Kuvajt má ze všech zemí na Blízkém východě největší poměr počtu sloužících na občana – na každé dva Kuvajťany připadá jeden sluha. Téměř 90% kuvajtských domácností zaměstnává alespoň jednoho cizince. Každoročně přijíždějí do Kuvajtu za prací i tisíce žen z Asie. Na trhu služebných v Kuvajtu se však čím dál častěji objevují i Afričanky, především ze Sierry Leone, Kamerunu, Keni a Etiopie.

Jde o výnosný byznys pro desítky agentur, které v chudých zemích najímají především ženy, aby je pod sliby příznivých výdělků dovezly do Kuvajtu a tam pronajaly.

Ženy ze západoafrického státu Sierra Leone, které za sebou takovou zkušenost mají, si ale stěžují, že byly prodávány jako otrokyně.

Každá z nich zaplatila agentuře částku, která se v přepočtu rovná přibližně čtyřiceti tisícům korun,  za příslib práce v turistickém průmyslu nebo ve zdravotnictví. Po příletu na místo ale zjistily, že jejich zaměstnavateli budou soukromé rodiny a pracovní doba bude dosahovat až dvaadvaceti hodin denně. Ženy čekaly v provozovně agenta, kam se na ně přicházeli podívat zájemci.

Čtyřiadvacetiletá Adama si britskému The Guardian stěžovala, že musela být v práci 24 hodin, bez nároku na volné dny. „Nesmíš vyjít z domu, nesmíš používat mobil. To nejsou hodní lidé.“ Adamě zaměstnavatelé za její práci nejen nic nezaplatili, ale dokonce ji i týrali. Na noze má popáleninu od vroucího oleje, který na ni její zaměstnavatelka vylila, když Adama vařila. Prý se jí zdálo, že Adama nepracuje dost rychle.

Ženy, které se při výkonu práce v Kuvajtu stanou obětmi týrání, mají jen málo šancí se bránit. Bez dovolení zaměstnavatele nemohou odejít nebo změnit zaměstnání. Kdyby přesto odešly, stává se jejich pobyt na území Kuvajtu ilegálním. Mimoto nemohou ani opustit Kuvajt, pokud jejich zaměstnavatel nebo někdo jiný prohlásí, že mu dluží peníze. Ženy jsou přitom většinou vázány smlouvou minimálně na dva roky.

Zprávy o týrání přiměly vloni vládu Sierry Leone, aby zakázala svým občanům práci v Kuvajtu. Nepál a Indonésie už podobný zákaz vydaly dříve.

Podle zpráv z velvyslanectví Sierra Leone v Kuvajtu však Sierraleonské občanky do země za prací jezdí dál. Když pracovníci ambasády navštívily agentury, objevily v jejich nabídce asi stovku sierraleonských žen. Kulturní atašé ambasády, Saidu Bangura, věří, že ve skutečnosti půjde o číslo daleko vyšší. Náborové agentury v Kuvajtu podle něj spolupracují s agenturami v Sieřře Leone, které pomocí nerealistických slibů lákají nové zájemkyně. Ty se pak v Kuvajtu ocitnou zcela mimo dohled úřadů a bez pomoci. V izolaci v kuvajtských domácnostech se na ně nevztahuje ani kuvajtský pracovní zákoník a snadno se stávají obětmi vykořisťování a zneužívání všeho druhu.

V roce 2009 dostaly ambasády ze zemí, z nichž v Kuvajtu pocházejí zahraniční dělníci, deset tisíc stížností, většinou na nevyplacený plat, zadržování cestovních dokladů, dlouhé pracovní hodiny bez odpočinku, fyzické a psychické týrání a sexuální zneužívání. Některé domácí pracovnice beze stopy zmizely. Human Rights Report z roku 2010 uvádí, že kuvajtští zaměstnavatelé mají často pocit, že si své zaměstnance „koupili“ a mohou s nimi dělat, co se jim zlíbí.