Zdroj: Archiv

Vznešeného prý nikdo neviděl. Podle Izaiáše ho ale uvidí každý. Těsně před smrtí. Pro milovníky reálu (jimž se ale díky tomu nezřídka scvrkává veškerý život z reálu do pouhé reality show) by to mohlo být právě to slovutné světlo z Moodyho tunelů. Ale i s nimi, milovníky reálu, se asi shodneme, že je tu bezpočet lidí, co rádi prohlásí: „Ukaž mi pánaboha, a já na něj teda uvěřím“. Což je talmudicky vzato jen druhotný důkaz, že si Izaiáš nevymýšlí a že Ho fakt prozatím nikdo neviděl.

Jenomže, přijmeme-li tohle, konečně se  dostáváme k pasáži, na které lze tu Knihu starých kočovných Semitů rozcupovat. Nebo přinejmenším začít  cupovat, protože si prostě protiřečí.  A tím ztrácí kredibilitu. Připustíme-li totiž, že boha nikdo neviděl, jak potom může platit verš: A řeknou obyvatelé země té, vždyť jsi byl, Panovníče, spatřován oko v oko (nu 14:14)

Jak z toho ven? –  Jednoduše.  Stačí zmíněný verš dočíst. Byl Jsi spatřován „oko v oko“, neboť tvůj oblak stál nad nimi. V sloupě oblakovém předcházel Jsi je ve dne a v sloupě ohnivém v noci.  Tato podivuhodnost se poprvé objevuje na stránkách bible v parašat Be-šalach, kterou jsme právě dočetli. Pan Däniken se nám to pokoušel vysvětlit důkazem, že to jen hořela nafta. A ti pošetilí žídci si hnedle namluvili, že je to zázrak, ba co víc, dokonce si troufají vydávat to za očividné „vidění“ a spatřování Sladkého požehnaného? Za všechno mohou ufouni!

Blahé paměti (protože ačkoli  pan Däniken stále žije, už je dávno jaksi off topic. Dnes věříme spíš  na Bilderberg a superholocaust!! To je teď trendy!)  Jenomže nafta nehořela.

Na to přišel už svatý Zohar a poměrně moderním jazykem vysvětluje v parašat Naso  – Ten verš chce říci jenom tolik, že jednou lidi konečně pochopí tu pradávnou  zkušenost Jisroele, že totiž v mikrokosmu se vždy odzrcadluje makrokosmos. A naopak. Že tedy laskavé  oko těch smrtelných v Zeir Anpin (přirozeném světě), je schopno vidět přirozený jas nevyslovitelného ale poznatelného Jména, takže potom ani na vteřinu nepromarní jedinou  příležitost vidět Ho ve všem a všude.

Zatímco nepřející oko se postupně potahuje „leprózní mázdrou“ nepřejícnosti a soudu. Což ovšem kvůli té provázanosti „nahoře“ probouzí síly Soudu. Přesně, jak se o pohledu mikro- a makrokosmu dočteme nejen v žalmech:  Aj nespí a nedřímá Strážce Jisroele … (ps 121:4),  ale také v prorocích: Kterýž Jsi veliký v radě a znamenitý ve spravování světa, oči Tvé otevřené na všecky cesty synů lidských, abys spravedlivě odplácel podle pohnutek jejich  (jer 32:19).

Česky řečeno, i za turniketem uvidíš jen to, cos dokázal vidět „dole“. Koukat na svět nevrle, tedy ne vřele, je dokonce podle talmudu závažné porušení varovného pokynu: Nevstoupí nikdo ve zlém úmyslu na pole bližního svého. A kam až  hluboko tento pokyn vlastně sahá, naznačil i rabi Jochanan: Nezdravý pohled přivádí velblouda na pekáč a člověka do hrobu.  Národové si také tradují, (pokračuje Jochanan) různé příběhy o bestiích, které zabíjely pohledem dříve, než bys stačil napnout tětivu. Podle Flavia dorazil Alexandr Makedonský i se svým vojskem až do míst, kde se takové bestie vyskytovaly. A vyzrál na ně. Jeho vojáci připravili  leštěná zrcadla a šelmy, když do nic pohlédly, zabily samy sebe.

Rabi Jochanan možná skutečně vykradl antický příběh o Perseovi. To klidně připustím. Spíš než tu hořící naftu. Ale dělá to velice jemně a s jasným úmyslem, dokreslit jen ten původní verš o sloupích ohně a dýmu.  Tedy o tom, jak se dá Panovník vidět „okem v oko“.  A zdá se, že docela jednoduše. Vidět svět harmonicky. Bez strašidel.

A především o tom, že  zlo „nevyrábí“ čert, ale jen a jen člověk.  Jochanan nás tiše a chytře učí, že kdo už jen svým pohledem (paušalizováním a házením do jednoho pytle, svojí zaslepeností, slepotou vůči detailům) neoprávněně a ve zlém vstupuje na pole bližního svého, může dopadnout podobně, jako ty podivné šelmy z legendy.

Na závěr, který si stejně uděláte sami,  udám ještě i talmud a tradici. Aby každý, kdo nemiluje nic „než národ“ anebo dokonce alespoň ty „trvalé hodnoty helénisticko-křesťanské Evropy“,které jsou teď tak příšerně ohroženy, mohl definitivně a s uspokojením konstatovat, že ty židovské spisky jsou jen bláboly.

Nejkrásnější kniha o umírání (nikoli o smrti!!) zvaná Maavar Jabok  ale i talmud svorně učí, že  opravdoví cadikim  mají možnost dokonce včas vidět okamžik své smrti. Právě pro všechny ty skutečnosti , které jsme si uvedli výše.

Píše se tam, že lidské je schopno postřehnout světla  obsažená v tajemství jména *Hawajah. Onen plný jas, který tato jména vyzařují. Protože právě z nich pramení veškerá energie vesmíru a také Zdroj blaha. Prozíravým není nutno tento obraz vysvětlovat.  Poučený, jestliže trvale vidí ono výše uvedené světlo, nemůže nepoznat chvíli svého skonu, a přestává se jí bát, protože celý život vždy harmonicky spojoval obě Svatá jména, která předcházejí třinácti článkům milosrdenství.

A teď překlad pro pana Dänikena: Stačí vidět přesahy a nejen svůj rybníček a najednou má život tady a (případně)  i tam, docela jiný rozměr. A pak, i kdyby žádné „tam“ neexistovalo, začíná se budoucí věk objevovat už „tady“.  Ta „obě jména před třinácti“, to je jen narážka na jiný důležitý akt – je tu Stvořitel? A proč by byl? … Jenže, proč by nebyl?  Cadik tedy ví, že na smrti tolik nefrčí. Protože existenci Boha si sice ukázat nemůžeme, ale existenci makrokosmu na druhou strano popřít nelze. Prostě na všechno – musulmany, cigoše, Ukrajinu a Bilderberg – vždycky ty správné brejle. S jedním sklíčkem černým a druhým růžovým. Moudrost je z vidění …

Autor: Achab Haidler

1 Komentář

  1. josh
    10.2.2015 – 21 Shevat 5775 v 20:55 — Odpovědět

    davam like a o tom umirani a videni toho nepopsatelneho neco vi i Pavel :) 2 kor 12,2 – 4

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Spiknutí médií

Další článek

Interview with Danny John Jules