Tento týden tomu byly tři roky, co zemřel bývalý izraelský premiér Jicchak Šamir. V předstátní době vůdce Lechi, později agent Mosadu, pravicový politik, ministr a premiér, bude patrně nejvíce vzpomínán pro masivní aliju etiopských a sovětských Židů, která za jeho vlády proběhla.

Narodil se v roce 1915 v carském Rusku jako Jicchak Jizernicki. Studoval práva na Varšavské univerzitě, která však nedokončil, neboť se v roce 1935 rozhodl odejít do britské mandátní Palestiny. Toto rozhodnutí mu zachránilo život, neboť většina jeho rodiny, včetně rodičů, zahynula během holocaustu. V mandátní Palestině vystřídal různé profese a hebraizoval si své příjmení na Šamir. Rok po svém příchodu v reakci na arabské povstání, během něhož docházelo k pogromům a útokům na židovské obyvatelstvo, vstoupil do revizionistické vojenské skupiny Irgun. Tato skupina prováděla protiútoky proti Arabům a zároveň sabotážní operace proti Britům, které vnímala jako okupanty. V roce 1940 se z Irgunu odštěpilo tvrdé jádro pod vedením Avrahama Sterna, které založilo skupinu Lechi, k níž se Šamir přidal. Po Sternově smrti se v roce 1942 stal jedním ze tří vůdců skupiny. Ta byla nejmenší avšak nejradikálnější z židovských podzemních organizací. Za jeho vedení stála například za vraždou britského ministra kolonií lorda Moyna. V říjnu 1946 byl zatčen britskými úřady a internován v Africe, odkud se mu podařilo o rok později uprchnout do Francie. V dubnu 1948, tedy v době, kdy byl ještě v Evropě, jeho skupina spáchala spolu s Irgunem masakr v arabské vesnici Dejr Jásin. Zpět domů se Šamir vrátil šest dní po vyhlášení izraelské nezávislosti v květnu 1948. Na podzim téhož roku se jeho skupina dostala na černý seznam izraelské vlády poté, co její člen spáchal atentát na vyslance OSN pro Blízký východ Folke Bernardotta. Vláda skupinu prohlásila za teroristickou organizaci a nařídila zatknout všechny její vůdce. Zatčen byl i Šamir, ale podařilo se mu utéct. Později byla všem členům Lechi udělena amnestie.

V následujících letech podnikal a v roce 1955 nastoupil do zpravodajské služby Mosad, kde se podílel na operaci Damokles, která byla zaměřena na německé raketové odborníky, podílející se během druhé světové války na nacistickém raketovém programu, kteří nyní pomáhali Egyptu s jeho raketovým programem. Ve zpravodajské službě působil až do roku 1965, kdy se vrátil k podnikání. V roce 1970 vstoupil do politiky a stal se členem pravicové strany Cherut, za níž byl o tři roky později zvolen poslancem Knesetu. Následující volby v roce 1977 znamenaly v izraelských dějinách politický zvrat, jelikož v nich poprvé zvítězila pravice. Šamir se následně stal předsedou Knesetu. V době jeho působení v této pozici byla uzavřena egyptsko-izraelská mírová smlouva, která měla znamenat vrácení Sinajského poloostrova Egyptu. S tím Šamir nesouhlasil, ale při klíčovém hlasování se nakonec hlasování zdržel.

V roce 1980 se stal ministrem zahraničních věcí ve vládě Menachema Begina, a jako takový měl na starosti implementaci výše zmíněné mírové smlouvy. Ze své pozice se snažil o napravení diplomatických vztahů Izraele s africkými státy a podporoval sjednocení Jeruzaléma, připojení Golanských výšin k Izraeli i bombardování iráckého jaderného reaktoru u Bagdádu. V době jeho působení v této funkci Izrael rovněž vedl první libanonskou válku. Průběh války, stav ekonomiky a zdravotní stav vedly v roce 1983 dosavadního premiéra Begina k rezignaci a Šamir zaujal jeho místo v čele vlády. Po necelém půlroce však vláda kvůli vnitřní krizi a ekonomickým problémům padla a byly vypsány předčasné volby.

Volby v roce 1984 však vedly k patu. Šamirova strana Likud skončila těsně na druhém místě a žádná z vítězných stran nebyla s to sestavit koaliční vládu. Situaci se nakonec podařilo vyřešit sestavením velké koalice s rotací na postu premiéra. První dva roky vlády měl šéfem kabinetu být Šimon Peres z vítězné strany Ma’arach, zatímco Šamir by zastával post ministra zahraničních věcí, a v závěrečných dvou letech by si pozice vyměnili. Vláda před sebou měla celou řadu nelehkých úkolů, mj. stabilizaci inflační ekonomiky (na jaře 1985 dosahovala inflace 400 %), stažení vojsk z Libanonu, atd. Zároveň zahájila tajnou operaci na přesídlení etiopského židovstva do Izraele, v jehož první fázi bylo letecky přepraveno na osm tisíc etiopských Židů.

Šamir s americkým prezidentem Reaganem
Šamir s americkým prezidentem Reaganem

Po rotaci na postu premiéra v říjnu 1986 Šamir efektivně blokoval veškeré mírové aktivity svého ministra zahraničí Perese a zásadně odmítal jakékoli územní ústupky Arabům. Za jeho vlády vypuklo v koncem roku 1987 arabské ozbrojené povstání, známé jako první intifáda. Parlamentní volby v roce 1988 opět nepřinesly jasný volební výsledek. Šamir se nejprve pokoušel o vytvoření pravicové vlády, ale nakonec se jako životaschopnější ukázala opětovná koalice s levicovým Ma’arachem, tentokráte již bez rotace na postu premiéra. Krátce po volbách došlo ke zvratu na palestinské politické scéně, když předseda OOP Jásir Arafat vyhlásil nezávislost palestinského státu, zřekl se terorismu a uznal dosavadní rezoluce Rady bezpečnosti a Valného shromáždění OSN. Šamir následně navrhl konání svobodných voleb na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Spojené státy a Egypt v reakci na to usilovali o uspořádání mezinárodní mírové konference, což však Šamir zásadně odmítal. Šamirova neústupnost a spory uvnitř vlády vedly jeho ministra financí Perese v roce 1990 k politickému manévru (známém jako “špinavý trik”), kterým dosáhl svržení vlády. Šamirova vláda se tak stala historicky první, které byla v Izraeli vyslovena nedůvěra. Peres se následně pokusil vytvořit vládu vlastní, což se mu nakonec nepodařilo. Tu naopak, tentokráte čistě pravicovou, sestavil opět Šamir. Rok 1990 byl pro jeho vládu, kromě zmíněného politického zemětřesení, zásadní ještě z dalších důvodů. Jedním byla masivní alija sovětského židovstva v souvislosti se změnami v Sovětském svazu, což sebou samozřejmě neslo nejrůznější problémy, od ekonomických, přes růst nezaměstnanosti, až po problémy s bydlením (v roce 1990 do Izraele přišlo na 182 tisíc sovětských Židů, v následujícím roce dosáhla imigrační vlna 450 tisíc osob). Druhým byla válka v Zálivu, při níž alianční armády zaútočily na Irák, který napadl a okupoval sousední Kuvajt. Irácký diktátor Saddám Husajn se pokusil alianci rozbít, když nařídil raketové ostřelování Izraele. Předpokládal, že arabské armády by vojenskou alianci opustily poté, co by se do bojů zapojil Izrael. Izrael tak však nakonec přes nátlak a pobídky Spojených států neučinil. O rok později došlo v rámci operace Šalamoun k přesunu více než 14 tisíc etiopských Židů do Izraele.

Po porážce Saddáma Husajna se americká diplomacie zaměřila na izraelsko-palestinský konflikt a vyvíjela tlak na uspořádání mezinárodní mírové konference. Šamir se zprvu konference odmítal zúčastnit, ale nakonec svolil, jelikož mylně doufal, že účast odmítne Sýrie, a konference se tak neuskuteční. Jednání probíhala v Madridu, v Moskvě, ale deset kol schůzek mezi Izraelci a palestinskými Araby nepřinesly žádný posun. Konference však odstartovala sérii přímých schůzek mezi Izraelci a Araby, které v roce 1992 proběhly v různých městech po celém světě. Na izraelské vnitropolitické scéně však Šamirova zdánlivá ochota účastnit se mírových jednání vedla k pádu vlády. Ještě před nimi vyzval ministr Ariel Šaron premiéra Šamira k obhajobě předsednického postu. Ten sice Šamir obhájil, strana však zústala vnitřně rozdělena. V nadcházejících parlamentních volbách Likud prohrál a novým premiérem se stal Jicchak Rabin ze Strany práce. Šamir rezignoval na post předsedy strany, ponechal si však poslanecký mandát, který vykonával až do roku 1996.

V roce 2001 Šamir obdržel Izraelskou cenu, nejvyšší státní vyznamenání, a to za jeho celoživotní přínos izraelské společnosti. O čtyři roky byl v soutěži 200 největších Izraelců zvolen 29. největším Izraelcem všech dob. Zemřel 30. června 2012 ve věku 96 let a při následném státním pohřbu byl pochován na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. Jeho syn Ja’jr zastával v letech 2013 až 2015 post ministra zemědělství.

1 Komentář

  1. Pan Tau
    3.7.2015 – 16 Tammuz 5775 v 11:57 — Odpovědět

    Vražda švédského diplomata Folke Bernardotta, který v takzvaných "bílých autobusech" zachránil z německých koncentračních táborů přes 30 000 zajatců a z toho kolem 10 000 židů, zůstává jednou z nejostudnějších kapitol v dějinách židovského terorismu. O to více, že její pachatelé a organizátoři nebyli nikdy potrestáni, ale naopak získali významné politické pozice ve státě Izrael (včetně premiérského křesla). A co je nejsmutnější je, že na rozdíl od třeba Nicholase Wintona, Raoula Wallenberga nebo Oskara Schindlera je dnes Folke Bernardotte naprosto mediálně ignorován (letos uplynulo 120 let od jeho narození). Čím to asi bude? Že by se někomu nehodilo připomínat jeho památku a osud?

    2
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Počet pracujících dětí v okolí Sýrie stoupá

Další článek

Martina Ragacová mění historii