V minulosti byla demografie silným trumfem ve prospěch dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu. V uplynulých letech však tento argument ne každý přijímá.

Zásadním často skloňovaným demografickým ukazatelem je úhrnná plodnost. Zjednodušeně řešeno  jde o počet dětí, připadajících na jednu ženu v jejím produktivním věku (tj. ve věku od 15 do 49 let). Hraniční hodnota potřebná pro udržení početního stavu populace je 2,1 dítěte na jednu ženu. Pakliže je číslo nižší, dochází k populačnímu úbytku (pokud není porodnost kompenzována migrací). V Izraeli se průměrná úhrnná plodnost již od roku 1990 trvale drží na čísle 3 děti na jednu ženu (srovnejte čísla 1,7 v zemích OECD, 1,6 v EU27 či 1,5 v ČR). Co se však mění, je vnitřní struktura izraelské úhrnné plodnosti dle jednotlivých skupin obyvatelstva.

Před čtyřmi lety jsem v článku Quo vadis izraelská populace? rozebíral jednotlivé demografické ukazatele Izraele, a již tehdy byl v tomto ohledu patrný jistý posun. Nastával mírný růst úhrnné plodnosti v židovském sektoru, zatímco všechny ostatní skupiny obyvatel (muslimové, křesťané, Drúzové) zaznamenávaly pokles. Tento trend i nadále pokračuje, a dle demografických predikcí během následujících desetiletí židovská úhrnná plodnost s největší pravděpodobností předstihne onu muslimskou a rovněž tak arabskou. Tento ukazatel v rámci židovského obyvatelstva vzrostl mezi lety 2000 a 2011 z 2,7 na 2,98 dítěte. V muslimském sektoru naopak ve stejném období poklesl z 4,74 na 3,51 dítěte. Dle predikcí izraelského Centrálního statistického úřadu by měl obdobný vývoj pokračovat i v následujících desetiletích. K roku 2035 konkrétně odhaduje v židovském sektoru nárůst úhrnné plodnosti na hodnotu 3,04 a v muslimském pokles na 2,71 dítěte.

V muslimské populaci přitom nejde o trend ojedinělý a limitovaný na Izrael. Pokud se blíže podíváme na sousední státy, je na první pohled patrný rapidní propad. V delším časovém úseku (60. léta 20. století až konec prvního desetiletí 21. století) jsou čísla následující: Egypt poklesl z 6,5 na méně než 3, Libanon z 5,5 na 1,5, Jordánsko z 8 na 3,5 a Sýrie ze 7,5 na 3,5 dítěte. A budoucí predikce nejsou o nic příznivější. Kupříkladu u Jordánska by do roku 2035 měla úhrnná plodnost dále poklesnout na 2,4 dítěte na jednu ženu. Klesající trend má rovněž palestinská populace na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Podle údajů Palestinského centrálního statistického úřadu (jím zveřejněná data je však třeba brát s rezervou, neboť ne vždy odpovídají realitě, viz článek Voda a izraelsko-palestinský konflikt) došlo mezi lety 1997 a 2010 k pokesu v úhrnné plodnosti z 6 na 4,2 dítěte na jednu ženu (z toho 3,8 dítěte na Západním břehu Jordánu a 4,9 dětí v Pásmu Gazy).

Dvounárodnostní vs. dvoustátní řešení

Jeden z nejzásadnějších argumentů ve prospěch dvoustátního a v neprospěch dvounárodnostního řešení izraelsko-palestinského konfliktu je právě populační vývoj. Panuje totiž obava, že pokud by nevznikl arabský stát na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy, a namísto toho by se tato území stala součástí Izraele, Arabové by dříve nebo později, díky své vyšší úhrnné plodnosti, nenávratně změnili židovský charakter státu. Mít židovský stát s židovskou většinou byl ostatně důvod, proč vůbec Izrael vznikl. Jaký by tedy mělo smysl, kdyby byl na světě další stát, kde jsou židé menšinou? (To je ostatně i jeden z argumentů proti houfnému přijímání afrických běženců, kteří se v Izraeli uchází o azyl.) Populační vývoj posledních desetiletí zdánlivě na první pohled ukazuje, že by dvounárodnostní stát nemusel být zásadním problémem. Je tomu ale skutečně tak?

Někteří politici izraelské pravice (např. Cipi Chotovely) toho názoru jsou, a proto podporují anexi přinejmenším Západního břehu Jordánu. Na okamžik si to představme a počítejme s naprostou rovnoprávností obyvatelstva. Záměrně v tomto hypotetickém modelu počítám s anexí obou území, protože anexe pouze Západního břehu Jordánu by izraelsko-palestinský konflikt nevyřešila. Izrael má přibližně 8,18 milionů obyvatel, zatímco v Pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu žije zhruba 4,42 milionů obyvatel. Rázem by tedy vznikl stát se 12,6 miliony obyvatel. Z toho 6,12 milionů jsou Židé a 6,11 milionů Arabové. Židovský stát a židovská většina jsou tedy minulostí. Přesto, že úhrnná plodnost mezi izraelskými i palestinskými Araby klesá, je stále vyšší než ta židovská. Čísla jsou následující: židovská = 2,98 dítěte, izraelsko-arabská = 3,51 dítěte, a palestinsko-arabská = 4,2 dítěte. Zatímco doposud nižší úhrnné plodnosti v židovském sektoru napomáhá rovněž migrace v podobě alijí, lze jen těžko předpokládat, že by arabská většina v Izraeli nadále židovskou migraci trpěla. Naopak by se s největší pravděpodobností materializovaly palestinské tužby po vlastním právu návratu, díky čemuž by do Izraele přišly další miliony palestinských Arabů. A to v této hypotéze vycházím pouze z aktuálního demografického stavu. Budoucí vývoj zcela jistě ovlivní mimo jiné i odlišná věková struktura populace. Zatímco věková skupina mladších 14 let je v židovské populaci zastoupena zhruba 26 %, v izraelsko-arabské i palestinsko-arabské se jedná v obou případech přibližně o 40 %. Vliv v tomto případě však patrně opačný,by ale měla i urbanizace mezi palestinskými Araby, díky níž se rodí méně dětí.

Ve stručnosti shrnutá data hovoří poměrně jasnou řečí. Pokud přijmeme tezi, že Izrael musí zůstat židovský demokratický stát s židovskou většinou, kde jsou si občané rovni, zdá se být dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu jedinou možnou cestou. Jak tohoto cíle dosáhnout, to už je věc jiná…

Autor: Ladislav Faigl