Zdroj: idnes.cz

Vím, že tvrzení kardinála Duky “ghetta ve Francii jsou problémem nepodařené kultury multikulturalismu” bylo kontextem promluvy poněkud zjemněno. Ale přesto nejenže nepojmenovává skutečný problém; dokonce ho zastírá a odvrací od něj pozornost.

Pro lepší pochopení je třeba ohlédnout se nejprve do minulosti. Po druhé světové válce měl svět, podle všeobecných představ, našlápnuto k celkové, globální prosperitě. Všechny znevýhodňované skupiny se hlásily o svoje práva (a dosahovaly jich) – ženy, barevní, sexuální minority.  Sociální jistoty byly v západní společnosti bezmála garantovány, střední třída se rozšiřovala. V šedesátých letech byl propad ze střední třídy do skupiny sociálně vyloučených v podstatě nemožný, pokud jste nezačali nadmíru holdovat drogám, nezruinoval vás rozvod nebo podobný životní otřes. Předpokládalo se, že počty chudých lidí se budou trvale snižovat.

Tohle všechno se ale už v 80. letech ukázalo jako omyl. Chudoba (kterou zde rozumíme neschopnost vytvářet rezervy a mít jistotu ubytování) začala postihovat i původně integrované, “spořádané” občany. Tento trend dosud pokračuje. Zároveň, ze setrvačnosti, mezi lidmi přetrvává představa o sociálním vyloučení jako “trestu” za lehkovážnost, lenost a nezodpovědnost – pracovití, snaživí a zodpovědní ze pod střední třídu propadnout nemohou. Rostoucí nezaměstnanost tyto představy jasně usvědčuje z falše – nižší vrstvy střední třídy jsou nejzranitelnější. Jen menšina je sice vyloučena trvale, ale velká část žije ve stresu z permanentního ohrožení.

Sociolog Jan Keller ve svém Posvícení bezdomovců popisuje cyklus, o němž všichni doufáme, že jej nikdy neabsolvujeme celý. Většina lidí nemá absolutní jistotu zaměstnání a příjmu, ale přesto je optimistická – kdyby o zaměstnání přišli, jistě by si brzy našli nové nebo jiný příjem. Pokud člověk zaměstnání skutečně ztratí, optimismus si zprvu uchovává: snaží se hledat práci, rekvalifikuje se, chodí na brigády, využívá pomoc rodiny. Když ale snaha k ničemu nevede, rodina se pozvolna přestává angažovat, nezaměstnaný podléhá úzkosti, stydí se, odmítá si připustit, že by mohl přijít o bydlení, touží být úspěšný, lže. Jak narůstá stres, přicházejí i rodinné problémy a potíže se zdravím. V této fázi nezaměstnaný často překoná stud a rozhodne se hledat pomoc u úřadů – zpočátku je aktivní, spolupracující, posléze racionalizuje a v závěru rezignuje a začne sociální pomoc zneužívat. Svou porážku vydává za úspěch (pracovat již nikoli “nemůže”, ale “nechce”). Hledá někoho, kdo je na tom ještě hůře než on, na koho by mohl poukazovat a koho by mohl obviňovat (muži ženy, domorodci cizince, vdané ženy svobodné matky, mladí staré a staří mladé).

A právě tak jak jsou nyní nově ze společnosti vylučování příslušníci nižší střední třídy, “vypadávají” z normy i celé čtvrti, včetně oněch francouzských ghett. Mládež v nich žije v permanentní nejistotě; pobírá většinou jen minimální sociální dávky, bydlí u rodičů, protože nemá dostatečný příjem (ani naději) na vlastní bydlení. Má hodně volného času, ale žádné peníze na jeho kvalitní trávení. Nemůže být hrdá na svou (žádnou nebo podřadnou) práci, na nefunkční rodinu ani na přátele, protože přátelství v tomto prostředí bývají jen povrchní. V budoucnosti nevidí žádnou možnost změn, na minulost nemá pěkné vzpomínky. Přitom žije ve společnosti adorující pouze ekonomický úspěch; televize, časopisy, reklamy předkládají konzumní hodnoty, v nichž vyrůstají celé generace lidí neschopných na tyto hodnoty dosáhnout.

Exploze hněvu, hořící automobily… to nejsou výsledky multikulturalismu, ale výsledky frustrace z rozporu mezi dosažitelným a (společensky) požadovaným. Mládež na francouzských předměstích je vychovávána ve středostavovských, neoliberálních hodnotách – nechce vykonávat nekvalifikované práce, touží po domech, automobilech a zajištěné budoucnosti, pohrdá chudobou jako znakem neschopnosti, ale zároveň nemá možnost svým (povrchním a konzumním) hodnotám dostát.

Ghetta sociálně vyloučených jsou nejen ve Francii, ale i v USA, v Mexiku, v Hondurasu a jinde na světě. Nevytváří je multikulturalismus, ale konzumerismus a neoliberalismus. A právě to by mělo alarmovat zejména duchovní všech konfesí.

Oslepovat posluchače jako srnky vysokovýkonným tvrzením o vině islámského náboženství (o kterém většina ekonomicky a duchovně frustrovaných mladých lidí na předměstích Francie dohromady nic neví, a většina ekonomicky a duchovně frustrovaných mladých lidí na jiných problémových předměstích ho dokonce nevyznává ani nominálně) je ostudné.

Pokud budeme přehlížet skutečný problém – totiž ztrátu duchovních a morálních hodnot výměnou za honbu za majetkem jako jedinou možností společenského uznání – nikdy nenajdeme řešení.

Autorka: Karíma Sadio

9 Komentářů

  1. danny
    18.2.2015 – 29 Shevat 5775 v 07:07 — Odpovědět

    Alebo existuje aj iný pôvod.Samolubost a tužba splnit si svoje tužby.K tomu sa pridá spločná vlastnost:,,schopnost”nenávidiet až na smrt.Spravidla sa až neskôr rozhodnu na čo ju zameraju.Motív prichádza na druhom mieste.Takýto ludia najprv nenávidia,potom si svoje pocity zdôvodnia(su chudobní aj slušní,čiže bez nenávisti)a nájdu si ciel,v ktorého mene konaju,volia si príslušné metody a prípadne ich aj ospravedlnuju.(Leninovi,,užitoční idioti”.)A okolie(poniektoré)im to zhltne aj s navijakom.uvidia,,skutočný”problém.Uveria ako shakespearov Caliban).
    Pekný príklad ,,uverenia”:,,Tučné brucho má biedny rozum.”
    Shaw(dlhý,chudý vegetarian)hovorí Chestertonovi(malý,obézny pojedač klobás):,,Keby som bol taký tučný,tak by som sa obesil.”Chesterton opáčil:,,Ak mi poslužite ako povraz,tak s radostou.”Mizivý vplyv tučného brucha.smile

    0
    0
  2. danny
    18.2.2015 – 29 Shevat 5775 v 07:09 — Odpovědět

    P.S.Za Boko Haran a IS stoja USA a Mossad.Tvrdí to sudánsky prezident.

    0
    0
  3. Tomáš Flaška
    18.2.2015 – 29 Shevat 5775 v 08:26 — Odpovědět

    Frustrace na těch předměstích je, ale o příčinách mám jiný názor. Pokud bych Karimo přijal ten tvůj názor, že nemožnost se uplatnit vede k výbuchům násilí, tak by dnes byla třeba Čína v jednom ohni. Takže je to i o mentalitě, ne-li především. A v tom je ten problém.
    Číňani (ale Asijci obecně) jsou ochotni dřít za nelidských podmínek pouze s teoretickou vidinou zlepšení své situace. A pokud ani to nepomůže, tak k násilí ve jménu svého boha nesahají.

    0
    0
  4. KS
    18.2.2015 – 29 Shevat 5775 v 09:14 — Odpovědět

    Tomasi, vsak prave. To, co nazyvas “mentalitou” je to, v co spadaji i hodnoty. Nejen Cina, ale i Afrika. Nicmene predmesti Alziru (kde by prece mela byt tataz “mentalita”] se nebouri, protoze nevymenila pokoru za chtivost…

    0
    0
  5. dada
    18.2.2015 – 29 Shevat 5775 v 11:23 — Odpovědět

    Je o smutné, ale sleduju to teď osobně na mně blízkém případu: ta frustrace s islámem jaksi zvláštně rezonuje, v tom náboženství jsou prvky, které takové lidi vyloženě táhnou. A o hodnoty až tak nejde. Dokonce i ty tvrdé šariatské tresty takové frustrované jedince jaksi přitahují.

    0
    0
  6. josh
    18.2.2015 – 29 Shevat 5775 v 13:15 — Odpovědět

    mne sa paci nie len clanok ale aj fotokolaz…ti certi, latinske loga a sladke oci duspastiera

    0
    0
  7. danny
    18.2.2015 – 29 Shevat 5775 v 13:27 — Odpovědět

    alžírskych cca 200.OOO rolníkov by vedelo povedat svoje.(povraždených isalmistami).Netreba zabudat na dlhoročný francuzsky vplyv na ,,mentalitu” Alžírčanov.A pokora môže byt zatlačena do uzadia výhodami z tažby plynu.smile

    0
    0
  8. 18.2.2015 – 29 Shevat 5775 v 23:21 — Odpovědět

    Dado, já bych vůbec neřekla, že frustrace “rezonuje s islámem”, spíš že rezonuje s obrazem, jaký islámu aktuálně dávají sdělovací prostředky (islám totiž nabádá k tomu, aby věřící “hledal pomoc v trpělivosti a v modlitbě”, nikoli v revoluci nebo v ničení cizího majetku). Ten odkaz jsem sem už dávala, ale opakování asi neuškodí: http://pekarkova.blog.idnes.cz/c/242465/Jednotna-muslimska-fronta-v-Londyne.html – pokud je islám “propagován” coby to “děsně drsné” náboženství, samozřejmě, že tahle předkládaná podoba osloví kdejakého asociála – zkrátka, viz ten odkaz…

    Ještě k té “mentalitě” – v Alžírsku, v Nigeru, v Maroku… a v dalších zemích ještě (zatím) nevyrůstají celé generace s vnucovanou představou, že jediným měřítkem lidské hodnoty je majetek a že ho může dosáhnout každý, kdo není úplně k ničemu. Nejsou tím pádem pod tlakem toho, co jim denně předkládají a toho, jak moc se to liší od reality.

    0
    0
  9. dada
    20.2.2015 – 1 Adar 5775 v 09:42 — Odpovědět

    Karimo, a to já se zas obávám, že jo, že kromě toho nabádání k trpělivosti se dají v islámu najít právě ty “děsně drsné” prvky docela hojně…

    ostatně i ten Pelikán tvrdil, že se dal k islámu, protože mu Mohamed připadal jako správnej řízek nebo kolík nebo jak to nazval :-). Zkrátka to nebyl žádný asketický “pravdoláskař”. A ono je fakt rozdíl, jestli se vaším věčným a nepopiratelným vzorem stane Jan Žižka nebo takový Petr Chelčický, i když oba jistě bojovali za věci víry, každý svým způsobem. Takže ty příhody z Mohamedova života, ten jeho “vzrušující” životopis musí takové týpky táhnout, reálně se můžou stávat (ve svých očích) takovými Robiny Hoody, Zoro Mstiteli…

    jistěže nějaká jednotná muslimská fronta neexistuje, jak píše Iva Pekárková, ale nějakou charakteristiku islám jako náboženství přece jenom má, a respekt k Mohamedovi je přece ten základní jednotící prvek. (Ostatně někdy mi připadá, že tím věčným zdůrazňováním rozmanitosti se islám proměňuje v jedno velké rozplizlé nekritizovatelné nic. Zajímavé je, že naopak to funguje v pohodě, když si někdo troufne kritizovat muslimské radikály, všichni řvou, že to není islám, že to s islámem nesouvisí, to už najednou všichni vědí, co je to ten pravý islám).

    Takže vrhnout se na válečnou věrozvěstnou stezku za Mohamedem musí být pro různé mladé dobrodruhy velké lákadlo, hodit všechny dosavadní problémy za hlavu a naplno se oddat “svatým” cílům… Další jednotící prvek vidím v té jednoduchosti (i ta společná mužská prostocvičná modlitba působí spíš jako davová psychóza, přece jen je to deklarace jednoty davu, i když jednotná muslimská fronta neexistuje), připadá mi, že islám nějak nepovzbuzuje k přemýšlení, spíše k poslušnému přijímání zjeveného diktátu, automatickému plnění pokynů povolené – zakázané, dokonce bych řekla, že přitahuje lidi se sympatiemi k jakékoli diktatuře, která “zakroutí krkem” všem nepohodlným a konečně nastane ten pravý mír, takový třídní boj ve zbožné formě… to právě sleduju na vlastní oči u té známé, nějak to rezonuje s tou frustrací a naštvaností na celej svět, kterej mně ublížil… a jednoduché řešení: kdyby tady pěkně podle islámu usekali ruky, ukamenovali, zbičovali všechny hříšníky, nikdo by si nic nedovolil, bylo by nám krásně… jaksi takovým lidem nějak nedochází, že sami by v tak krutém systému nemuseli obstát (a už teď si nevidí do huby, kritizuje nenávist, které je sama plná), ta potřeba pomstít se na zloduších, kteří mi “pokazili” můj život (bezbožná společnost třeba) je tak veliká, že zatemňuje mysl. Mně to připomíná utopické představy komunistů, zavládne islám – šaria – jedna strana, nastane mír.

    Ostatně, když jsem u toho: vůbec jsem nepochopila, jak jsou někteří celí pryč z islamofobie. Neřeknu, kdyby to někdo nazval muslimofobií. Pak to má jakýsi smysl. Ale matlat odpor k určité ideologii – náboženství s odporem k lidem je nesmyslné. Antiislamista přece vůbec nemusí být muslimofob, dokonce to může být muslimofil. Co píše Iva v tom posledním blogu o islámu http://pekarkova.blog.idnes.cz/c/448965/bojite-se-islamu-povalte-je-na-slamu.html, to je tak trochu mimo mísu. V podstatě se tím názorem na sbližování šukáním shoduje s Konvičkou. Přece nejde o odpor k jednotlivcům, zasažených tou ideologií mnohdy jen povrchně. Když někdo řekne, že komunismus v ČR nechce, nikdo se nad tím ani nepozastaví, a jak se komouši “lichotivě” titulují… Přesto nikdo nevynalezl označení komunistofob, prostě je to antikomunista. A to nevadí přesto, že existuje hodně solidních lidí, hodných komoušů, kteří si vytáhnou jen nějaké pěkné aspekty z toho svého -ismu. Odpor k idelogii – náboženskému učení se snad nemusí přenášet na osobní rovinu, moc nechápu, proč se ho tam obhájci islámu neustále snaží cpát.

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Parazit s nárokem na třetinu sádry

Další článek

Jemenští židé mezi dvěma ohni