Nastalo předjaří a na lukách, v zahradách, parcích i v prasklinách betonu začíná už zase rašit tráva. Zatím je to ještě okrovo-hnědá zdupanina, někde je ještě pod sněhem, ale na jaře už se bude čepýřit a zelenat.

Za časů, kdy ještě v Čechách existovaly venkovské kehily, dodržovali prý Židé tento zvyk: když po pohřbu vyšli před hřbitovní bránu, vytrhávali ze země drny trávy. Házeli je za sebe a říkávali přitom: „Pomineme jako tráva.“

Nikdo už nedokáže poctivě říci, zda se zvyk metání drnů, známý i z  předkřesťanských kultur zdejšího území, objevil v židovském prostředí ovlivněním, nápodobou, nebo snad shodou okolností…  U starých Čechů se obvykle vykládá jako ochrana před silami zmaru a smrti, které by podle tehdejších mohly škodit živým.

V židovském náboženství tráva upomíná na verše  Žalmu 103: „On [Hospodin] ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jako polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.“ – Tedy pomíjivost, smrtelnost jako téměř synonymum lidství, podobně jako ve slavném řeckém sylogismu: „Všichni lidé jsou smrtelní. Sókratés je člověk. Sókratés je smrtelný.“

Ostatně, metaforické spojení lidí a trávy se proplétá lidskou historií už od starověkého Sumeru. Podle jednoho „Písně o motyce“ stvořil bůh Enlil („Vítr“) lidi tak, že kopnul motykou do země a lidé jako tráva vyrašili ze země, do které se zase navrátí.

Taková přirovnání vybízejí člověka ke skromnosti, k pokoře a uvědomění si, že v lidském hemžení se jednotlivec ztrácí podobně, jako stéblo ve větrem pročesávané louce – jak dosvědčují snímky nejrůznějších masových akcí, kulturními a sportovními počínaje a politicko-vojenskými konče.

Slova o pomíjivosti trávy v sobě mají ještě jednu rovinu, skrytou pod suchým povrchem, ošlapaným každodenním čtením (což neznamená, že by tento povrch nebyl pravdivý!). Když vezmeme motyku nebo rýč přemýšlení a zaryjeme hlouběji, objevíme vlhkou, úrodnou zem.

 

V běžné řeči mluvíme o trávě hromadně: ať je stébel málo nebo moc, je to pořád jen tráva. Nejrůznější rostliny rostou na lukách právě na pozadí trávy, která jako by byla dlouhé metry a kilometry jedna a ta samá.

Když po jaru vyrůstají ze zežloutlého pokryvu staré trávy první zelené špičky, nevíme, jestli jsou to nové výrůstky staré trávy, nebo úplně nové rostliny. Postupně překryjí stará, polehaná stébla novým zeleným pokryvem. Kde končí jedna tráva a kde začíná druhá?

Pokud chceme v trávníku, tvořeném vzájemně prorostlými trsy různých travin, najít jednu určitou rostlinu, kterou bychom snad chtěli pozorovat od vzniku po zánik, ocitáme se v nesnázích: Jaká je „individualita“ trávy? A má vůbec nějakou?

Mnoho druhů trav, podobně jako rákos, žije totiž jako kolektivní organismus, rozmnožující se především skrytě, oddenky. Semeny se šíří hlavně na nové, vzdálené lokality. Doma trvá a obnovuje se oddenky. Nové výhonky jsou svým způsobem něco jiného než ty staré, z nichž vzešly, zároveň ale nějak zůstávají stejnou rostlinou. Je pravděpodobné, ačkoli zatím ne dokázané, že jednotlivé kousky, drny trávy, se chovají v rámci porostů jako jeden organismus do té míry, že si vzájemně poskytují (za přispění houbových vláken, jimiž jsou prorostlé) živiny a informace.

 

Na podzim tráva uvadá, co zůstane pod sněhem zelené, odhrabe a ohlodá často zvěř. Co je nad zemí, vydává se neustále ničení v podobách zdupávání, spásání, sečení, vymrzání, vysychání. Právě tato část je chacir (חציר) z Žalmu 103, tedy co uschne, z čeho je seno. Když na to přijde, může to i shořet. Požáry na travní plochy působí dokonce obrodně.

Tak tráva neustále pomíjí a zároveň neustále vyráží (nebo je aspoň k obražení připravena) – všude, i tam, kde ji nečekáme. Půda je plná semen a oddenků, z nichž raší vždy znovu, jakmile dostane sebemenší příležitost.

Vyrůstá na jaře ta samá tráva, která na podzim uvadla? Nebo je to nová, úplně jiná? – Ať na tyto otázky odpovíte „ano“ nebo „ne“, nebude to úplně správně, ale ani docela špatně. Zatímco nahoře ulámaná stébla rozfoukává vítr, aby se už nikdy nevrátila na své místo, dole vskrytu se svazky živých – kořenů a výhonků – spojují a rozpojují, stahují a zase rozrůstají. V křehkosti trávy spočívá zároveň její vytrvalost, z pomíjivosti roste její obnova.

Ať tedy pomíjíme jako tráva!

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Jaká je Váha inkoustu? Slavnostní uvedení poutavého románu

Další článek

Izraelské snímky na Febiofestu