémi zjedol, nuo…

žeprej: Tak to byl teda pěknej humusák!

domorodec 4: Nuo,…my hvaríme degeš, vieš, čo to také degeš?

žeprej: É, ten, kdo jí psy a hady a koně, a tak?

domorodec 4: Tak? Čo to za zviera, toten tak?

domorodec 5: To pavúk, nie?

domorodec-bytný: Fuj, pavúk! To tuna níkto by toto nezjédol, Žeprej, to nesmieš si mýšliť toto!

žeprej: Já si to přece nemyslim!

domorodec-bytný: Tu iba kurčata! Aj ošípané. Číste mäso, vieš, ako bravčové, nuo, napríklad.

domorodec 4: On, henten Spútnik, takisto jedol kurčata. Nuo, ty nemóžeš ani kurčata, nie?

žeprej: No, ne že bych přímo nemoh, ale…

domorodec 4: Nuo, tak, že ako, lekár ti zakazal, héj, ja viem. Aľe syr muožeš, nie?

žeprej: Jo, můžu.

domorodec 4: Nuo, tak zober ako príklad, nuo, tóto: syr muožeš, aj by si ho zjédol, keby si bul hládny. Aľe, zo zémi, to by si nezjédol, níkda! Némam právdu?

žeprej: A Sputnik ze země snědl.

domorodec 4: Aľe nié syr, salámik zjedol. A to nie číste už, zo zémi! Raz salámik na zémi, už nezjem! To pravídlo!

žeprej: Jo, a proto ste s nim nedrželi, že porušoval pravidla…

domorodec 4: To keby my s nim trimáli, nuo tak my takísto degéše, nie?

žeprej: Aha.

domorodec 5: To ako to povedal toten Makúbik?

domorodec 4: Aký Makúbik?

domorodec 5: Tóten vlasáty v televízore.

domorodec 4: Jáj, tóten. Ten zna domoródych vecej, čem my!

domorodec-bytný: Nepo, nepo…

domorodec 4: Pózna!

domorodec 5: Ako to len povedal..?

domorodec-bytný: Nepo, nepo…

domorodec 5: Povedal!

domorodec-bytný: Nepo,…nepostihnutélna kvalíta rituálnej čistóty!

domorodec 4: Présne! Čistóta: to kvalíta!

domorodec 5: Zá tu ce níkto stíhať nebúdze!

domorodec 4: Présne! A nečistóta: to húmus! To nie kvalíta, Žeprej, to nie kvalíta!

žeprej: No, to je fakt humus, jíst ze země, tolika špíny tam,…

domorodec 4: To jédno, či na zémi špina aľebo nič.

žeprej: Jak to? (dlouho sme tu tuhle otázku neměli, co?)

domorodec 5: To, aj keby ako zrkadlo tóta žem bula, salámik už nečísty!

žeprej: To sem z toho jelen!

mění se v jelena, vybíhá z chyžky a mizí v lese.“

Z dochovaného fragmentu se lze domnívat, že moment proměny nastává ve chvíli, kdy výzkumník nazře podstatu (kvalitu) rituální čistoty. Exklamuje sice „to jsem z toho jelen!“, ale to již je dosti možná jen zoufalý výkřik nad počatou proměnou, které nelze zabránit. Výkřik, jenž se mění v zoufalý chropot zvířete-člověka, rdoušeného tíhou vlastního proměnou ztěžklého, již už zpola zvířecího jazyka.. Nazřel totiž kvalitu, jež je nesdělitelná a o níž lze rozprávět jen řečí zvířat. Nejenže nazřel, ale ve chvíli předcházející proměnu ji rovněž internalizoval a plně pochopil. Jeho nazření romství (romipen), tedy proměna v Roma, však neproběhla plně. Přijal ji rozumově, nikoliv ale srdcem. Stádiu proměny zjevně chyběla potřebná čistota (neposkvrněnost) motivace. Její kritický nedostatek je zřetelný z částí dialogu otvírajícího dějství referující o smutku jednoho z obyvatel osady:

„žeprej: Co je, Domorodče-bytný? Seš ňákej smutnej.

domorodec-bytný nic.

žeprej: Co je, Domorodče-bytný? Seš ňákej smutnej.

domorodec-bytný nic.

žeprej teda taky nic.

domorodec-bytný: Som dajaký smútny.

žeprej: No, sem si všimnul.

domorodec-bytný (překvapeně): Héj?

žeprej: No.

domorodec-bytný: Sis všimol, héj?

žeprej: Všimol.

domorodec-bytný: Aľe to ja nie normálno taký smútný.

žeprej: Ne?

domorodec-bytný: Keby si ma pozrel normálne! To ja taký veselý som.

žeprej: Fakt?

domorodec-bytný: Nuo a nie?

žeprej: Eh.

domorodec-bytný: Iba teraz som taký smútný.

žeprej: A proč?

domorodec-bytný: To ti nemožem povedať.

žeprej: Aha.

domorodec-bytný: To nikdo nie vie.“

Výzkumník, jak zjevně z vývinu dialogu plyne, nezapojuje srdce… Poté, již jako jelen, němě výzkumník přihlíží novýma očima (a slyší pravýma ušima) dialogu, který se odvíjí mezi obyvateli osady následovně po jeho proměně. Je jen vzdáleným svědkem něčeho, o čem již nemůže plně referovat:

Je tomu již deset let, co zmizel ze světa Rosťa Brožík. Puzen čímsi, vydal jsem se do Brankovic, neboť, jak píše Marcel Eliade „zjevení božského dává určitému místu jedinečný a nezaměnitelný smysl, který archaická mysl chápe celostně… Svět je možno uchopit v povaze světa, čili kosmu, pouze natolik, nakolik se zjevuje jako posvátný. Božský kosmos nabitý významem pak promlouvá k celé lidské existenci. V řádu jazyka představuje teofanie magickou realitu, k níž se lze vracet pomocí rituálního zpřítomnění dané události. Pak se jednorázové zjevení božského vtěluje do kosmogonického vyprávění, které lze kdykoliv opakovat.“

Takovéto vyprávění panuje a odehrává se stále v osadě Brankovice. Laci je stále doma. Nikdo neviděl závěr Gladiátora (aligátora). A po probuzení (či před usnutím) lze kdykoliv s domorodci zopakovat dialog o cenách startek, marsek a bůčku „na Čechách“. A zůstane-li návštěvník delší čas, dny, týdny, měsíce, osud proměny ho nemine. Obcházím Brankovice jak pověstných polí pět a ze svahu vidím pádícího jelena, za ním smečku divých psů…

Autor: Roman Kryštof

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Eva Herrmannova – Terezin

Další článek

Bagdád 10 let po Saddámovi