Zdroj: statecrime.org

Před několika dny jsem v rozhlasové debatě popsal Gazu jako okupované území, což vyvolalo ostrý nesouhlas Tomáše Pojara, bývalého českého velvyslance v Izraeli. Status pásma Gazy není jen předmětem akademické debaty, ale skrývá cestu k nalezení dlouhodobého řešení současných bojů.

Podle mezinárodního práva je území okupováno, pokud není suverénní, pokud okupující stát toto území efektivně kontroluje a pokud konflikt, jehož je území předmětem, ještě neskončil. Ve všech těchto bodech Gaza splňuje podmínky okupace. Izrael kontroluje vzdušný prostor a všechny hraniční přechody z Gazy až na jeden (kontrola nemusí být úplná, ale efektivní), Izrael rozhoduje o tom, kdo je a kdo není obyvatel Gazy (populační registr) a které zóny uvnitř Gazy jsou mimo limit (téměř polovina úrodné půdy, téměř všechny části moře vhodné k rybolovu). Efektivní kontrolu Izraele nad Gazou dokazuje i úspěšně implementovaná politika „diety“ (slovy izraelského představitele) pro 1.8 milionu obyvatel i schopnost pravidelně podnikat zátahy a vojenské operace uvnitř pásma.

Okupace Gazy (i Západního břehu) sebou přináší řadu povinností na straně Izraele, ale podle mnohých právních expertů i právo Palestinců na odpor. Ten by samozřejmě neměl zahrnovat útoky na izraelské civilní obyvatelstvo, které jsou jasně v rozporu s mezinárodním právem. Ale stejně tak jsou v rozporu s mezinárodním právem současné útoky Izraele v pásmu Gazy. Například izraelská taktika bombardování domů, v nichž se nachází členové Hamásu, kteří se zrovna neúčastní bojů (non-combatants) a jsou obklopeni rodinnými příslušníky, je zcela prokazatelně nelegální. Stejným způsobem by pak mohl Hamás argumentovat, že se snaží raketami zasáhnout izraelské domy, protože se v nich nenachází civilisté, ale současní nebo potencionální příslušníci izraelské armády. Více než šedesát mrtvých palestinských dětí, z nichž byli mnozí mladší deseti let, nelze ospravedlnit ani často ničím neprokázanými argumenty o lidských štítech, ani jako odplatu za kriminální vraždu tří mladých izraelských osadníků nebo za raketové útoky Hamásu.

Každopádně až prach nad Gazou usedne, s největší pravděpodobností se nic nezmění. Hamás oznámí vítězství, stejně jako Izrael a obě strany se budou připravovat na další kolo násilí. A proto je nezbytné vrátit pozornost na problém okupace. Pokud by totiž izraelská okupace skončila a vznikl by palestinský stát, ze kterého by jakákoli skupina následně zaútočila na Izrael, zcela jistě by židovský stát žádné kritice nečelil, pokud by se rozhodl bránit. Jak izraelskou okupaci ukončit?

Nejdříve si musíme upřesnit, co jsou příčiny a co jsou následky současného konfliktu. Izraelská okupace není odpovědí na Hamás. Je tomu přesně naopak. Jedna ze dvou možných odpovědí na izraelskou okupaci je strategie ozbrojeného odporu, druhou je odpor nenásilný. V momentě, kdy nenásilný odpor a diplomatická jednání od vzniku Palestinské samosprávy vyústily pouze v rychlý nárůst počtu izraelských osadníků a v tvrdé potlačování kreativních nenásilných demonstrací a aktivit, nabízí ozbrojený odpor jedinou alternativu. Přesto tato alternativa není pro Palestince atraktivní, a ještě mnohem méně pod vlajkou netolerantních islamistických organizací. Koneckonců výzkumy ukázaly, že většina voličů Hamásu v roce 2006 podporovala dvoustátní řešení a mírová jednání a Hamás volili korupci a neschopnosti Fatáhu navzdory.
Jestli stále věříme ve doustátní řešení, je třeba položit si otázku, zda současná operace proti Hamásu posílí nebo oslabí palestinské politiky nabízející nenásilný odpor a mírová jednání.

Zatímco byl Hamás poslední měsíce na pomyslném dně, izraelská operace ho vrátila do záře reflektorů, a jestli boj skončí byť jen částečným otevřením blokády Gazy, Hamás prokáže, že jedině zbraně dokáží přinutit Izrael k ústupkům. Zato Palestinská samospráva se ocitla v roli užitečného idiota-kolaboranta. Abbásovi muži už řadu let zaručují Izraeli bezprecedentní klid, včetně maření desítek pokusů o únosy Izraelců každý rok. Výměnou dostali obyčejní Palestinci čím dál více agresivní izraelské osadníky, segregovanou infrastrukturu, čím dál méně vody a půdy a parodii na politickou autonomii. I kdyby izraelská armáda dokázala zatlačit Hamás do kouta a předat Gazu Abbásovi, jeho legitimita by byla nulová. Kdyby byl býval Izrael akceptoval palestinskou přechodnou vládu, byl by se mohl zbavit Hamásu ve svobodných volbách bez ztráty jediného vojáka.

Cesta k marginalizaci Hamásu vede přes posílení alternativy k jeho destruktivní strategii. Bohužel poslední kolo mírových rozhovorů skončilo fiaskem a vysocí američtí představitelé poprvé v historii veřejně ukázali obviňujícím prstem na Izrael. Americko-izraelským vztahům nepomohlo ani nařčení Kerryho z antisemitismu a z mesiášství z úst čelních izraelských politiků. A zdá se, že americko-izraelské vztahy neprocházejí jen krátkodobou krizí způsobenou osobními animozitami, ale počátkem systémových změn. To otevírá příležitost pro Evropskou unii, která má značný nevyužitý potencionál v ekonomické diplomacii, a která, na rozdíl od Izraele, nechápe bezpečnost jako kontrolu deseti nebo dvaceti kilometrů země navíc. Skutečná bezpečnost přijde po spravedlivém míru s Palestinci, ne před ním.

Autor: Šádí Shanaáh

Kam dále: Interview s Šádí Shanaáhem

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

KOMENTÁŘ: Zaslouží si sympatie ten, kdo více než život miluje smrt?

Další článek

Dnešek v Izraeli (24.7.2014)