Na náš systém sociálního zabezpečení se sneslo už strašně kritiky. A to kritika jak zleva (rozkradení), tak zprava (brzy se to sesype).

Na internetu je velké množství důchodových kalkulaček, kde si každý může více nebo méně přesně svůj starobní důchod spočítat. Zkusme se na to podívat kupeckými počty.

Vezmeme-li pro jednoduchost, že průměrná měsíční hrubá mzda je 20 000 Kč, pak příspěvek na sociální zabezpečení je od zaměstnance 1300 a zaměstnavatele 5000 korun. V součtu tedy 6300 korun.

U OSVČ (osoba samostatně výdělečně činná) pokud chce pobírat stejný důchod, tak musí mít vyměřovací základ také 20000. Z toho zaplatí 29,2% sociální pojištění. Celkem to dělá 5840 Kč. To je zhruba totéž a mé výpočty nejsou úplně přesné. Pro další názornost berme průměrnou platbu 6000 měsíčně.

Při dosazení průměrných mezd do důchodové kalkulačky za posledních 25 let (z toho se důchod vypočítává) pak samozřejmě vyjde i průměrný důchod. Pro jednoduchost uveďme 10 000 korun. Opět opakuji, že si nedělám nárok na přesné výpočty, pouze chci ilustrovat celostátní finance. Ty částky se každý rok mění s inflací, a to jak výše plateb pojistného, tak výše důchodu. Pro náš příklad uvažujme hypoteticky nulovou inflaci po dobu 25 let.

Teď si vezměme, že člověk je ekonomicky aktivní, tedy přispívá do důchodového systému po dobu průměrně 44 let (18 až 62 let věku). Za tu dobu, pokud by byla nulová inflace, tedy přispěje 6000 korun x 12 měsíců x 44 let = 3 168 000 korun.

Při průměrném věku dožití řekněme 77 let bude pobírat starobní důchod 15 let, tedy celkem: 10000 korun x 12 měsíců x 15 let = 1 800 000 korun!

Vidíme tedy, že na důchodu dostane pouze něco málo přes polovinu toho, co za celý život zaplatil. A tady jsme u jádra problému. Samozřejmě, že je z toho nutno ještě hradit důchody invalidní, sirotčí apod. Takže celou sumu člověk samozřejmě dostat nemůže, to by pak nebyl princip solidarity.

Penze jsou u nás zatím financovány průběžně. Tedy to, co se vybere, se okamžitě přerozdělí mezi důchodce. Pokud to tak zůstane, zůstane i výše uvedený nepoměr. Naopak, s rostoucím počtem důchodců, bude tento nepoměr růst.

Pokud by se legislativa změnila tak, že by si člověk skutečně (povinně!) spořil na penzi, viděl stav svého účtu a mohl si operativně přispívat méně nebo více, pak by v okamžiku odchodu do důchodu mohl skutečně disponovat oněmi 3 168 000 korunami a jeho penze by mohla být místo nějakých 10 000 dobrých 18 000 měsíčně. Vše pro zjednodušení bez započtení inflace a s ohledněním průměrného věku dožití. Samozřejmě že i zde musí něco padnout na ostatní druhy důchodů, ale celkem to stejně vyjde mnohem příznivěji.

A právě ten přechod z průběžného způsobu financování na systém spořivý už měl dávno proběhnout. Přechodné výpadky v příjmech systému, pokud by si lidé začali spořit na individuálních účtech, a neplatili by na současné důchodce, měly pokrýt příjmy z privatizace. Bohužel, česká levice jakékoliv snahy na přechod od devadesátých let vždy úspěšně torpédovala. Peníze z privatizace byly rozpuštěny v nesmyslech typu pastelkovné apod. a nyní již nejsou k dispozici. Klasicky byla koupena pouze okamžitá přízeň voličů. Ten přechod bude nutno stejně jednou provést, čím později, tím hůře. Bohužel, správný okamžik jsme již promeškali a peníze projedli.

A pokud nám po těchto senátních volbách senát zoranžoví, tak se řešení zase jenom odsune. Jednou stejně bude muset nastat. Akorát bude více bolet.

Autor: Tomáš Flaška

Přečtěte si také od autora: Solární krádež