Ne svoji rozpínavostí. Údajnou krutostí. Plíživou infiltrací a životním stylem tolik kolidujícícm s naší evropanskou Laodiceou.

Někteří lidé to vnímají stále tak, že každý, kdo není katolík, ten je vlastně kacíř.

Ve všech náboženstvích existuje cvičení, ve kterém člověk promeditováva  vlastní smrt – již od  Adama: “Prach si a v prach se navrátíš.“

Pár dnů zpátky při svém průzkumu církví (zahrnující mormony, jehovisty, adventisty, scientologii, Hare Krišna, Slovo Života, Triumfální centrum víry a Rytířstvo Neposkvrněné)

Minule jsem si všímala příběhu obnaženého Ježíšova následovníka.

Nachumovo proroctví působí maličko tajemně, mlhavě, jakoby  plné  nedoslovených symbolů.

Tak jako jsem zastánce svobody názoru a slova, tak se i rád pobavím nad někdy absurdními výkřiky do tmy, které z této možnosti plynou. Ale musím se přiznat, že už jsem se dlouho tak od srdce nezasmál jako ve chvíli, kdy jsem objevil „politickou“ stranu s názvem NE Bruselu.

Kdo ví, pověz a netaj, hřešiť jsem přestala.

„Egypt požaduje po státu Izrael odškodnění za 10 ran, kterými postihl Faraona a lid našich praotců“, řekl Ahmad al Gamal ke kauze Egyptské žaloby Izraele kvůli biblickým trestům za nepropuštění Židovského národa z Faraonova otroctví.

… Bůh dává některé věci ze Své milosti a některé se dějí jen z Jeho dopuštění, jsou to důsledky našeho života, které musíme zažít, abychom pochopili, jak s Božím vedením žít, aby se nám otevřela cesta dál…

Křesťan je předně následovníkem Ježíše Krista, a tudíž občanem Božího Království. Každý křesťan však při svém pozemském putování pochází z nějakého státu a v nějakém státě aktuálně žije. Boží Slovo nás křesťany zavazuje k tomu, abychom státní zřízení respektovali.

Deset připomínek (eser zechirot) patří mezi dodatky ke každodenní ranní liturgii šachrit.

Parašat Bo  popisující okolnosti kolem poslední z deseti „egyptských ran“ a dramatický odchod Jaakovova lidu z Micrajim je jaksi klíčová.

Pro křesťana by měla být nejzávaznější Bible, ta by měla být vodítkem – mapou pro náš život. Jsou však chvíle, kdy si musíme položit otázku, zda tomu tak opravdu je, zda je Bible naším skutečným návodem na život.

Tedy, abych byl přesný, žena za chrámovou oponou v rámci služby během Jom kippurim je sousto asi dost těžko představitelné i pro nejliberálnějšího z reformovaných. Čímž dostáváme i odpověď na Refielův dotaz z předchozího zamyšlení.

Pro modelku, může být realitou to, že stane modelkou, třeba i TOP modelkou, možná vyhraje Miss World, ale za několik málo či více let, se realita stává iluzí.

Veřejnost už pomaličku chápe, že Kol nidrej  (modlitba, meditace a prosba o zrušení všech nenaplněných slibů) není nějakým pojistným odpustkovým rituálem. Jakýmsi: Slibuj co chceš, na Jom kippurim se toho pak jedinou všeobjímající mantrou pohodlně zřekneš a jede se dál…

Víte on je překlad a překlad. Teď nechci nějak neskromně naznačovat ausgerechnet to, že by ty „naše“ byly kdovíjak skvělé. (I když rav Marmorstein odkudsi z Brooklynu, češtiny po rodičích znalý, je za špatné vůbec nepovažuje)…  Děláme chyby, často se mýlíme, stejně často jako i jiní překladatelé. Ale stejně jako oni