Podnikatel Václav Dejčmar před časem zveřejnil na Facebooku status v tomto znění:

Kulturní relativismus je intelektuální zhovadilost. Osobně nechápu, proč už někdo dávno nesestavil okruh hodnot, v rámci kterého by vzájemně porovnal různé společenské systémy podobně jako lze porovnávat auta. Není vyloučeno, že by kultury některých přírodních národů dopadly lépe než kultura naše. Ale dogmaticky interpretovaný nesekularizovaný islám by zjevně propadl v rámci takového testu někam ke dnu.“

Vyjádřil tak myšlenku, která v souvislosti se současnými debatami o muslimech – a obecněji o soužití lidí z různých kultur – zaznívá opakovaně. Tvrzení, že různé kultury nelze zařazovat do žádných hierarchických žebříčků a jednoduše vyzdvihovat jednu kulturu nad jinou jako lepší, mnoha lidem připadá absurdní, očividně nepravdivé a snadno vyvratitelné. V internetových debatách bývá koncept kulturního relativismu vyvracen nejčastěji pomocí extrémního příkladu, jako je třeba hypotetických příjezd lidí z kultury lidojedů do ČR. (Proč bychom nemohli tvrdit, že kultura, v níž se vzájemně nepožíráme, je lepší než ta jejich? A museli bychom z respektu k této jiné kultuře mlčky přecházet, že se z některých našich spoluobčanů budou stávat položky v něčím jídelníčku?)

Tyto postoje ovšem vychází především z nepochopení toho, co to kulturní relativismus je.

Zmíněný koncept nemá nic společného s politickou korektností (což je mnohem pozdější fenomén) a navzdory Dejčmarovu nařčení z „intelektuální zhovadilosti“ vznikl ve vědeckém prostředí. Franz Boas, klíčová osobnost prvopočátků americké antropologie, jej na začátku 20. století zavedl jako jedno ze základních východisek vědeckého výzkumy kultury. Boasovo přesvědčení, že jednotlivé kultury představují unikátní celky pochopitelné pouze z hlediska jejich vlastního vnitřního systému, se vymezovalo proti do té doby běžně praktikovanému etnocentrickému pohledu, který na jednotlivé aspekty zkoumaných kultur skrze kulturní hledisko, jež bylo vlastní samotnému výzkumníkovi. Mezi nejranějšími antropology ostatně bylo rozšířené přesvědčení, že neexistuje více rozličných a svébytných kultur, jako spíše jedna jediná kultura, která se ale na různých místech světa nachází v odlišné vývojové fázi.

Důležité je, že partikulární kultura, do níž náležíme, významně ovlivňuje způsob jakým uvažujeme a jakým nahlížíme na okolní svět. Neexistuje žádná „nadkultura“, do níž by bylo možné uniknout a nahlížet na kultury z nějakého objektivního odstupu. Pokud přijmeme Dejčmarův příměr k hodnocení automobilů, pak jsme vlastně v situaci, kdy po nás někdo chce, abychom hodnotili ostatní auta na silnici, aniž bychom však mohli vystoupit z toho, ve kterém sami jedeme.

Vymyslet si nějaký soubor kritérií, podle nichž by bylo možné jednotlivé kultury poměřovat, samo o sobě není nic obtížného. Jenomže ať by ta kritéria byla jakákoli, vždy by sama byla kulturně podmíněná. Jistě si není tak těžké představit, že dnes bychom se asi shodli na jiném souboru ideálních hodnot než naši předkové z 15. století. A obyvatelé New Yorku by jistě kulturu poměřovali úplně jinýma očima než indiáni z amazonských pralesů.

Nikdy tedy nemůžeme učit žádná „mimokulturní“ měřítka, pomocí nichž bychom mohli nezaujatě srovnat kulturu Čechů s kulturou oněch lidojedů. Kanibalismus bychom ovšem tiše tolerovat nemuseli.

Relativismus kulturní totiž není automaticky spjatý s relativismem morálním. Do vědeckého zkoumání morální soudy nepatří, ale mimo něj můžeme klidně zpochybňovat morálnost jakéhokoli jednání bez ohledu na to, do jaké míry je součástí naší či nějaké jiné kultury. Kritika či vyzdvihování určitých kulturních praktik však není totéž jako hodnocení celých kultur jakožto komplexních systémů.

A ještě mi dovolte poznámku na závěr: Islám (a ani „dogmaticky interpretovaný nesekularizovaný islám“) není žádná kultura. Je to náboženství, které – prostřednictvím složité a obousměrné interakce s jinými kulturními složkami – tvoří součást celé řady různých kultur. Ostatně, nikdo by asi nepopíral, že kultura dejme tomu Polska se významně odlišuje od kultury Filipín – bez ohledu na to, že jsou obě země křesťanské.

2 Komentářů

  1. dada
    1.10.2015 – 18 Tishri 5776 v 11:57 — Odpovědět

    Miroslave, když se budu držet toho příměru aut: průšvih je, když vás z toho vašeho někdo začne vykopávat, dejme tomu stopař, kterého ze soucitu svezete, a začne vám vnucovat tu svou značku a typ. A vy se ještě máte cítit provinile, že se vám do toho jeho "traboša" nechce, nebo se rovnou vyděsit, protože vám dává najevo, že by to pro něj byla smrtelná urážka. Viz Tomášův text o karikaturách.
    Jako je stupidní násilně "vyvážet demokracii", je podobně slaboduché nechat se vyšoupnout z vlastního vozu. Nevím, kam na to dnešní politici chodí.

    1
    4
  2. danny
    1.10.2015 – 18 Tishri 5776 v 12:22 — Odpovědět

    Kde na to chodia?Koukolík to nazval,,kolektívna debilizácia".Tam.smile

    0
    0

Napsat komentář: dada Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Svoboda slova dostává na frak

Další článek

Ran Nir zahraje v Praze! Rozhovor nejen o jeho koncertu