Minulý týden uplynulo 72 let ode dne, kdy nacisté popravili mladou dívku, která se zásadně podílela na povstání, k němuž došlo v říjnu 1944 ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau.

 

Róża Robota byla mladé děvče, pocházející z asimilované židovské rodiny z města Ciechanów. Již od dvanácti však byla členkou místního mládežnického sionistického hnutí ha-Šomer ha-ca’ir. Když vypukla druhá světová válka, bylo jí asi osmnáct let. S rodinou se musela sestěhovat do ciechanówského ghetta, kde se angažovala v odboji. Když v druhé polovině roku 1942 nacisté ghetto likvidovali, poslali Różu, která často používala hebrejské jméno Šošana, a její rodinu do transportu do Auschwitzu. Jako jediná z celé rodiny přežila selekci. Nejprve byla umístěna v táboře Auschwitz I, odkud byla přemístěna do tábora Auschwitz II Birkenau. Zde pracovala v tzv. Kanadě, kde spolu s ostatními děvčaty třídila oblečení a osobní věci těch, zavražděných v plynových komorách. Postupně tu zorganizovala odbojovou skupinu, s níž kontaktovala židovský odboj v táboře.

Róża Robota
Róża Robota

 

V březnu 1943 jí člen židovského odboje sdělil, že se chystá povstání a požádal jí o pomoc. Cílem bylo do Birkenau propašovat výbušniny z muniční továrny Weichsel-Union-Metallwerke, kam chodily pracovat zdejší dívky, a ten pak použít k vyhození plynových komor a krematorií do povětří. Róża řadu těchto dívek znala a ujala se proto organizace pašování. Podařilo se jí dát dohromady skupinu asi dvaceti děvčat, mezi něž patřily Ester a Hanele Wajcblumovy, Ala Gertner, Regina Safirsztain, Faige Segal, Mala Weinstein a Hadasa Zlotnicka. Ty následně z továrny do Birkenau pronášely malé množství střelného prachu (někteří autoři hovoří i o dynamitu). Během jednoho dne se takto podařilo propašovat materiál odpovídající asi jedné až třem čajovým lžičkám. Trvalo přes rok, než se tímto způsobem podařilo získat dostatek výbušnin pro uskutečnění povstání. Střelný prach dívky pronášely ukrytý pod nehty či zabalený v kousku látky nebo papíru. Dynamit, v podobě malých tenkých koleček, připomínající knoflíky, pronášely buď v malých krabičkách od zápalek, které ukrývaly mezi ňadry, či je zapošily do lemu svého oblečení. Róża následně vše předávala Sonderkommandu. Výbušná zařízení pomohl sestavit ruský válečný zajatec.

Původně bylo v plánu židovské povstání synchronizovat s všeobecným táborovým povstáním, plánovaným na listopad 1944. Počátkem října se však členové Sonderkommanda dozvěděli, že část z nich má být přesunuta do jiného tábora, což byl eufemismus pro jejich likvidaci (jelikož byli přímými svědky vyvražďování, nacisté je vždy po několika měsících poslali na smrt, a na jejich místo nastoupili jiní vězni). Povstání nakonec začalo, když konverzaci členů Sonderkommanda o vzpouře zaslechl místní kápo (dozorce), který jim hrozil vyzrazením informace příslušníkům SS. Živého jej vhodili do jedné z pecí krematoria, a když měli v poledne 7. října předat seznam svých členů k “transportu”, zaútočili na dozorce. Když dorazily posily SS, podpálili krematorium IV, do jehož pecí vhodili připravené výbušniny a budovu tak vyhodili do povětří. Povstání se záhy rozšířilo i do dalších částí tábora v Birkenau. Vězňům se podařilo přestříhat ostnaté dráty a několik set jich uprchlo. Dohromady 250 z nich nacisté zastřelili při útěku, dalších 200 dopadli a zastřelili je v táboře. Pouhým 27 členům Sonderkommanda se podařilo úspěšně uniknout.

Krematorium IV na fotce z roku 1943
Krematorium IV na fotce z roku 1943

 

Ruiny krematoria IV
Ruiny krematoria IV

Nacisté zahájili po potlačení povstání vyšetřování s cílem zjistit původ výbušnin. Vyslýchali a mučili dopadené členy Sonderkommanda, ale ti nic neprozradili. O dva týdny později se jim pomocí tajných agentů podařilo vystopovat výbušniny do muniční továrny. Zde zatkli několik dívek, které se na pašování podílely, ale ani ty při výsleších a mučení nic neprozradily. Za odhalením skupiny nakonec stál československý Žid Eugen Koch, kterého nacisté do továrny nasadili jako svého tajného agenta. Následně zatkli čtyři dívky: Różu, Alu Gertner, Reginu Safirsztajn a Ester Wajcblum. Během následujících dnů všechny podrobili krutému a bestiálnímu mučení a výslechům v bloku č. 11 tábora Auschwitz I, aby od nich získali jména všech, kteří se podíleli na povstání či jsou v odboji. Dosud nezatčené skličoval strach a obávali se, že nacisté dívky mučením zlomí. Židovský odboj proto přikročil k odvážné akci a pomocí úplatků a lsti se mu podařilo vyslat svého člena do Różiny cely. Své zážitky později popsal následovně:

Měl jsem tu čest naposled vidět Różu několik dní před její popravou. (…) Stěží jsem ji poznal. Po několika minutách ticha začala mluvit. Řekla mi o sadistických metodách, které Němci používají při výsleších. (…) Řekla mi, že vzala všechnu vinu na sebe, a že ona bude tou poslední. Nikoho nezradila. Snažil jsem se ji utěšit, ale neposlouchala. Řekla, že ví, co provedla, a co bude následovat. Požádala, aby přátelé v odboji pokračovali ve své práci.

Než odešel, napsala dopis na rozloučenou, který mu předala. Své přátele z odboje v něm ubezpečila, že nikoho nezradila. Na závěr je povzbudila úryvkem z Tóry a knihy Jozue, který je zároveň heslem hnutí ha-Šomer ha-ca’ir, a jež zní „chazak ve-emac“ (חזק ואמץ‎‎), tj. „buďte rozhodní a udatní“.

Nacisté nakonec všechny čtyři dívky 6. ledna 1945 popravili. Stalo se tak pouhé tři týdny před osvobozením tábora Rudou armádou a zároveň šlo o poslední popravu v táboře. Dívky před smrtí volaly po pomstě, povzbuzovaly ostatní vězně, kteří popravě přihlíželi, a zpívaly ha-Tikvu. Róże Robotě bylo 23 let.

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Koudelka fotografuje Svatou zemi. Ve filmu.

Další článek

Masivní antisemitská kampaň?