Čím déle mám tu možnost pracovat na zvukové podobě Koránu, tím víc si připadám jako v české nábožné písničce…. V ní se sice před kostelem dohaduje duše s tělem, u audio-koránu je to možná taky duše a tělo, duchovno a racionalita. Prostě se tu zase hádají rácio s dobrou vůlí, že přeci může existovat vícero než jedno zjevení. Respektive Zjevení je jen jedno, jinak by bylo povícero Zjevovatelů, ale ten kdo je zaznamenává je taky z masa a kostí. Jinak k nám mluví symbolista Jób a jinak poměrně nekompromisní Amos a Jeremiáš.

Nikdy bych tedy – ani jako  pouhý racionalista – nevyslovil, že Muhammad  opisuje. Tedy v tom smyslu, že by „vykrádal“ jiné tradice. Spíš – to ale ať posudí tí, komu je to dáno – podvědomě zapisoval to, co ho oslovilo předtím. Komparativní religionista totiž najde  bezpočet evidentních inspirací zejména Apokalypsou a žalmy, halachickým judaismem a midraši (to zejména v raném období) a pak také stopy křesťanské argumentace proti židům. Zkuste si například přečíst Pavlovu epištolu židům a porovnat s některými verše ze súry Kráva.

I životopisně by tento předpoklad odpovídal. Nejprve snaha vytvořit použitelné „varování“ pro svoji kulturu, posléze stále důraznější a důraznější vymezení se jak vůči křestanům, tak i vůči medínským židům. Pak by ale pro západoevropského uživatele duchovna pozbyl Korán mnoho z toho, co mu připisuje svět koránu. Máme-li i této svaté knize ponechat její inspirovaný statut, pak je nutno některé nedokonalosti přičíst na vrub archanděla Gabriele, který text diktoval a vnukl.

Kráva je súra obšírná a objevuje se ve standardizované verzi Koránu téměř až v závěru. Zhruba prvních 160 veršů znovu navazuje na tradice a opět podtrhuje výjimečnost a legitimitu skutečného zjevení – na rozdíl od mekkánského období však už ostře argumentuje se židovstvím. Navíc argumenty křestanskými  (Chcete přikazovat lidem zbožné skutky, zatímco vy sami na ně zapomínáte? /Q 2:44/   –  zní úplně stejně jako promluva k farizeům v evangeliích.) její druhá půlka je pak jakýmsi základem koránské halachy. I ta (tedy šaría) je podobně jako halacha židovská velice obšírná a do detailu vypracovává „výhonky“ pučící z „kořenů“ halachy zaznamenanými v tóře.  Až by jeden zatoužil studovat to podrobněji. Nebýt právě onoho zmíněného silného pocitu, že to podstatné bylo řešeno už jinde, mnohem dříve a vlastně duši (té mojí přinejmenším) tak nějak familierněji.

V Krávě se také v narážkách několikrát opakuje motiv, že předchozí příslušníci lidu Knih zkreslili a pozměnili původní zjevení. Ba dokonce tu najdeme i legitimizaci postupné změny vlastních Muhammadových postojů : Kdykoli zrušíme verš nějaký, dáme ti naň zapomenout a přineseme lepší .. (Q 2:106)…  No to se pak zatraceně špatně vede dialog, natož  argumentuje.

A tak nezbývá, než se trochu ptát a doufat, že někdy pochopím a smířím se. Jenomže pochopím? Smíříme se? Snad. Na základě osvíceného výkladu a rozmluvy přátel.

Za co asi tak prosí Abraham a Jišmael, při budování základů Kaaby? Jaké potomky mají na mysli? A chování Jicchakových potomků se „pozměnilo“ kdy?  (Q 2:128).

Je problém setrvat „v rozkolu“ s jedním pohledem na cestu Domů? A i kdyby, je tu ta vzácná záruka, že proti takovým nám stačí Sladký požehnaný.(Q 2:137)

Je detail „rozeznat mezi černou a bílou nití“ (Q 2:187) inspirací Gabriele, anebo prostě jen silným vlivem halachických ustanovení lidu Jisroele, který pro určení světlé části dne (ovšem zcela mimo tóru ale pouze na základě tradice) vyžaduje rozlišení mezi bílou a modrou ? Totéž i při určování novoluní. Nicméně jak jinak novoluní určit v dobách, kdy kalendáře v digitálním provedení ještě neexistovaly.

Při veškeré ISIS hysterii se také nijak nezalamuji nad verši vybízejícími k bojování na stezce Boží (Q 2:190). Vždyť ti, co se zajímají o to, kam si vytetovat říšskou orlici taky často „vyzobávají“ z talmudu jen to, co může ospravedlnit jejich zcela neospravedlnitelnou zlovůli. I když se přiznám, že bych docela rád poznal, co všechno vlastně ten termín „svádění od víry“ obsahuje (Q 2:193), protože by mohl být v očích některých horkokrevnějších hlav taky vykládán všelijak.

Jako hodně pošetilé, pokud se nejedná o  nadsazený obraz z oblasti arabské  poezie, považuji glosu o tom, že by nějaké náboženství mělo patřit Bohu. A dokonce „všecko“. Ale opět ve snaze vidět sklenku poloplnou se při své hádce rácia s dobrou vůli krotím, a říkám si – ostatně ideálním stavem je i s příchodem Pomazaného, aby všecken svět hleděl k Sijonu, odkud vyjde slovo. A že třeba ten termín „náboženství“ mohl panu Hrbkovi nějak uklouznout. Možná chce originál říci: aby všecka náboženská úcta náležela skutečnému a Jedinému“. To by bylo celkem jedlé. Protože jinak proč a k čemu by Vznešený potřeboval náboženství? A „věřícího“?  Již mnohokrát jsme si řekli, že kdyby tomu tak bylo, pak není Boha. Stvořitel,který tvoří jen proto, aby byl oslavován, je o málo méně než poměrně značně ješitný Zeus.

Ale sami  vidíte, že z 286 veršů této nejdelší súry mi zvědavost vyvolává jen necelá desítka. Z toho lze posoudit i to, že zbytek je mi důvěrně známý. Snad s výjimkou „žluté krávy“, která je mysticky tajemná i v tóře, je naprosto stejně nezapřažená a neobskočená. Akorát že tam, je červená. Ale jak červených tak i žlutých dobytčat je ve stádech skotu poměrně vzácně málo. Tak proč ne žlutá.

Křestané navíc asi budou mít potíž zpracovat konstatování, že Bůh nemiluje žádného nevěřícího hříšného. (Q 2:276), ale i tady lze se nadíti, že archanděl měl na mysli  především nedůvěřujícího, důvěru ztrativšího a znovu se k ne-dobru navrátivšího. Pak je akord všech tří zjevení opět v harmonii.

A co mne tedy zaráží úplně nejvíc, proč se muslimové doposud nikde dostatečně nahlas nebránili před zejména extrémistickým anti-islamismem veršem: Nebudiž žádného donucování v náboženství! (Q 2:256) Protože platí-li tento verš globálně, je všechno v řádu vesmíru. Platí-li jen jednostranně (tj. „Běda tomu,kdo by se pokoušel muslima konvertovat!), pak je ovšem výklad Koránu stejně nespravedlivý jako proslulá ex-primátorka Chomutova Řápková.

Děkuji všem za větší světlo.

p.s. Súru je lepší studovat očima, přesto je k dispozici i k poslechu.