Rodina, o které vypráví tento příběh, patřila k církevnímu společenství, kterému se říká amishové. Amishové jsou skupina křesťanů spojených s mennonity, jejichž věřící berou opravdu vážně Ježíšova přikázání, včetně toho: „Milujte své nepřátele, dobrořečte těm, kdo vám zlořečí, dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají, chovají se k vám zlomyslně a pronásledují vás.“ Členové společenství amishů byli (jak ze strany katolíků, tak i ze strany protestantů) pronásledováni pro svou víru a biblické přesvědčení, a proto někteří z nich emigrovali do Ameriky, kde hledali náboženskou svobodu.

Avšak i v Americe, kde se usazovali a mýtili půdu velkých lesů, na níž si budovali domovy, na ně čekaly nové zkoušky, jimž byla podrobena jejich ušlechtilá víra.

V roce 1739 členové společenství amishů založili osadu Northkill poblíž dnešního Harrisburgu ve státě Pensylvánie. Krajem se potulovali Indiáni. Dokud oblasti vládl William Penn, byli mírumilovní a přátelští. Ale po jeho smrti v roce 1718 vznikaly spory, které byly přinejmenším zčásti způsobeny tím, že Thomas Penn Indiány podváděl.

Když v roce 1754 vypukla francouzsko-indiánská válka, byly podmínky mezi rudokožci a bělochy i v Pensylvánii zralé ke konfliktu. Kdysi klidná a pokojná hranice se stala dějištěm násilných přepadení, krveprolévání, smrti a teroru.

Po celé léto se v Northkill objevovaly zprávy o indiánských nájezdech a nepokojích. Rodiny amishů mnoho bohoslužebných shromáždění neriskovaly. Ale když přišel podzim, zdálo se, že napětí polevilo, a tak rodina Jacoba Hochstetlera pozvala mládež z okolí na sklizeň jablek a na večerní modlitební společenství. Byl to příjemný večer.

Když se Hochstetlerovi loučili se svými přáteli, netušili, že lesy kolem nich obchází neštěstí a smrt.

 

ÚTOK

„Jacobe, Jacobe! Probuď se!“

Jacob Hochstetler ospale zasténal, trhl sebou a náhle se probral. V nejasném světle, které se prodíralo úzkým okénkem dřevěného srubu, viděl, jak se nad ním naklání jeho žena. Jacob nemohl vidět strach v jejích očích, ale slyšel paniku v jejím hlase a zády mu projelo studené zachvění. „Jacobe, tam něco je…, venku něco chodí.“

Jacob si ihned vzpomněl na zprávy o indiánských přepadeních, které slýchal celé léto. Mohlo by se něco takového stát i jim? „Co to bylo? Co jsi slyšela?“ zeptal se potichu, spustil nohy na podlahu a posadil se na posteli.

„Štěkal pes – zaštěkal tak náhle, tak divně, jako by ho něco překvapilo. Bylo v tom něco, že jsem si nemohla pomoci a musela jsem na to myslet…“

„Já jsem to taky slyšel, mami,“ promluvil někdo z vedlejší místnosti. Byl to mladý Jake, jejich třetí syn. V tichu srubu byl jeho hlas klidný a konejšivý. „Patrně to nic nebylo,“ řekl. „Půjdu ke dveřím a podívám se.“ Hoch vyskočil ze svého lůžka u zdi.

Jeho otec začal mluvit, chtěl říci, „počkej, půjdu já,“ ale nedořekl.

Mladý Jake pomalu odsunul závoru na těžkých dveřích a napínal zrak do bledého světla ubývajícího měsíce. Noc se zdála tak tichá, přátelská a pokojná.

Noc bez varování prořízl hrůzostrašný řev. Zazněl výstřel. Nic netušící chlapec s ostrým výkřikem bolesti napůl padl, napůl skočil zpět do útočiště srubu. Jeho otec se vymrštil ke dveřím a třesoucími se prsty zastrčil závoru na její místo.

„Jacobe, synku, jsi zraněn?“ vydechl otec s úzkostí.

„Myslím, že to není nic vážného,“ odpověděl statečný chlapec. „Výstřel mě trefil do nohy.“

„Mám rozsvítit lampu?“ zachvěla se hrůzou paní Hochstetlerová.

„Ne, ne,“ odpověděl její manžel. „To, co uděláme, musíme udělat potmě. Kdybychom rozsvítili, byli bychom moc jasně vidět.“

Rozruch probudil dva starší chlapce, Josepha a Christiana, a jejich jedinou sestru. Přidali se k ostatním, kteří se krčili uprostřed srubu.

„Třeba odešli,“ zadoufal Christian, když několik minut potichu čekali. „Půjdu k oknu a podívám se ven.“ Kradmo se připlížil k oknu a zahleděl se do tmy. „Jsou tam,“ vydechl a ukázal prstem. Jeho otec a Joseph stáli hned za ním a sledovali, kam ukazuje. „Támhle, u venkovní pece. Vidíte je?“

V nejasném šeru se pohybovalo půl tuctu vysokých temných postav. Zdálo se, že se radí.

„Rychle, teď máme šanci,“ řekl Joseph, strhnul ze zdi pušku a nařídil Christianovi, aby udělal totéž. „Počkám, až budeš připraven, a vystřelíme současně.“

Joseph ucítil na rameni ruku, která jej zadržela. „Ne, chlapci,“ řekl pan Hochstetler, „zabíjet je špatné. To nemůžeme udělat.“

„Ale když nebudeme střílet, zabijí oni nás. Jacob je už zraněný.“

„Ne, ne,“ odpověděl starší muž pevně. „Vy víte, že není správné někomu ublížit, ani v sebeobraně.“

„Ale tatínku, máme tu spoustu střelného prachu a nábojů. Můžeme je udržet dál od nás, dokud nebude světlo, a pak zmizí.“

„Ne, nebudeme střílet. Budeme důvěřovat Bohu, chlapci.“ V hlase Jacoba Hochstetlera se ozval tón, který jeho synům napověděl, že prosit dál nemá cenu; rozhodnutí bylo konečné.

Pohnulo se venku něco? Rodina si nebyla jista. Zdálo se jim, že slyší cinknutí kamene. Zaštěkal pes, ale ne u domu. Zdálo se, že štěkot přichází z vrcholu nedalekého kopce. Z rohu srubu zazněl skřípot, jako by něco drhlo o sebe. Hochstetlerovi napjatě čekali. Kromě jejich dechu – hlasitého a sípavého rozrušením – bylo všude ticho. Ozvalo se šustění, praskání, a Hochstetlerovi věděli, že se stalo to, čeho se báli – rudokožci jim zapálili dům. Skrz štěrbiny ve stěnách viděli strašidelné mihotání poskakujících plamenů. Do nosu je udeřil kouř.

Po horkém létě byly klády srubu suché a vzplály jako troud. Uvězněná rodina už cítila žár ohně, krčila se na podlaze a snažila se uniknout dusivému dýmu. Vyjít ven by byla sebevražda. To bylo přesně to, co čekající divoši předpokládali a na co se chystali. Nebyla nejmenší šance uniknout.

„Pojďme do sklepa,“ navrhnul Jacob mladší. Pevně za sebou zavřeli dveře, aby se tam za nimi nedostal kouř.

Vlhký sklep byl přeplněný a ještě tmavší než srub naplněný kouřem, ale aspoň se tam dalo dýchat.

Tiše se modlili a čekali, zatímco oheň zuřil nad nimi. Na chvíli unikli jeho mučivému žáru, ale věděli, že je bude pronásledovat jako neúnavná nestvůra, které vzali kořist, a že pak už nebudou mít kam se uchýlit. S tříštivým hlukem se zhroutila jedna část střechy, plameny na podlaze srubu se rozhořely a vrhly na ně pršku jemného popela.

Christian se začal dusit a kašlat, ale to byl jen tlumený slabý zvuk, přehlušený rostoucím rámusem zuřivého ohně nad jejich hlavami.

Jak oheň postupoval, zachvacovalo je v těsném sklepě dusivé vedro. Na jednom konci nad nimi prohořela podlaha, jen malé červené oko zírající na ně do inkoustové tmy. Pak se šířilo a rostlo jako zářící rakovina.

Jacob Hochstetler klopýtl o velký dřevěný sud a dostal nápad. Se zoufalstvím tonoucího se ho chopil. Zápolil s těsně přiléhajícím víkem sudu a zvolal: „Co kdybychom oheň polili tímhle jablečným moštem? Třeba ho to zpomalí.“

Opatrně vychrstnul naběračku tekutiny na zuřivé ohnivé oko. Zasyčelo to a zaprskalo jako vzteklá kočka, ale jeho běsnění se citelně zmírnilo. Dělali to znovu a znovu; na chvíli byl oheň pod kontrolou. Rodina začala doufat. Pak naběračka narazila na dno sudu a oni poznali, že je prázdný.

Spadla zeď a prška jisker na desítce míst propálila plameny sežehnutá prkna. Dovnitř se vevalil kouř a horko bylo nesnesitelné.

„Nemohli bychom utéct oknem?“ zeptal se Joseph. „Třeba už Indiáni zmizeli.“ Silnými pažemi vytrhnul masivní rám okna a vyhlédl ven. Nad zalesněnými kopci Pensylvánie vzcházelo šedivé svítání.

S radostným výkřikem se obrátil a zvolal: „Venku se rozednívá a kolem nikoho nevidím.“

„Počkej chvilku,“ řekl otec. „Tady je něco, co by nám mohlo přijít vhod.“ Z podlahy sklepa zvedl malý košík broskví.

„Nacpěte si je do kapes, chlapci, kdybychom se museli pár dnů schovávat v lese.“ Hoši rychle popadli pár pevnějších plodů a pak se členové rodiny jeden po druhém protáhli úzkým otvorem a shromáždili se ve vděčném kroužku vedle doutnajících ruin svého domova.

 

ZAJATCI

S příchodem svítání se opatrní rudokožci ztráceli dál a dál do ochrany blízkého lesa. Když ve srubu neviděli žádné známky života, spokojili se nakonec s tím, že obyvatelé zahynuli. Tiše se otočili, aby se vydali pustinou po nezřetelných stezkách ke svým domovům ve stanech.

Vtom uslyšeli výkřik a zastavili se na cestě. Jeden z indiánských chlapců se opozdil, aby si v pěkném Hochstetlerově sadu na úbočí kopce natrhal broskve. Důkladně hodoval na ovoci bílého muže, když uviděl celou rodinu, jak se živá vynořila ze spáleného domu. Stačilo jen vykřiknout a jeho odcházející druhové se za chvilku vrátili.

Rodině Hochstetlerově, která právě unikla z výhně srubu, zazněla v ostrém výkřiku indiánského chlapce tragédie.

Malá skupinka byla okamžitě obklíčena. Když se Indiáni přibližovali, Joseph se vymrštil, prorazil obklíčení a neuvěřitelnou rychlostí utíkal. Dva divoši jej těsně pronásledovali, ale Joseph byl dobrý běžec a nakonec je setřásl. Ležel pak za velkou kládou a odpočíval, zatímco přerývaně lapal po dechu a srdce mu divoce bušilo strachem.

Otec a dva silní synové nekladli žádný odpor, když zuřiví divoši tři z nich utloukli k smrti – matku, malého Jakea a jedinou dceru. Jeden statný divoch mával svým smrtícím tomahavkem nad Christianem, ale pak si to rozmyslel a spolu s jeho otcem jej zajal.

Dva šokem omráčení a žalem přemožení přeživší byli odváděni pryč. Později k nim přidali Josepha. Válečníci narazili na jeho úkryt a zajali jej dřív, než se mu podařilo utéci.

Vyhlídky nešťastných zajatců byly temné. Byli stále střeženi, takže neměli žádnou možnost úniku.

„Proč jsem byl místo mé ženy zachráněn já?“ divil se truchlící otec, když se trmáceli pustinou. Vzpomněl si, co mu řekla předtím v létě o tlupě hladových Indiánů, kteří do jejich srubu přišli jednoho dne, kdy tam on ani chlapci nebyli. Indiáni žádali o jídlo, ale jeho manželka jim je z nějakého důvodu odmítla dát. Zklamaně odešli, zamračení a s rozzlobeným mumláním. Měla ta událost nějakou souvislost se smrtelnou noční můrou, která je postihla teprve před několika hodinami? Jacob o tom mohl jen uvažovat, když otupěle šlapal dál a dál.

Po vyčerpávajícím mnohamílovém pochodu došla unavená skupina do indiánské vesnice. První, co vězně čekalo, byla ulička. Šlo o brutální formu mučení, které Indiáni často používali vůči svým zajatcům. Stáli ve dvou řadách, ozbrojeni klacky a karabáči, a nutili své nešťastné oběti proběhnout mezi nimi. Byl to ohavný zážitek a mnozí zajatci pod krutými ranami padli, protože nebyli schopni doběhnout na konec uličky.

Jacob a jeho synové s hrůzou hleděli na pobíhající domorodce, kteří si vybírali karabáče a silné klacky, jimiž je budou bít.

„Můj Bože,“ napůl se modlil a napůl zasténal vyčerpaný otec. „Což jsme ještě netrpěli dost?“ Ruce mu bezvládně klesly. Pak si vzpomněl na broskve, které tak pečlivě opatrovali po celou dobu svého zajetí.

„Ty broskve,“ zašeptal chraptivě svým synům. Indiáni už začali tvořit uličku. Celá vesnice se shromažďovala, aby se podívala na představení, zvědava na to, jak se bledým tvářím povede. Trochu opodál od ostatních stála majestátní postava náčelníka s rukama slavnostně složenýma přes prsa.

Joseph v natažených rukou držel dvě zbylé broskve. „To bude sotva stačit,“ zamumlal otec. Obě broskve byly ošklivě otlačené. Joseph je pomačkal, když ležel za kládou a skrýval se před pronásledovateli.

Christian sáhl do kapsy a vytáhl tři broskve. Ty byly v mnohem lepším stavu. Jacob si je od syna rychle vzal a přistoupil k děsivé postavě velkého náčelníka.

Náčelník zíral bez mrknutí oka na muže před sebou a jeho pohledná tvář byla bez výrazu.

„Tady máte. Dárek pro vás,“ Jacob se usmál a natáhl k němu ruce s broskvemi. „Pro velkého náčelníka.“ Jacob se znovu usmál.

Náčelníkova tvář se změnila. Oči mu zazářily radostí; udělalo mu to ohromnou radost. Překotně brebentil ke svým podřízeným a zakázal jim pokračovat s uličkou. S povzdechem úlevy se Jacob otočil a vrátil se ke svým čekajícím synům.

Za několik dnů si všimli neobvyklé činnosti v táboře. „Bojím se, že nás od sebe oddělí,“ řekl Jacob chlapcům. Jeho mírné oči se náhle naplnily slzami při bolestné myšlence na rozloučení s jedinými dvěma, kteří mu zbyli. Cítil, že doba, kterou mají na rozhovor, je krátká. „Ať se stane cokoliv,“ kladl jim na srdce, „buďte k Indiánům milí. Nesnažte se jim odporovat. Co jsme v táboře, chovají se k nám slušně. Chovejte se, jako byste byli spokojení, ale nikdy se nevzdávejte myšlenky, že by se vám jednoho dne mohlo podařit uprchnout. I kdybyste zapomněli všechno ostatní, pamatujte si své jméno a modlitbu Páně.“

Otcovy obavy byly oprávněné. S těžkým srdcem byl odveden do jiné vesnice. Také chlapci byli od sebe odděleni, ale často jim bylo dovoleno se spolu vidět. Byli mladí a brzy si zvykli na indiánské způsoby.

Přešla chladná zima. Jednoho teplého rána za oblevy počátkem jara se chlapci sešli po nějaké době, co se neviděli.

„Co se děje?“ zeptal se Christian s pohledem upřeným na svého bratra, který stál před ním a byl oblečen úplně jako Indián.

„Nejsem si jist,“ odpověděl Joseph, „ale něco se děje.“

Indiáni po nich pokukovali a vzrušeně rozmlouvali. Nakonec se zdálo, že se dohodli. Když se přiblížili k mladíkům, jeden z nich, který uměl nejlépe anglicky, řekl: „Bledá tvář se stát bratrem Indiána.“

Celá skupina stála kolem mládenců a přívětivě se na ně usmívala. „My vás mít rádi,“ pokračoval mluvčí. „My bratři. Ale rudá tvář nemít tohle.“ Ukázal na Josephovy vousy a potom na Christianovy. „Nemít tohle.“ Poplácal se po vlastní hladké tváři.

Chlapci pochopili, co se děje. Budou přijati do kmene. Nechat si vytrhat vousy jeden po druhém bylo bolestivé a s většinou vlasů na jejich hlavách naložili stejně. Jediné, co Indiáni nechali být, byl malý chomáč vlasů na vrcholu hlavy.

Vytrhávání vlasů a vousů nebylo to jediné, co bylo spojeno s přijetím do kmene. Museli vydržet různé obřady a indiánské rituály. Jednou je vzali do řeky a drhli tvrdým kartáčem, aby jim z žil smyli bílou krev.

 

JACOBŮV ÚTĚK

Jacob dennodenně vyhlížel šanci na útěk, ale zdálo se, že nikdy nepřijde. Osamělý muž by byl rád věděl, zda ještě někdy spatří své dva syny.

Jeho věznitelé si dávali pozor, aby před Jacobem nikdy neřekli, kde je, a tím byl útěk ještě nemožnější. Kdyby utekl, kterou cestou by se měl dát? Ta situace mu brala odvahu.

Dny se pomalu měnily v týdny a týdny v měsíce. Minul jeden rok. Přišel další rok a také uplynul. Tři dlouhé roky složené z vyčerpávajících dnů Jacob Hochstetler čekal a modlil se a vyhlížel a doufal.

„Co to ten stařec u toho stanu dělá?“ uvažoval Jacob, když šel jednoho rána po své práci. Měl za úkol starat se o jídlo pro tábor, když ostatní muži byli na válečné stezce.

Jacob se se svou prací ke starci nepozorovaně přibližoval. Kolem starce se shromáždilo několik silných válečníků a on kreslil malým klacíkem na zemi značky.

„Mapa!“ vydechl Jacob. „Kdybych se jen dokázal dostat dost blízko, snad bych mohl zjistit něco o tom, kde jsme. S pomocí Boží už uprchnu,“ rozhodl se pevně.

Jacob předstíral velmi pilnou práci a pomalu se sunul blíž a blíž. Stěží mohl jasně vidět, ale zdálo se, že stařec do prachu maluje hory, řeky a lesní stezky. Jacob zachytil slova „tábor bledých tváří tady“ a viděl, kam stařec klacíkem ukazoval. Konečně měl nejasnou představu toho, co tolik toužil vědět. Čekal na svou šanci víc než kdy dřív.

Pod rouškou tmy, když byla většina mužů někde bojovat, vyklouzl jedné noci z tábora. Věděl, že Indiáni udělají, co bude v jejich silách, aby jej vystopovali a dovedli zpět. Pečlivě ničil všechny známky toho, že tudy prošel, aby jej nikdo nemohl vystopovat. Stále se bál, že potká některé válečníky vracející se z boje.

Urazil dlouhé míle pěšky, směr se snažil udržovat podle hvězd, jak nejlépe dovedl. Musel si opatřit jídlo, aniž by vystřelil, protože se neodvažoval riskovat, že by jej prozradil zvuk pušky. Když překračoval potoky, brodil se proti proudu, aby zničil svou pachovou stopu. Léta u Indiánů jej naučila lesní moudrosti a teď to všechno využil.

Když přišel k řece, udělal si holýma rukama hrubý vor tak, že kmeny svázal k sobě pomocí šlahounů divoké vinné révy.

Den za dnem seděl na voru a plavil se po proudu řeky. Sužovala jej nejistota a pochyby. „Přibližuji se k přátelům a k mým milovaným?“ rád by věděl. Často mu přes tvář přeběhl stín znepokojení a říkal si: „Co když mě proud unáší jen hlouběji do pustiny, kde nejsou žádné cesty?“

Trvalým problémem bylo jídlo. Tu a tam se mu podařilo najít pár soust něčeho, co se dalo jíst, ale celkově byl stále hladovější, hubenější a slabší. Nakonec bylo jeho vyčerpané tělo vyhladovělé a oslabené natolik, že nedokázal ani vstát, a byl schopen jen bezmocně ležet a zírat na nepřerušovanou řadu stromů, které ubíhaly kolem.

Najednou se Jacobovy pohaslé oči, zastřené vyčerpáním, doširoka otevřely překvapením a nedůvěrou. „Jsou to opravdu domy?“ pokusil se pozvednout hlavu. „Doplul jsem konečně k pevnosti?“ zašeptal, téměř blouznící. „Nebo jsou to jen horečnaté představy?“

Jacob beznadějně bojoval, aby se dostal na nohy, dokázal vykřiknout nebo aspoň zamávat. Teď už byl přesvědčen, že to je pevnost. „Dostal jsem se tak daleko jen proto, abych se nechal bez povšimnutí unášet vstříc svému osudu?“ Z posledních chabých sil se pokusil vstát, ale dokázal jen pozvednout jednu slabou ruku. Umírající muž pomalu proplouval kolem pevnosti, osamělého bodu na divoké řece. Doufal marně: neozval se žádný výkřik svědčící o tom, že si ho všimli – neviděli jej.

Hned pod pevností stál na mělčině v řece muž a plavil koně. Vzhlédl a uviděl chatrný vor.

„Propána,“ vykřikl muž překvapeně. „Co to vidím?“ Přivřenýma očima zvědavě zíral na plovoucí věc. „Určitě to vypadá jako vor,“ poznamenal zbytečně. „Ale to nemůže být. Nic se tam nehýbe. Asi je to jen takový divný kmen.“

Právě v tom okamžiku se Jacobova ruka unavila a vyčerpaně padla vedle něho.

Dívající se muž slabý pohyb zachytil. „Ta věc je živá,“ sdělil svému koni, „a vypadá to jako člověk.“ Sedl na koně a tryskem ujížděl do pevnosti ohlásit, čeho byl právě svědkem.

Jacoba zachránili, dostal najíst a laskavě se o něho starali. Tu noc v měkké posteli v pevnosti Jacob zavřel oči a usnul spánkem vděčného muže. Zatímco ostatní trnuli hrůzou i úžasem nad strázněmi, které přetrpěl, vyčerpaný muž tiše odpočíval s jistotou, že to byla jeho víra v Boha, která jej přivedla zpět.

 

***

Foukal chladivý letní větřík a Jacob seděl ve svém srubu a obědval. Vzhlédl a trochu se vylekal, protože otvor dveří zakryl stín.

Stál tam vysoký Indián, tichý a vzpřímený. Neřekl ani slovo. Jeho pohled objel celý srub a krátce se zastavil na Jacobovi. Pak se otočil, došel k pařezu na mýtince a posadil se. Seděl tam a trpělivě čekal celou dobu, co Jacob jedl.

„To by mě zajímalo, co chce?“ přemítal Jacob, dojedl a zvedl se od stolu. „Tuším, že bych měl jít radši ven a podívat se.“

Vysoký Indián vstal, když se k němu Jacob přiblížil. Stál a dlouhou chvíli hleděl na muže před sebou. Přistoupil blíž a zkoumal každý rys v Jacobově vrásčitém obličeji. Pak odstoupil.

Pomalu řekl lámanou němčinou: „Ich bin der Christli Hochstetler [jsem Christian Hochstetler].“

 

***

Když francouzsko-indiánská válka skončila, všichni bílí zajatci se vrátili. Christian a Joseph přišli zpátky k vlastním lidem, ale po celý život se rádi vraceli na návštěvu ke svým indiánským přátelům, které se naučili znát a milovat.

© Beth-Or – Project for Biblical Studies and Research

Translated by Sister Jana Ulrika Vokoun and Reverend Jaroslav Ignatius Vokoun.

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Jak lze vyběhnout s úředníky

Další článek

Oltář nebo stůl ?