Na první pohled by se zdálo, že ano. To, že celkem rázně usměrnil našeho populistického  téměř-prezidenta ohledně míchání hrušek s jabkama, je jistě dobré. Tóra ohledně pomoci slabším, sociálních programů a péče o potřebné nedělá rozdíly. Jen stanoví cestu a doporučené limity. Proto skutečně nelze míchat dohromady finance do prekérně hospodařících

U „turniketu“ to bude  určitě zajímavé.  Bůh možná není, ale „turniket“ ano. To není falešná útěcha ani bigotní „nadějička“. Jinak to být nemůže, protože duch a duchovno tady jsou. Ať už se k ním chodí přes tunely plné světla, náboženské ideologie nebo obyčejný strach ze smrti. I když pro nás, co

Všechna výročí si vyžadují svoje. I kdyby byla nakrásně jenom legendou jako třeba narození mládence z Galileje zrovinka  okolo 24. prosince, což samozřejmě vůbec není pravda. Přesto je tomuto výročí připisována atmosféra vstřícnosti a obdarovávání, která je podstatně důležitější než datum samotné.  Ovšem taky nemáme až tak úplně pevnou historickou jistotu,

Někdy si pokládám otázky: Kde jsi, kam až ses dostal? A vím, že to jsou pro mě dobré otázky. Odezva na ně je podle situace, zda prožívám jeden z těchto tří stavů GALUT[1], JIŠUV[2] a ALIJA[3]. GALUT má v současné době částečně jinou konotaci, než v časech po druhém CHURBANU a má

Abychom si vážení čtenáři ujasnili hned na začátku, nechci být subjektivním kritikem knihy Základy tauhídu[1]. V úvodu knihy nás její autor ujišťuje, že „tauhíd[2]“ je vyjádřen větou: „není boha kromě Alláha“. Co ale čteme v TÓŘE?: VAJ´OMER JJ ´EL MOŠE ´EHJE ´AŠER ´EHJE[3].  Moše byl první, kdo uslyšel Hlas, Pravdu, díky níž

Aktivista Chrámové hory, rabi Yehuda Glick, se minulý týden v tureckém Istanbulu setkal s muslimskými náboženskými představiteli a jako čestný host se zúčastnil oslav postního měsíce ramadánu. Glick byl pozván k návštěvě tureckých mešit a k účasti na veřejném odsouzení teroru a násilí ve jménu islámu. Rabi Yehudah Glick, Izraelec amerického původu, se zasazuje

Karol Sidon, hebrejským jménem Efraim ben Alexander, (* 9. srpna 1942 Praha) je vrchní zemský a bývalý vrchní pražský rabín, dramatik, spisovatel, scenárista, bývalý chartista a disident. Jeho židovský otec Alexander Sidon byl roku 1944 umučen v terezínské Malé pevnosti. Karola pak skrývali na venkově až do konce okupace. Matka se

Na tento čtvrtek, podle židovského kalendáře 22. tamuz, připadá járcajt Panny z Ludmiru (Ludmirer Moyd), vůdkyně malé chasidské komunity a jediné ženy v dějinách chasidismu, které se dostalo titulu rebe. O jejím životě se dochovalo pouze málo historických informací. Narodila se v roce 1805 jako Chana Rachel Verbermacher ve většinově

Rabíni předali: Není člověka a věci, jejíž doba by nepřišla. Není věci i živé bytosti, která by byla bez potřeby pro sebe i pro druhé. Kdo jsem, kdo jsme? Každý jedinec, který se osmělil, aby hledal smysl života, v širším kontextu bytí a GUFIM[1], odhodlal se, aby nacházel jemu přináležející ´ACMUT[2],

Naši rabíni předali: Ten, kdo je schopen sjednotit celou svou bytost, může chutnat celou rukou stejně jako jazykem. O rabi Chanina ben Teradjonovi [1] se traduje: Když jedl nebo pil, vyhýbal se masitým pokrmům, ale brával si do ruky kousek vařeného nebo pečeného masa a držel ho po celou dobu,

Plot je vážná věc. Dá se bez něj žít, ale není to moc prozíravé. Stavět plot se můžeme i naučit. Bylo by to přece hloupé, kdyby ne. Lidé rozbili ploty. Od velké francouzské revoluce postupně mizí plot za plotem. Najednou tu stojí člověk, uprostřed třísek, nahý, vržený nad propast Prázdnoty.

Kniha jíž autor nazval Kazajit by měla vyjít koncem tohoto roku. Text je určený nejen Židům, kteří žijí a působí v České republice, ale autor věří, že se naplní jeho záměr, aby přinejmenším částečně zpřístupnil židovské myšlení, především talmudickou etiku, zájemcům o judaismus a židovskou kulturu z řad studentů i

Se schránkami přecpanými recyklovanými informacemi o slevách hovězího, s pocitem zcela zásadní potřeby mít tvar, styl a postavení (posilka, wellnes, hypotéka a hlavně – pro všecko na světě – nedělat chyby!!), tak nějak zapomínáme na to podstatné. Že nedostatky zlidšťují. Asi je zbytečné připomínat, že kdo chce dělat v lidu Jisroele toho,

Poslední  postřeh ze série o zákeřném Ezdrášovi. Středověkém  to muslimském „argumentu“ (používaném ovšem dodnes), proč údajně Korán nemusí v ničem navazovat na předchozí monoteistické kultury a písma. Tedy  argumentu, že ani židovské ani po-židovské důvěřování, že „nebe a země pominou, ale slova Vznešeného nikoli nepominou“ (dt 4:2; zj 22:15 aj), nikoli

Ve snaze maličko přiblížit sebe i ostatní k příběhům Koránu a jeho eventuelnímu mýtu jsem prostě nemohl nenarazit na skutečnosti, o nichž jsem se zmínil již dříve.  Možná je celý Korán vážně jen autorův pocitový kompilát  řady myšlenek obsažených v jiných tradicích …  Ale ti, kdo Korán užívají, čtou a recitují, mají 

Narodila se v roce 1982 v Pákistánu. Jako desetiletá přišla s rodiči do Rakouska. Časem rodiče začali hovořit o svatbě s jejím pákistánským bratrancem. Bylo jí šestnáct. Odmítla a matka jí zmlátila. Poté musela s rodiči odjet „na prázdniny“ do pákistánského Láhuru. Zde jí čekala převýchova ve škole koránu. Utekla a v osmnácti konvertovala ke křesťanství.

Vůbec nechci řešit jeho zbytnost či nezbytnost. Kdo oltář nepotřebuje, řešit to stejně nebude, kdo si nějaký vybral, dochází pravidelně k tomu svému. A dochází-li tam  správným způsobem, dojde někdy skrze něj až „domů“. Což je asi to nejpodstatnější. Vždy je důležitější samotná cesta než cíl, protože cesta je činem zatímco

Ale jednej se mnou prosím jako rovný s rovným. Měl jsem jeden ústní zápas v bahně, alespoň to tak vypadalo, všichni na nás křičeli, tak do sebe, dej mu jednu, natáhni mu, ale my ne, koukali jsme si s druhým bojovníkem dlouho do očí a povídali si. O čem. O hemisférách. Víte kolik,