Konečně jsem si teď o prázdninách přečetla svůj vánoční dárek, knížku Stanislava Motla: Děti Antonína Kaliny. A opět jsem si připomněla nesmírně poutavou přednášku autora o tomto třebíčském rodákovi, přesvědčeném nezviklatelném komunistovi, ale především hrdém, přímém a neskutečně odvážném člověku.

Na jeho příběhu je mimo jiné zajímavé to, jak je všechno relativní. Jak paličatost, hrdost, někdo by možná řekl až drzost a nepřizpůsobivost, v běžném životě  možná nepříjemné a těžko stravitelné vlastnosti, můžou mít za jistých okolnosti nedocenitelnou, přímo životadárnou hodnotu. Antonín Kalina nabýval své odbojové zkušenosti dávno předtím, než je mohl tak obdivuhodným způsobem uplatnit v lágru. V rodné Třebíči byl velikým potížistou, který se nebál vzdorovat ani tak velkému protivníkovi, jakým byl Tomáš Baťa. Byl mnohokrát zavřený, nic ho ale neodradilo od pořádání dalších stávek, nic si nenechal líbit. Není divu, že byl veden na seznamu nebezpečných potížistů, který po zabrání Československa ochotně přebralo gestapo. Antonín Kalina byl tak mezi prvními, kdo putoval do koncentráku.

Je nesmírně zajímavé, jak tento člověk, který se odmítl kořit před jakýmkoli velkotovárníkem, neztratil svou odvahu ani před takovým protivníkem, jakým bylo celé slavné nacistické Německo, ta zrůdná síla, která uvrhla do zmaru miliony nevinných obětí. Antonín Kalina vždycky viděl i na té druhé straně především lidi. A nenechal se zastrašit aurou, která je obklopovala, silou, kterou se zaštiťovali (stejně jako se nenechal strhnout nenávistí, když měl zrovna navrch, i tehdy viděl na druhé straně především člověka). Vedl svůj boj v neskutečně nerovných podmínkách, ale zároveň znal bídu a slabosti svého nepřítele a dovedl je využít. To se naplno projevilo v závěru války, kdy se odehrála nejznámější část jeho stále málo známého příběhu: záchrana více než tisíce převážně židovských chlapců od pochodu smrti, který by pro většinu z nich znamenal jistou smrt. Kalina je podržel a uchránil na „svém“ bloku až do osvobození. Nejen, že o své chlapce pečoval a chránil je po celou dobu jejich buchenwaldského věznění, ale s neuvěřitelnou odvahou až drzostí si vyžádal jejich návrat přímo od brány, kde už byli seřazení na pochod smrti. Hrál naprostý vabank. Postavil se velícímu esesákovi a dožadoval se splnění údajného slibu, že hoši v táboře zůstanou. A povedlo se!

Když se Antonína Kaliny ptali, kolikrát podobně nasazoval krk, mávl prý jen rukou: tisíckrát…

Je trochu smutné, že jméno takového hrdiny u nás poněkud zapadlo. A to můžeme poděkovat Stanislavu Motlovi, že se vůbec objevilo. Dokonce ani prezidentovo vyznamenání ho příliš nepomohlo dostat do povědomí lidí (pro naše média je asi zajímavější Sedláčkova mikina), nejsem si jistá, zda u značné části občanů mu to spíše neuškodilo. Moc mi to není jasné, takový příběh (kam se hrabe Schindler), takové hrdinství (o kategorii výš, než i u nás proslulý sir Nicholas Winton, toto byly roky v každodenním ohrožení, v místech, kde lidský život neznamenal nic, kdy k rozsudku smrti stačil jediný rozmar esesáka, natožpak odhalení takové organizované podvratné činnosti), proč po něm novináři, scénáristé a vůbec veřejnost nehrábnou všemi deseti? Kalina byl stejně skromný, jako Winton, roky o jeho hrdinství nikdo nevěděl, ale teď? Proč se Winton stal světovým pojmem a asi by se u nás našel málokdo, kdo o něm neslyšel, kdežto o Kalinovi platí spíš opak? Proč se uvažuje o pojmenování Wintonova nádraží, a na Kalinu skoro nikdo nevzpomene?

Protože byl komunista?

Stanislav Motl: Děti Antonína Kaliny, nakladatelství Rybka Publishers, 2013

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Budeme bojovat proti všemu

Další článek

Uprchlíci v Česku