Voda, respektive přístup k vodním zdrojům, patří mezi klíčové otázky izraelsko-palestinského konfliktu.Vzhledem k ostatním sporným bodům, mezi něž patří třeba Jeruzalém, palestinští uprchlíci či izraelské osady, je voda sice zastíněná, avšak pro svou vzácnost v regionu je neméně důležitá. Ostatně minulý měsíc vzbudil v Izraeli mimořádné pozdvižení předseda Evropského parlamentu Martin Schultz, když ve svém projevu v Knesetu bez jakéhokoli ověření prezentoval palestinský pohled na otázku vody. Palestinští Arabové tvrdí, že v důsledku izraelské „okupace“ trpí nedostatkem vody. Pro dokreslení svého strádání uvádí, že průměrná roční spotřeba vody jednoho Izraelce je čtyřikrát vyšší, než-li spotřeba jednoho palestinského Araba. Je tomu skutečně tak?
Odpověď je prostá: není. Jedná se o další mýtus tohoto konfliktu, který palestinští Arabové používají jako propagandu. Pokud by totiž měli říci pravdu, museli by přiznat, že se pod izraelskou správou Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy jejich situace markantně zlepšila. To lze demonstrovat na základě dat zveřejněných před několika lety Izraelským vodohospodářským úřadem. Ta byla přitom od podepsání tzv. Přechodné dohody (Oslo II) v roce 1995 pro svoji politickou citlivost utajena.
Když Izrael v roce 1967 v šestidenní válce získal území Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy, bylo zde zásobování vodou nedostatečné a zastaralé. Využívalo systémů z dob britského mandátu, v případě Západního břehu Jordánu mírně vylepšeného Jordánskem. Faktem zůstává, že v roce 1967 byly ze 708 palestinských měst a vesnic pouhé 4 napojeny na vodovodní síť. Za izraelské správy došlo k masivnímu rozvoji vodovodní infrastruktury. Jen v prvních pěti letech nastalo 50% zlepšení. Když se v roce 1995 podepisovala Přechodná dohoda, bylo již 309 sídel napojeno na vodovodní síť. V roce 2010 činil počet připojených sídel 641 ze 708, což představovalo více než 96 % palestinské populace. Vodovodní sítě dalších 16 vesnic (další 2,5 % populace) jsou momentálně ve výstavbě. Pokud by tedy došlo na srovnání se sousedními arabskými státy, byly by na tom palestinská sídla na Západním břehu Jordánu výrazně lépe.
A jak je to s již vzpomínanou spotřebou vody? Bezprostředně po šestidenní válce byl rozdíl skutečně markantní, což bylo dáno jednak historickou infrastrukturou na nově získaných územích, ale i nadměrnou spotřebou na izraelské straně. Průměrná celková roční spotřeba vody (tedy pro domácnosti i zemědělství) z přírodních zdrojů (tedy nezískaná uměle odsolováním nebo čištěním odpadních vod) jednoho Izraelce v roce 1967 činila 508 m3, zatímco jednoho palestinského Araba pouze 93 m3. Tato čísla se však v následujících desetiletích dramaticky změnila. Na izraelské straně došlo k výraznému poklesu v důsledku populačního růstu a úbytku dostupné pitné vody. Na palestinské straně umožnily konstantní růst izraelské investice do tamní vodohospodářské infrastruktury. K roku 2006 tak činila průměrná roční spotřeba na jednoho Izraelce 170 m3, zatímco na jednoho palestinského Araba 129 m3. O šest let později, tedy v roce 2012, byl rozdíl již v podstatně srovnaný: 150 m3 na jednoho Izraelce a 140 m3 na jednoho palestinského Araba.
Pokud srovnáme celkovou průměrnou roční spotřebu vody na osobu s izraelskými sousedy, jde o značný rozdíl: Jordánsko (172 m3), Egypt (732 m3), Sýrie (861 m3), Libanon (949 m3). Tyto státy využívají přírodní zdroje vod neefektivně pro extenzivní zavlažování. Izrael svému vodnímu hospodářství nadlepšuje rozsáhlou recyklací odpadních vod (75 % všech odpadních vod s cílem dosáhnout 90 %), které jsou následně využívány v zemědělství, a odsolováním, které se v roce 2013 podílelo ze 70 % na zásobování pitnou vodou.
Pokud jde o průměrnou roční spotřebu vody domácnostmi, tak ta k roku 2006 činila na jednoho Izraelce 84 m3, zatímco na jednoho palestinského Araba 58 m3. Rozdíl lze do značné míry připsat odlišnému životnímu standardu obou společností. Ostatně i v rámci Izraele v tomto panují nemalé rozdíly – srovnejte třeba Jeruzalém s 65 m3/os./rok a Tel Aviv s 115 m3/os./rok. Je třeba též zmínit úniky z vodovodních systémů, které dosahují v Izraeli 11 % a na Západním břehu Jordánu až 33,6 %.
Rozdílné údaje prezentované palestinskými úřady jsou z valné většiny způsobené hrou s čísly. Palestinský statistický úřad totiž při výpočtech používá údaje neodpovídající realitě. Počítá s větším počtem obyvatel (kteří ale na území nežijí), čímž dosáhne nižší hodnoty průměrné roční spotřeby na osobu. Rozdíl mezi počtem obyvatel, kteří řijí na území Palestinské autonomie, se podle údajů Palestinského statistického úřadu a Americko-izraelské demografické výzkumné skupiny (American-Israeli Demographic Research Group) liší o milion osob. Palestinský statistický úřad totiž do výsledku započítává i 250 tisíc palestinských Arabů žijících ve východním Jeruzalémě (tj. v Izraeli), 150 tisíc palestinských Arabů, kteří se přestěhovali do Izraele díky svatbě či programu sjednocování rodin, ale i 400 tisíc palestinských Arabů žijících v zahraničí. Zbývajících 200 tisíc pramení z rozdílných kalkulací a predikcí natality, mortality a migrace.
Jedním z témat mírových dohod z Osla z let 1994 a 1995 byla rovněž voda a přístup k ní. Obě strany se dohodly, že budoucí palestinské potřeby budou odpovídat 70-80 milionů m3 /rok nad rámec existující spotřeby (ta činila 118 milionů m3 /rok). Za účelem implementace dohod vznikla Společná vodní komise. Správa všech izraelských vodohospodářských zařízení zůstala pod izraelskou národní vodohospodářskou společností Mekorot, zatímco všechny palestinské získala do správy Palestinská autonomie. Z palestinské strany je však dohoda soustavně porušována neoprávněným odběrem vod z neschválených vrtů (hlavně v okolí Dženínu, Tulkarmu a Tubasu). Těch bylo k roku 2005 celkem 250 a odebíraly 10 milionů m3 /rok. Mimo to došlo také k neoprávněnému napojení na izraelské vodovodní systémy.
V kontrastu s markantním zlepšením vodovodní infrastruktury a vybavenosti je nakládání s odpadními vodami. Palestinská sídla na Západním břehu Jordánu vypouští odpadní vody často přímo do vodních toků, čímž je kontaminují. Zasaženy přitom nejsou pouze toky na Západním břehu Jordánu, ale i ty pokračující na území Izraele. Roční objem palestinských odpadních vod je odhadován na 52 milionů m3, z čehož pouze 4 miliony m3 čistí palestinské čistírny odpadních vod (ČOV) a 14 milionů m3 izraelské ČOV. Plných 34 milionů m3 je tak vypouštěno do přírody. Za posledních patnáct let přitom byla postavena pouze jediná nová ČOV, a to ve městě Al-Bíra u Ramalláhu. Palestinská autonomie nerozvíjí čištění odpadních vod navzdory nabídce Německa, Japonska, Spojených států amerických či Světové banky na finanční podporu výstavby ČOV.
Pro bližší seznámení s problematikou doporučuji k přečtení článek profesora Chajima Gvircmana z Institutu přírodních věd na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, který vyšel pod názvem „The Israeli-Palestinian Water Conflict: An Israeli Perspective“ v odborném časopise Mideast Security and Policy Studies, vydávaném Beginovým-Sadatovým centrem pro strategická studia při Bar-Ilanově univerzitě.
Autor: Ladislav Faigl
Autor
5 Komentářů
Výborně, konečně si to lze přečíst i česky. Škoda, že se tohle neobjeví v mainstreamu …
Další korektní informace podložená fakty, usvědčující palestince z jejich typických zvyklostí: lžou, jsou líní vlastním přičiněním dosáhnout pokroku na svém území a pro svoje lidi. Vypouštění splašků do vodních toků, krádeže vody z izraelských zdrojů…
Až se nabízí paralela s Chánovem a dalšímu ” vyloučenými lokalitami” – obývanými humanoidy bez elementárních lidských návyků ( pracovat a žít v čistotě).
Kolik z vás, kdo čtete tento článek (včetně autora), jste navštívili Izrael a Palestinu, mluvili jste někdy s těmi lidmi?! A je jedno jestli s Palestinci či Izraelci. Obzvláště zajímavé jsou návštěvy palestinských vesniček západně od Hebronu. U vstupu do oblasti vás přivítá cedule “zákaz vstupu fire zone” ve třech jazycích – jak úsměvné, že by měly pouštní kameny schopnost hořet? Všude v oblasti jsou kontrolní izraelské vojenské věže. Sem tam se vojáci vydají zbořit některé domy či “mešitu” ve vesničkách. Na dohled izraelské osady – řádně oplocené, dům jeden jako druhý se zavlažovanou zahradou je palestinská vesnička, do které se scházejí pod dohledem vojáků a pracovníků mezinárodních organizací palestinské děti – izraelští osadníci po malých dětech házeli kameny, proto potřebují dohled mezinárodní. V téhle vesnici je kromě školy také jedna studna (postavena za mezinárodního dohledu), která zásobuje i okolní vesničky. Vodu z kopců stahují izraelská vodovodní potrubí. Malé palestinské vesničky (max. kolem 100 obyvatel) jsou bez vody a elektřiny, místní se živí pastevectvím, vodu nakupují v cisternách. A ani náhodou tato fakta nemají nic společného s tím, že by Palestinci nebyli schopní vystavět si lepší domy. Izraelec dům v osadě dostane od vlády, kdežto Palestinec si jej musí postavit sám, často opakovaně, protože mu byl zbořen izraelskými vojáky. Dostali jsem se na místa, kam cizinec nevstoupil víc než rok, mluvili jsme s tamními lidmi, viděli věci, ze kterých je nám hodně zle i několik měsíců po návratu. Ve výsledku si mohou do jisté míry Izraelci a Palestinci “podat ruce”, Palestinci však tento konflikt nezačali a z tohoto článku je mi taky zle. Politici a náboženští fanatici (na obou stranách) mezi sebou válčí a hádají se a jejich konflikty odnášejí obyčejní lidé, kteří chtějí jen žít své životy v míru. Autor článku si může mrskat statistiky jaké chce, stejně je to blábol, kdyby to psla “zapálenec” pro Palestinu, tak budou statistická “fakta” úplně opačná, taky zkreslená. Já jsem tam byla a tento článek je plný nepravd…
Ad Klára 26) Pokuste se, prosím, argumentace ad rem. Jestli bláboly, tak jen od Vás. BTW, je až komické od Vás řádky tyto číst, neb ani neznáte konsekvence a konotace, co území a na něm historicky přítomné národy a etnika znamenají. To Vám však nebrání v poučování, signifikantní pro sebevědomé nic. “O)
Ad 4. Woodoo najděte si někde mapu Izraele s vyznačenými ročními průtoky hlavních vodních zdrojů. Třeba zde:
http://www.passia.org/palestine_facts/MAPS/newpdf/Surface-Water.pdf
Nakolik se údaje palestinského zdroje liší od izraelských lze porovnat například na stránkách haifské univerzity zde:
http://research.haifa.ac.il/~eshkol/kantorb.html
Lake Kinneret covers an area of about 168 sq. km., containing 4 billion cu.m. of water. The lake receives most of its water from the Jordan, formed by the confluence of its three major tributaries; the Dan, which “contributes” some 250 million cu.m. per annum; the Snir (Hatsbani), with an average annual contribution of some 150 million cu.m., and the Hermon (Banias) River, contributing an annual average of about 120 cu.m. to the Jordan.
The Kinneret thus receives in an average year about 520 million cu.m. of water from its major tributaries. Together with minor tributaries, flood waters and other sources, the total average annual inflow into the Kinneret from its catchment basis amounts to about 850 million cu.m., 65% of which is from the Jordan and its tributaries, and 35% from all other sources. Some 300 million cu.m. of this water – evaporates.
About 500 million cu.m. of water is available for pumping from the Kinneret in an average year. Of this, about 400 million cu.m. is pumped into the National Water Carrier.
Národní přivaděč byl zprovozněn v r 1964, Syřané začali budovat bypas mezi horním a dolním tokem Jordánu v r 1965. Obsazením Golan v r.1967 se vše tak nějak vyřešilo. Výsledkem je, že do Mrtvého moře vtékají de facto vody Jarmůku a ne vody Jordánu. A celá Západní obora je závislá na Mekorotu, protože i kdyby měla přístup k tomu co bylo “Jordánem” není z něj pomalu co cucat.