„Bojíme se evropských muslimů. Nejlepším krokem při strachu je o něm mluvit. Evropané tedy musí začít intenzivně se svými muslimy mluvit a ptát se jich na to, co je zajímá nebo čeho se obávají……..“ „Já fakt vůbec nechápu, jak někoho mohlo před těmi čtyřmi měsíci vůbec napadnout, že váleční

Každý rok v srpnu a v září putují na plantáže v marockém Atlasu židovští obchodníci z celého světa. Vyhledávají Mohammeda Douche, šestasedmdesátiletého důchodce, který dřív býval pracovníkem v pohostinství. Douch sice většinu roku tráví v Casablance, marocké metropoli, ale každé léto odchází do hor, aby tam ve velmi skromných podmínkách pěstoval etrog. Proč přesně ho židé

Milý Jakube, Vracím se k psaní pro Vás, Jakube. Upřímně doufám, že jste se dotazoval vážně a nereaguji zbytečně. Poněvadž já přistupuji k odpovědím pro Vás velice seriózně. „V jakém rozsahu se praktikují barbarské zvyky jako je (A) ženská obřízka, (B) nucené sňatky či (C) nucené zahalování?“ Jakube, všechny tyto barbarské zvyky,

Odpor k islámu a naneštěstí k muslimům jako k lidským bytostem, které mají stejný nárok, jako my, žít a tvořit, neobjevujeme pouze v souvislosti s obavami o „další vývoj EU“, ale pramení i z jiných, hlubších a temnějších vrstev. Chceme-li porozumět, musíme se oprostit od povrchního pohledu. Tyto temné stránky vystupují obzvláště velkou silou, dostanou-li se

Sýrie Sýrie byla francouzskou kolonií. V roce 1946 vznikla parlamentní republika Syrská arabská republika. Po sérii převratů se dostala k moci strana Ba’th (Baas) a Háfiz al-Asad. Ten v roce 1962 vyhlásil výjimečný stav, který zrušil až jeho syn Bašár al-Asad v roce 2011. Háfiz al-Asad naplňoval všechny rysy diktátora.

Proti migrantům – lidem hledajícím ve svobodné Evropě útočiště před chudobou, sebevražednými útoky a válkou – určité osoby nebo skupiny osob vyjadřují znechucení bizarním a sugestivním způsobem; ale o těchto osobách napsal římský císař Markus Aurelius: „Nemějme v sobě nic nepřívětivého, nic zarážejícího ani ukvapeného, nic, čemu by se mohlo říci

« Veškeré náboženské myšlenky jsou stejný, není katolík lepší než muslim nebo evangelík či pravoslavný či budhista. Jenom jednu věc mají společné, že všichni se zblázní kvůli jednoho nebo druhého. Jak můžou rómové držet spolu, když budou brát gadžovsky příklad a nenávidět se jeden druhého kvůli náboženství? My nemusíme být dilynyi.

Po útoku šestadvacetiletého Maročana nožem ve vlaku mezi Paříží a Amsterdamem prohlásil francouzský poslanec Pietrasanta, že riziko nebude nikdy nulové. To má pravdu. Ale také by nemuselo být tak vysoké, jak dnes je. Francouzský premiér Valls k tomu prohlásil, že potenciálně nebezpečných teroristů sledují francouzské tajné služby přes tři tisíce. Takže

Češi ve svém jádru nejsou nějací necitové. A myslím, že je kolem nás vidět dost příkladů, že pomáhají, dávají, věnují, případně platí zcela nezištně. Tak proč nepřijmout uprchlíky? Určitě potomky krajanů z Ukrajiny, Ruska a jiných postsovětských republik. Tam je nic dobrého nečeká. A mají k nám nejblíž jak kulturně, tak jazykově

Znění zákonů jsou v různých zemích sice podobná, ale zákon není tenká linka, je to spíše koridor. A zvlášť ten evropský koridor je poměrně široký; záleží na každé zemi, jestli půjde středem, nebo se bude držet u jeho mantinelu. České republice a jejím odpovědným činitelům už začal jeden z mantinelů zákona

Je neděle. Člověk má v neděli odpočívat. A pravdou je, že odpočinek potřebuji.  Jsem unavená z nesmyslné argumentace, otrávená, zhnusená. Tak dnes jenom nedělní psaní, nic o Francii a nic o imigraci. Dnes jenom o horku, upocených chlapech a jedné femme-fatale. Miluju Afriku.  Říkám to tak po česku – Afriku, i

Vezmou i tu nejhorší práci, žijí napěchovaní v noclehárnách, kde si platí postel od hodiny, nosí dřeváky vyplněné slámou a pojídají prapodivné palačinky, praktikují primitivní náboženství. U sebe doma spí určitě na policích a v almarách. Bude nemožné je integrovat!» – tak popisovali v roce 1848 bretonskou imigraci do Paříže

Před lety jsem měla oblíbený blog. Psala ho mladá dívka, Čechovietnamka. Narodila se vietnamským rodičům ve Vietnamu, do Čech s nimi přijela jako malá. V jedné části popisovala své skušenosti ze studií v zahraničí a ze setkání s Frankovietnamci, kteří, podobně jako ona, přijeli do Francie s rodiči ještě jako malé děti. Tak jako

Je divná doba. Všichni mluví o imigraci do Čech a na Slovensko. Mluví o imigraci, která ve větším měřítku vůbec neexistuje – a protože si mnozí oponenti a stavitelé šibenic pro vlastizrádce „berou do pusy“ často právě Francii, rozhodla jsem se napsat o imigraci do Francie a multikulturalismu sérii článků,

Michel Serfaty se do Francie přistěhoval v 60. letech z Marocké Marrakéše. V té době mu bylo kolem dvaceti let. V roce 1985 se stal rabínem na pařížském předměstí Ris-Orangis. 17. října roku 2003, právě když vcházel se svým synem Liorem do synagogy, se stal obětí antisemitského útoku. Pachatelé byli vzápětí dopadeni – šlo

Letní dny a příjemné teploty člověka přirozeně vyhánějí ven. Zábavy je tam dost. Kromě lákavých zahrádek připojených k nejrůznějším restauračním zařízením, se dostává i na kulturu. Hudební festivaly, letní kina a konečně i divadlo. A právě to je v létě dosti specifické. Nejčastěji se objevuje ve formě pouličního divadla. Žádná opona, žádné

Pařížská radnice ve středu odhlasovala rozhodnutí podat žalobu proti americké bulvární televizní stanici Fox News za to, že její reportéři ve zprávách opakovaně prohlašovali, že v Paříži se nacházejí „no-go“ zóny, kde nemuslimové nejsou vítáni a kde vládne islámský zákon šaría. V několika měsících, které uplynuly od útoku na redakci satirického periodika

Publikace karikatur proroka Mohameda v dánském deníku v roce 2006 vedla k zabití desítek (ne-li většího množství) východních křesťanů a k bombovým útokům na kostely. Něco podobného se opakovalo i v tomto roce. Upřímně řečeno, sám bych neunesl pomyšlení, že nakreslím karikaturu, kterou nějaký chudák i s rodinou třeba ve vzdálené