Zdroj: Ladislav Faigl

Ladislav Faigl (15. června 1987) student 5. ročníku UJEP (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně).

Diplomová práce na téma Vývoj židovské populace a židovské památky ve vybraných okresech předválečného Československa, jeden z nejvýznamnějších Wikipedistů v ČR, který se specializuje na Izrael, judaismus, geografii a zkvalitňuje články o významných izraelských osobnostech. Překládá a píše články pro www.eretz.cz a Finanční košer portál Shekel.

Dobrý den Ladislave, seznámili jsme se zprvu díky mému příspěvku na Wikipedii, následně přes Facebook, a později došlo i k společné návštěvě Beer Pubu :-) Asi takové současné moderní seznámení dvou mladých lidí.

Rád bych svou první otázku směřoval k Wikipedii. Osobně ji miluji a jsem její velký obdivovatel, včetně všech přispěvatelů. Mohl byste mi prosím povědět, jak jste k ní dostal, jaké články byly ohodnoceny jako dobré a jaké dokonce jako nejlepší? Jak dokážete zachovat emoce na uzdě, což Wikipedie vyžaduje? A jak dlouho Vám trvalo, než jste se propracoval k takové profesionalitě?

Na Wikipedii jsem se poprvé dostal před necelými pěti lety, kdy byla více méně ještě v plenkách, a tehdy jsem se zajímal o jiná témata než dnes. První článek tak byl o plemeni psa, kterého mám – Hovawart. Následovaly články mně tehdy oborově blízké, tj. filosofické a psychologické a až později, když jsem začal objevovat židovství a judaismus a ještě později Izrael, jsem se dostal ke své současnější tvorbě.

Na Wikipedii máme, jak správně uvádíte, dva stupně kvalitativního hodnocení článků. Jedním z nich jsou články dobré a o stupeň výše pak články nejlepší. U obou skupin je nutné, aby článek splňoval daná kritéria, musí projít recenzní procedurou a u nejlepších článků pak ještě hlasováním. Mně se během mého působení na Wikipedii podařilo sepsat čtyři nejlepší a patnáct dobrých článků. Z těch nejlepších se jedná o články o Izraeli, roztroušené skleróze, Jicchaku Rabinovi a Goldě Meirové. U dobrých článků je výčet ovlivněn mým soukromým projektem, v jehož rámci zkvalitňuji články o izraelských premiérech a prezidentech. Celkem deset dobrých článků tak představují tyto osobnosti, zbytek tvoří jak články geografické (Tel Aviv, Haifa a Jordán), tak článek o izraelském hrdinovi Ilanu Ramonovi nebo koncentračním táboře Mauthausen-Gusen v Rakousku.

Co se neutrality týká, tak to je něco, na čem celá Wikipedie prakticky stojí, neboť se jedná o jedno ze závazných pravidel a všichni se jím musí řídit. Upřímně řečeno si to ani nedovedu představit jinak, neb zásada neutrality je dle mého názoru jednou z předností tohoto projektu. Nebýt toho, tak můžeme rovnou psát pro Castropedii, kterou před pár dny spustila kubánská vláda.

Samozřejmě, jako u všeho ostatního, tak i na Wikipedii platí, že opakování je matka moudrosti. V tomto případě jde o psaní, překládání, ale i recenze ostatních. Tím vším člověk získává cenné know how.

Jak vypadaly Vaše první články ve srovnání s těmi současnými? A porušil jste někdy autorská práva?

Je jasné, že mezi tehdejšími a současnými články je diametrální rozdíl. To je dáno hlavně tím, že se nováček většinou ze začátku moc neorientuje v pravidlech a doporučeních, jimiž se Wikipedie řídí, a jednak též nezná, jak to na ní chodí a musí se napřed „rozkoukat“. Jinak tomu nebylo ani u mne a hned můj první článek (Hovawart) byl označen jako porušení autorských práv. Do článku jsem tehdy vložil standard Mezinárodní kynologické federace, aniž bych tušil, že dělám něco špatného. Tehdejší Wikipedisté mi však byli velmi nápomocní a dokázali mě nasměrovat a poradit, takže s pozdějšími články již problém nebyl.

A co si myslíte o českých ortodoxních Židech? Prosím jednu pozitivní a jednu negativní skutečnost?

Na toto téma asi nebudu mít moc co říci, neboť jsem do kontaktu s ortodoxními Židy tolik nepřišel. Obecně se domnívám, že jsou české ortodoxní židovské komunity možná více uzavřenější. V naší české kotlině je přece jen židovská populace méně početná a některé komunity se patrně svou přílišnou uzavřeností připravují o nové lidi.

Velmi pozitivní zkušenost mám například s pražskou židovskou komunitou Bejt Simcha. Nemluvím teď ale o směru, kam Bejt Simcha, jakožto liberální komunita spadá, ale jde mi o zmiňovanou otevřenost. Akcí této židovské komunity se zúčastňuji od roku 2008, kdy Bejt Simcha pořádala, pod vedením Ireny Kalhousové, přednášky k 60. výročí vzniku Izraele. Od té doby jsem se zúčastnil řady akcí Bejt Simchy, včetně oslav svátků Pesach a Chanuka, besed v Maislovce a vždy jsem se vracel ke komunitě, která vás přijímá s otevřenou náručí. Chápu, že třeba není možné, aby byla takováto otevřenost i u ortodoxních komunit, ale aspoň částečná by byla pozitivním krokem.

Co Vás přimělo pro to, abyste publikoval pro Shekel? Jaké čtenáře byste chtěl oslovit? Považujete ho za konkurenci Eretz.cz – já si nepřeju, aby si to lidé mysleli, a věřím, že jsme jiní, liberálnější?!

Nabídka publikovat pro Shekel mne velice potěšila a beru ji jako výzvu. Jako výzvu psát na možná nová témata a získat nové zkušenosti. Navíc rád poznávám nové lidi a líbí se mi i multikulturní charakter tohoto webu a jeho širší tématický záběr. Shekel bych s Eretzem nesrovnával. Přece jen jsou obě tyto internetové stránky jedinečné, specifické, ale i do jisté míry odlišné, a to třeba částečně i strukturou čtenářů.

Při rozhovoru jste se zmínil, že jste psal v II. ročníku seminární práci na téma Izraelsko-palestinský konflikt, která z původních požadovaných 10 stran, měla nakonec 110 stran. Mohl byste svou práci zhodnotit, a říci našim čtenářům jaký závěr jste učinil, a zda jste pro vznik palestinského státu vedle Izraele?

Na úvod bych zmínil takovou perličku. Tento semestr jsem se dozvěděl, že je zmiňovaná seminární práce dávána za odstrašující případ, co se délky týká :-). Ale zpátky k věci. Z dnešního pohledu a s tříletým odstupem bych práci asi napsal jinak, méně se rozepisoval a chápal bych ji možná jinak než jako dílčí uvedení do problematiky.

Co se závěru týká, tam jsem se svými někdejšími názory konzistentní. V rámci možných alternativ řešení konfliktu je třeba odlišit to, co se mohlo udělat kdysi a co je možné udělat dnes. Je tedy zřejmé, že na územích Palestinské samosprávy dříve nebo později nějaký státní útvar patrně vznikne. Otázkou je jak. Diskutabilní jsou především klíčové otázky izraelsko-palestinského konfliktu. Projděme si je tedy postupně.

V otázce Jeruzaléma myslím není kam ustupovat. Jeruzalém jako celek je nedělitelné hlavní město Izraele a palestinští Arabové budou muset, dříve či později, tuto skutečnost pochopit a přijmout za své budoucí hlavní město Rammaláh, kde již dnes sídlí většina palestinských úřadů. Díky prstenci osídlení, budovanému kolem východní části Jeruzaléma, by navíc bylo prakticky nemožné jakkoli určité části města předat.

Obdobná situace dle mého názoru panuje v otázce palestinských uprchlíků. Je nemyslitelné byť jen na vteřinu připustit, že by jediný z nich odešel do Izraele. Naprosto by to totiž podkopalo židovský charakter státu, který by již nebyl s to chránit zájmy svých občanů. Navíc pokud má být otázka uprchlíků řešena v rámci mírových rozhovorů, bylo by též záhodno, aby byla řešena otázka židovských uprchlíků. Těch bylo totiž z arabských zemí vyhnáno zhruba stejné množství, jako je počet palestinských uprchlíků. Velice zajímavé je srovnání osudu těchto uprchlíků. Jsou snad v Izraeli ještě dnes nějaké uprchlické tábory? Jistě že ne. Potomek vyhnaných alžírských Židů, Danny Ajalon, je dokonce náměstkem izraelského ministra zahraničních věcí. Ptám se tedy, proč nebyli arabští uprchlíci stejným způsobem začleněni do společnosti arabských zemí, kam odešli? Proč je namísto toho tyto země držely a drží v uprchlických táborech? Těžko může být viněn Izrael.

Klíčová je rovněž otázka bezpečnosti a hranic. Jakýkoli vzniklý stát by měl být bezesporu demilitarizován a na jeho východní hranici by měla být umožněna izraelská vojenská přítomnost, která by zabránila pašování zbraní a výbušnin z Jordánska. Pokud by toto zajištěno nebylo, je reálné riziko, že se ze Západního břehu se stane další „Hamástán,“ který je teď v Pásmu Gazy, a že již nebudou létat rakety jen na Sderot, Aškelon a okolí, ale i na Jeruzalém a Tel Aviv.

Hranice jdou ruku v ruce s bezpečností. Je nezbytné proto dobudovat bezpečnostní bariéru, která by měla, v rámci územní výměny, obestavět židovské osady v bezprostřední blízkosti izraelského území. Mělo by též dojít ke zmíněné územní výměně, při níž by za území, kde stojí velké židovské osady, bylo nabídnuto neosídlené území při hranicích s Pásmem Gazy nebo Západním břehem. Tím jsem se dotkl otázky židovských osad. Je zřejmé, že nebude reálně možné ponechat si všechny osady, a že tedy menší osamocené osady bude nutné opustit. Jiná situace však již panuje v otázce velkých osad a bloků osad, které by měly být obestavěny bezpečnostní bariérou a měly se tak stát izraelským územím.

Co myslíte o tom, že některé latinskoamerické země v nedávných dnech uznali samostatnost a nezávislost palestinského státu v hranicích z roku 1967?

Toto rozhodnutí pokládám za krajně nešťastné. Vybavuje se mi scénka z Pelíšků, v níž Miroslav Donutil vykřikne: „A komu tím prospějete, co?!“. Naprosto stejné. Jakékoli jednostranné kroky tímto směrem pouze ohrožují mírový proces a je absurdní se domnívat, že by mohly jakkoli pomoci. Plně se tak v tomto ohledu shoduji s vyjádřením izraelského ministerstva zahraničních věcí, které se vyjádřilo obdobně. Tedy, až na toho Donutila :-).

Co WikiLeaks? Na Facebooku jste ve svých komentářích a statusech o tom nepsal jako o svobodě slova. Co si myslíte o zveřejněných informacích?

Je mi zatěžko uvěřit, jak je možné, že neustále uniká takové množství informací. Jistě mají na tomto z části vinu Spojené státy, které snad již po těchto únicích zpřísní bezpečnostní opatření, aby se již něco podobného nemohlo stát. Problém však je v těch osobách, které tyto informace ukradly a předaly dál. Tyto by měly být souzeny a odsouzeny, neboť se jedná o zradu (byť trestněprávně se tento čin možná bude nazývat jinak). To co dělají Wikileaks, tj. zveřejňování diplomatických depeší, zveřejňování vojenských informací, publikování seznamu pro USA kriticky důležitých míst, to vše ohrožuje americkou národní bezpečnost, bezpečnost vojáků v zahraničí, ale i bezpečnost amerických spojenců. Například onen seznam klíčově důležitých míst je jako dárek teroristům k Vánocům (kdyby je slavili). To mohou Wikileaks napříště rovnou zveřejnit seznam nedostatečně chráněných úložišť jaderných zbraní a jaderného materiálu v zemích bývalého SSSR. Však také půjde o hodnotné informace a při kritice se mohou ohánět svobodou slova.

Věříte v Hospodina?

Jsem věřící člověk. I k tomuto jsem si ale postupně došel, nebylo tomu tak vždy. Nemyslím si ale, že se stačí pouze modlit a vše se nám vyplní. Člověk musí sám přiložit ruku k dílu, sám se přičinit. Jak říká citát připisovaný Benjaminu Franklinovi: „G*d helps those who help themselves“, tj. „B*h pomůže těm, kteří si sami pomohou.“

Autor: David Fábry

Přečtěte si také: Interview s Martou Malou

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Jak ze státního dluhu? Příští rok bude zase hůř.

Další článek

Nemáte rádi, co neznáte?