V noci z pátku na sobotu zemřel v úctyhodném věku 94 let pátý izraelský prezident Jicchak Navon, významný politik, diplomat, prozaik, dramatik a pedagog.

Pocházel z jeruzalémské rodiny sefardských rabínů, která žila v zemi izraelské již v 17. století. Po studiu hebrejské literatury a islamistiky na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě učil na základní a střední škole. V době před vznikem Izraele působil ve dvou židovských podzemních vojenských skupinách, a to nejprve krátce v Irgunu, a posléze v čele arabského oddělení Hagany. Po vzniku židovského státu nastoupil do diplomatických služeb a působil na velvyslanectvích v Uruguayi a Argentině. V letech 1952 až 1963 byl politickým tajemníkem a posléze šéfem úřadu premiéra Davida Ben Guriona. Následně po dva roky pracoval na ministerstvu školství a kultury, kde zahájil kampaň na vymýcení negramotnosti mezi imigranty žijícími na periferii a společně s ministrem kultury inicioval myšlenku center kultury mládeže a sportu (dnešní komunitní centra matnas).

V roce 1965 byl zvolen poslancem za Ben Gurionovu stranu Rafi. Poslanecký mandát zastával až do svého zvolení prezidentem o třináct let později. Během té doby působil na pozici místopředsedy parlamentu, předsedy zahraničního a branného výboru a předsedy výkonné rady Světové sionistické organizace. Zároveň byl umělecky činný – v letech 1968 a 1970 napsal dva muzikály založené na sefardském folklóru. Oba se dočkaly uvedení v národním divadle v Tel Avivu. V dubnu 1978 kandidoval v prezidentských volbách, v nichž neměl protikandidáta, a v prezidentském úřadu vystřídal Efrajima Kacira. Stal se vůbec prvním sabrou (tj. Židem narozeným v zemi izraelské) a sefardským Židem v úřadu izraelského prezidenta. Navon byl hlavou státu v době řady zásadních událostí izraelských dějin. Je možné jej též nazvat prezidentem sbližovatelem. Snažil se totiž o překlenutí konfliktních linií a zmírnění napětí daného velkou politickou, sociální a etnickou polarizací izraelské společnosti. Svou vřelostí, diplomacií a prestiží úřadu přispěl ke zvládnutí výbušné situace, kterou způsobilo rozhodnutí o stažení izraelských civilistů a vojáků ze Sinajského poloostrova a opuštění tamních izraelských osad v rámci uzavření míru s Egyptem. Po slavnostním podepsání egyptsko-izraelské mírové smlouvy se stal historicky prvním izraelským prezidentem, který navštívil Egypt. Na pozvání tehdejšího prezidenta Anwara Sadata vystoupil v říjnu 1980 před egyptským parlamentem. Svým projevem v arabštině prolomil ledy a „zbořil stereotyp Izraelců a Židů, coby ‚cizího elementu‘ v regionu“. Sám Sadat po Navonově návštěvě prohlásil „Získal si srdce egyptského lidu.“. Přestože je post izraelského prezidenta především ceremoniální, Navonovo prezidentství lze bezesporu charakterizovat jako politické. Vyjadřoval se ke kontroverzním politickým tématům a během první libanonské války v roce 1982 pod pohrůžkou rezignace požadoval zřízení nezávislé vyšetřovací komise k prošetření masakru v libanonských uprchlických táborech Sabra a Šatíla spáchaného tamními křesťanskými milicemi.

Po skončení pětiletého mandátu v roce 1983 se odmítl ucházet o znovuzvolení a na pozici hlavy státu jej vystřídal Chajim Herzog. Na rozdíl od všech svých předchůdců i následovníků se poté vrátil do politiky. Ucházel se o pozici předsedy Strany práce, ale s ohledem na klid ve vlastní straně nakonec ustoupil ve prospěch Šimona Perese. V roce 1984 byl za Stranu práce opětovně zvolen poslancem Knesetu a následujících šest let zastával pozici ministra školství a kultury a místopředsedy vlády. Kladl důraz na vědecko-technické vzdělání a podporoval vzdělání arabského a drúzského obyvatelstva, přičemž za jeho působení v čele resortu školství došlo k 30% nárůstu rozšíření výuky arabštiny. Mezi jeho významné počiny patří zavedení cest do Polska pro studenty středních škol v rámci výuky o holocaustu. V roce 1985 byl jediným členem vlády, který hlasoval proti tzv. Džibrílské dohodě, na jejímž základě vláda výměnou za tři zajaté izraelské vojáky propustila 1150 teroristů (mj. vůdce muslimského bratrstva a pozdějšího duchovního vůdce hnutí Hamás Ahmeda Jásina a Kózo Okamotu, japonského teroristu a pachatele masakru na letišti Lod). Řada palestinských vězňů propuštěných v rámci džibrílské dohody později tvořila základ vedení první intifády, která vypukla méně než tři roky později. Po pádu vlády zůstal poslancem, a to až do voleb v roce 1992, kdy opustil politiku. Celkem tak zastával poslanecký mandát po více než dvacet let.

V roce 1993 zemřela na leukémii jeho manželka Ofira. Po definitivním odchodu z politiky stál v čele řady organizací, mezi něž patří například Abrahamův fond, podporující soužití a porozumění mezi izraelskými Židy a Araby, Rubinova hudební a taneční akademie či Národní úřad pro ladino kulturu. I nadále se vyjadřoval k veřejnému dění a účastnil se státních oslav. Varoval před hrozbou Íránu a podporoval uzavření mírové smlouvy se Sýrií. Podle průzkumu veřejného mínění z roku 2007 jej Izraelci považovali za nejlepšího prezidenta v dějinách státu.

Státní pohřeb se uskuteční v neděli 8. listopadu na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě, kde je pohřbena Navonova manželka Ofira.

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Kdo je muslim aneb malé připomenutí

Další článek

První gay židovská organizace funguje v Bruselu